51 A 11/2025 – Krajský soud v Hradci Králové

51 A 11/2025- 46 - text  7 51 A 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Kűchlerovou, Ph.D. ve věci žalobce: M. H. zastoupen advokátem JUDr. Denisem Mitrovićem sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí proti žalovanému: Krajský úřad Královéhradeckého kraje sídlem Pivovarské náměstí 1245, Hradec Králové o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2025, č. j. KUKHK-DS-2025-23876-3, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2025, č. j. KUKHK-DS-2025-23876-3, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 16 269,40 Kč, a to do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku, k rukám zástupce žalobce. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobou podanou ke Krajskému soudu v Hradci Králové dne 10. 11. 2025 se žalobce domáhal zrušení výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým tento zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Hradec Králové ze dne 20. 5. 2025, sp. zn. SZ MMHK/760831/2024/OP/Hej, a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. f) bod8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit z nedbalosti tím, že dne 7. 11. 2024 řídil nákladní motorové vozidlo zn. Fiat s přívěsem. Při vjíždění do křižovatky z vedlejší pozemní komunikace nedal na příkaz dopravní značky „P4-Dej přednost v jízdě!“ přednost přijíždějícímu motorovému vozidlu zn. Peugeot a došlo ke střetu těchto vozidel. Motorové vozidlo zn. Peugeot v důsledku střetu sjelo do pravého silničního příkopu. Při dopravní nehodě došlo k lehkému zranění řidiče vozidla zn. Peugeot. Na motorovém vozidle zn. Peugeot vznikla hmotná škoda ve výši 50 000 Kč. Tímto jednáním žalobce porušil § 4 písm. c), § 22 odst. 1 zákona o silničním provozu. Žalobci byl uložen správní trest, pokuta ve výši 4 000 Kč. II. Shrnutí argumentace obsažené v žalobě a ve vyjádření žalovaného 3. Žalobce namítal, že žalobou napadené rozhodnutí trpí vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť z jeho odůvodnění není zřejmé, z jakých důkazů správní orgán vycházel při rozhodování. 4. Správní orgán postupoval i v rozporu s § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, neboť náležitě nezjistil skutkový stav věci. Neprovedl žalobcem navržené důkazní návrhy, aniž by jejich odmítnutí řádně odůvodnil. Správní orgán se náležitě nezabýval otázkou, kdo skutečně řídil vozidlo zn. Fiat, kterým nebyla dána přednost v jízdě. Předmětné motorové vozidlo totiž dle tvrzení žalobce řídil pan Š. a žalobce byl pouze spolujezdcem. Za tím účelem měl být vyslechnut právě pan Š. a následně i příslušníci PČR zasahující na místě nehody. Z výslechu pana Š. by dále vyplynulo i to, že řidič motorového vozidla zn. Peugeot řídil „podivně“ a nepředvídatelně. Na místě samém mu měl být proveden test na alkohol a na přítomnost jiných omamných či psychotropních látek. Z protokolu o dopravní nehodě plyne, že na místě byla u obou řidičů provedena dechová zkouška na alkohol, to se ale dle tvrzení žalobce nestalo. 5. Žalovaný na straně 8 žalobou napadeného rozhodnutí popisuje situaci, která měla nastat těsně po dopravní nehodě a dovozuje zde, že řidičem motorového vozidla zn. Fiat byl žalobce. Není ovšem zřejmé, z čeho žalovaný dovozuje (z jakého důkazu), že řidičem vozidla, které zavinilo dopravní nehodu, byl skutečně žalobce. Protokol o dopravní nehodě je dle tvrzení žalobce nevěrohodný (je nepravdivý ohledně provedené zkoušky na alkohol, neboť ta na místě provedena vůbec nebyla). Rovněž není možné vycházet z úředního záznamu, který následně policisté sepsali. Objektivně tak nelze dovodit z jakých důkazů správní orgán vycházel při svých závěrech o odpovědnosti žalobce za přestupek, což napadené rozhodnutí činí nepřezkoumatelným. Správní orgán stejně tak vychází jen z podkladů (protokol o dopravní nehodě a úřední záznam od příslušníků PČR), které jsou žalobci k tíži. Správní orgán se nesnažil zjistit skutkový stav věci zcela a objektivně, tedy provést i žalobcem navrhované důkazy, které by svědčily o jeho nevině. 6. Žalovaný ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, které považuje za věcně správné, zákonné a přezkoumatelné. Navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. III. Posouzení věci krajským soudem 7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného správního orgánu, přičemž rozsah jeho přezkumu byl vymezen žalobními body. Ačkoli žalobce ve věci žádal o nařízení ústního jednání, krajský soud k tomuto nepřistoupil, neboť rozhodnutí žalovaného (jak bude podrobněji uvedeno dále) zrušil pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů [k tomu srov. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. 8. V řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§ 3 správního řádu). Povinnost zjišťovat skutkový stav stran skutečností odpovídajících skutkové podstatě přestupku tak leží vždy na správním orgánu. Pokud existuje rozumná pochybnost, tzn. ne zcela nepravděpodobná možnost, že deliktního jednání se obviněný z přestupku nedopustil, nelze jej za přestupek postihnout (in dubio pro reo). Obviněnému stačí k tomu, aby nemohl být za přestupek postižen, rozumná pochybnost o otázce, zda se předmětného jednání dopustil, nemusí se vyviňovat, tedy prokazovat, že se deliktního jednání nedopustil (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011–68, č. 3014/2014 Sb. NSS, bod 18). 9. Z uvedeného plyne, že uvede-li obviněný v řízení tvrzení ke skutkovým okolnostem případu a navrhne k jejich prokázání důkazy, je správní orgán povinen se řádně vypořádat jak s těmito tvrzeními, tak i s nabízenými důkazy. To samozřejmě neznamená, že musí všechna tvrzení prověřit a nabízené důkazy provést. Pokud to však neučiní, musí svůj závěr přezkoumatelným způsobem vysvětlit (viz body 20–22 posledně zmíněného usnesení č. j. 5 As 126/2011–68). 10. Ohledně otázky použitelnosti úředních záznamů prošla judikatura Nejvyššího správního soudu genezí spočívající v postupném vyjasňování jednotlivých situací. Původní judikatura vycházela z absolutní nepoužitelnosti úředního záznamu o přestupku a oznámení o přestupku jako důkazů v přestupkovém řízení. Tyto závěry soud vyslovil především v rozsudcích ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008–115, č. 1856/2009 Sb. NSS, ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 34/2010–73, č. 2208/2011 Sb. NSS, nebo ze dne 17. 6. 2011, č. j. 7 As 83/2010 - 63. Pozdější judikatura závěry uvedené v citovaných rozsudcích upřesnila tak, že listiny předložené policií k postihu pachatele přestupku postačují, pokud existují proti přestupci další důkazy, které ve spojitosti s daty z úředního záznamu činily skutkovou situaci naprosto jasnou, přestupcem nijak nezpochybněnou. V takové situaci lze z úředního záznamu vycházet. Tyto závěry Nejvyšší správní soud vyslovil například v rozsudcích ze dne 27. 2. 2014, č. j. 4 As 118/2013–61, dále ze dne 22. 8. 2013, č. j. 1 As 45/2013–37, nebo ze dne 29. 5. 2014, č. j. 10 As 25/2014–48, nebo ze dne 25. 3. 2015, č. j. 8 As 152/2014–30. 11. Právní názor čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu uvedený v rozsudku č. j. 4 As 118/2013 – 61 aproboval i Ústavní soud, který v usnesení ze dne 13. 11. 2014, ve věci sp. zn. III. ÚS 1838/14, uvedl, že „i v tomto směru může Ústavní soud odkázat na napadená rozhodnutí a ústavně konformní závěr judikatury Nejvyššího správního soudu, dle níž dokumenty obvykle obsažené v příslušném spisu (tj. oznámení o přestupku spolu s úředním záznamem o podezření z přestupku, záznam o přestupku, ověřovací list k radarovému zařízení, výpis z evidenční karty řidiče) zpravidla postačují k vydání rozhodnutí o spáchání či nespáchání přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší povolené rychlosti (obdobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2014 č. j. 2 As 39/2014 - 30 nebo ze dne 22. 8. 2013 č. j. 1 As 45/2013 - 37). Další dokazování je pak potřeba provádět pouze v případech, kdy z účastníkem řízení uplatněných námitek vyplývají důvodné pochybnosti o správnosti výroku o vině či trestu.“ 12. Pokud při provádění úředního úkonu nebyl proveden audio/vizuální záznam a okolnosti jeho provádění jsou zpochybňovány, zásadním důkazem o skutkovém stavu věci jsou obvykle svědecké výpovědi osob, které se tohoto úkonu osobně zúčastnily, zejména úředních osob – zde zasahujících strážníků. V případech „tvrzení proti tvrzení“ proto musí rozhodující orgán vždy vyslechnout ony úřední osoby jako svědky (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2016, č. j. 1 As 60/2016–30) a nes