7 Afs 1/2010 — Nejvyšší správní soud

22 Af 11/2010- 108 - text pokračování - 9 - 22Af 11/2010 22Af 11/2010 – 108 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobce SPEDITION FEICO, spol. s r.o., se sídlem Háj 358, Kralice na Hané, zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G. Masaryka 18, proti žalovanému Celnímu ředitelství Olomouc, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1.12.2009 č.j. 5710-2/2009-130100-21, č.j. 5710-3/2009-130100-21 a č.j. 5710-4/2009-130100-21, ve věci vyměření cla ručiteli, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 1.12.2009 č.j. 5710-2/2009-130100-21, č.j. 5710-3/2009-130100-21 a č.j. 5710-4/2009-130100-21, jimiž byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Celního úřadu Prostějov ze dne 22.6.2009 č.j. 3426-1/2009-136200-21, č.j. 3426-2/2009-136200-21 a č.j. 3426-3/2009-136200-21, kterými bylo žalobci jako ručiteli vyměřeno clo. V podané žalobě žalobce namítl tyto žalobní body: 1) Žalovaný se řádně nevypořádal s námitkou nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí, když v odůvodnění byl pouze označen dodatečný platební výměr vyměřený dlužníkovi dne 14.10.2008, aniž by byla konstatována jeho právní moc či jeho bližší zdůvodnění, tj., proč byl tento dodatečný platební výměr přímému dlužníkovi vydán. Dále bylo velmi stručně konstatováno, že dluh byl neúspěšně vymáhán, aniž by bylo popsáno, jakým způsobem. Platební výměr adresovaný žalobci tak neobsahuje relevantní údaje, odkazy a informace, které celní úřad opravňují doměřit clo, přičemž tyto informace musí být stejné jako ve výměru dlužníkovi, neboť ručitel nemá omezené právo. Žalovaný ve vztahu k této odvolací námitce odkázal na ust. § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZSDP), když takové ustanovení neexistuje a pokud by odkazoval na ust. § 57a ZSDP, tak toto se vztahuje pouze na ručení, které vzniká ze zákona. Ručení za celní dluh je ručením sui generis, neboť dle čl. 195 Nařízení rady č. 2913/92 EHS, kterým se vydává celní kodex Společenství, v platném znění (dále jen celní kodex) ručitelský závazek vzniká písemným prohlášením ručitele, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní dluh při jeho splatnosti. S ohledem na společné a nerozdílné postavení ručitele je tento oprávněn ke všem opravným prostředkům jako dlužník. Žalobce namítl porušení zásady součinnosti dle ust. § 2 odst. 2 ZSDP. 2) Žalovaný se nevypořádal s námitkou žalobce, že celní dluh lze vymáhat po ručiteli pouze za předpokladu neúspěchu při vymáhání celního dluhu vůči přímému dlužníkovi. Celní úřad Prostějov jako správní orgán I. stupně (dále jen celní úřad) zablokoval jeden účet dlužníka, z něhož provedl exekuci, ale již nepožádal o součinnost ostatní peněžní ústavy. Nevyužil veškeré právní prostředky, které zákon umožňuje, aby vymohl dluh na přímém dlužníkovi. Na přímého dlužníka nebyl podán insolvenční návrh, nebyla vedena exekuce na věci movité, nebyli zavázáni k plnění dluhu poddlužníci. Jak vyplývá z účetní závěrky za rok 2008 uložené ve sbírce listin Městského soudu v Praze, přímý dlužník měl hmotný majetek ve výši 701.000,- Kč k 1.1.2008 a ještě i k 31.12.2008, pohledávky za Českou republikou cca 750.000,- Kč a jiné pohledávky cca 500.000,- Kč. Současně vykazoval i základní kapitál. Za rok 2008 měl přímý dlužník také mínusy za služby a prodej zboží ve výši 28.000.692,- Kč. Celním úřadem nebylo zjišťováno, zda přímý dlužník nevlastní obchodní podíl v jiné právnické osobě, zda nevlastní cenné papíry, dlouhodobé vklady apod. Nelze tak s určitostí učinit závěr, že celní úřad dostatečným způsobem zajistil vymáhání dluhu po přímém dlužníkovi. 3) Ručitel předložil záruční listinu celnímu úřadu v době, kdy probíhaly dodávky předmětného zboží, které bylo celně zařazeno jako konkrétní zboží a po celou dobu takto proclíváno. Jednalo se o stovky dodávek, přičemž o zařazení zboží nebylo pochyb. Až následně byla vedena jednání, avšak celní úřad nikdy nezaujal jednoznačné stanovisko a neprovedl při zahájení dovozu tohoto zboží žádný rozbor. Žalobce jako ručitel jednoznačně předpokládal, že zboží je zařazeno do správné celní kvalifikace a vzhledem k četnosti dodávek poskytl dodavateli ručitelský závazek, který nabídl celnímu úřadu, když věřil ve správnost jeho kvalifikovaného rozhodování. Není proto možné, aby následně vzniklá situace byla k tíži žalobce jako ručitele. 4) Je věcí celního úřadu, že za realizované dovozy vyměřoval nižší clo. Žalobce byl v dobré víře, že se jedná o jednotný postup správního orgánu a v této dobré víře byl také ochoten poskytnout celní záruku. Změna postoje celního úřadu nemůže být k tíži žalobce a ze strany celního úřadu tak došlo k porušení ust. § 8 a § 171 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád), které se vztahují i na daňové řízení, tj. k porušení předpokladu presumpce očekávaného a jednotného postupu správního orgánu ve stejné věci. 5) Žalobce zajistil celní dluh individuální záruční listinou, kterou se zajišťuje celní dluh, jenž vznikl z jedné operace prováděné jedním dlužníkem. Žalobce má za to, že touto jednou operací bylo propuštění zboží do volného oběhu s vyměřením cla na JSD, přičemž tato „jedna operace“ skončila uhrazením cla původně vyměřeného. Při dodatečném vyměření cla by měla být požadována další záruční listina, neboť se jedná o další operaci. Ručitelský závazek je akcesorickým závazkem a je platný pouze za předpokladu platnosti hlavního závazku. Hlavní závazek však skončil zaplacením vyměřeného cla a na dodatečné další vyměření nelze tento ručitelský závazek vztahovat. Celní úřad měl požádal o zajištění celního dluhu jinou formou, než je individuální záruční listina, např. globální zárukou. Takový postup však celní úřad nezvolil, stejně jako nezvolil možnost případného režimu dočasného uskladnění. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl: K žalobnímu bodu 1) – rozhodnutí celního úřadu, ač jsou stručná, splňují požadavky přezkoumatelnosti, neboť obsahují údaje o právních normách, na jejichž základě byla vydána, z jakého důvodu byla vydána vůči žalobci, výši celního dluhu a čísla záručních listin vystavených žalobcem. Žalovaný dal žalobci za pravdu v nesprávném použití ust. § 57 ZSDP, nicméně tím se stav projednávané věci nijak nemění. Žalobce se jako ručitel v souladu s ust. čl. 195 celního kodexu dobrovolně písemně zavázal, že společně a nerozdílně s dlužníkem splní zaručenou výši celního dluhu při jeho splatnosti. Poté, co bylo vymáhání vůči přímému dlužníkovi neúspěšné, celní úřad v souladu s § 260l zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v platném znění (dále jen celní zákon) vydal rozhodnutí o vyměření cla žalobci jako ručiteli. Zásada součinnosti dle ust. § 2 odst. 2 ZSDP porušena nebyla a žalovaný se s odvolacími námitkami vypořádal. K bodu 2) žaloby – celní úřad požádal o součinnost všechny peněžní ústavy a nikoliv pouze jeden, dále učinil dotazy na evidenci motorových vozidel, katastr nemovitostí, daňový informační systém, stejně jako dotazy na účty dlužníka u bank, a to s negativním výsledkem. Místním šetřením provedeným dožádaným správcem daně (Celní úřad Benešov u Prahy) bylo zjištěno, že dlužník na uváděné adrese nesídlí. Žalobcem uváděné údaje získané z účetní závěrky přímého dlužníka za rok 2008 jsou irelevantní, neboť v době vedení vymáhacího řízení přímý dlužník žádný celním úřadem zjistitelný majetek neměl, jak vyplývá ze správního spisu. K námitce neprovedení exekuce na věci movité a nepodání insolvenčního návrhu odkázal žalovaný na obsah napadených rozhodnutí, kde se s tímto vypořádal. Podle žalovaného celní úřad využil veškeré možnosti dané mu zákonem ke zjištění majetku přímého dlužníka, avšak bez úspěchu. K bodu 3) žaloby – podle čl. 68 odst. 2 celního kodexu mohou celní orgány za účelem ověření přijatých celních prohlášení kontroloval zboží a odebírat vzorky, takže není možné označovat za chybu, že celní úřad při zahájení dovozů předmětného zboží vzorky neodebral. Žalovaný zdůraznil, že v případech odebrání vzorků celním úřadem tento vyžadoval poskytnutí jistoty pro pokrytí rozdílu mezi částkou vyplývající z údajů uvedených v celních prohlášeních a částkou, která může být pro zboží nakonec vyměřena. Tato částka byla stanovena na 237.160,- Kč ve všech posuzovaných případech a žalobce zajištění poskytl, jak vyplývá ze záručních listin. Vzhledem k tomuto postupu nemohl předpokládat neexistenci pochybností celního úřadu o sazebním zařazení zboží. K bodu 4) žaloby – podle žalovaného nedošlo ani k porušení ust. § 8 a § 171 správního řádu. K porušení zásady legitimního očekávání upravené § 8 správního řádu by došlo tehdy, pokud by např. celní úřad p