5 Afs 112/2008 — Nejvyšší správní soud

61 Az 1/2011- 88 - text 61Az 1/2011-88 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: M. J., státní příslušnost Pákistánská islámská republice, t.č. bytem Hněvkovského 1379/8, Praha 4 - Chodov, zastoupeného JUDr. Athanassios Pantazopoulos, advokátem se sídlem Slavíkova 19, Praha 2 – Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2010 č.j. OAM-1-371/VL-10-LE18-2007, o udělení mezinárodní ochrany, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného s e pro vady řízení z r u š u j e v části, jíž žalobci nebyla udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 14a a ustanovení § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu). II. V části, jíž nebyla žalobci udělena mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13 a § 14 téhož zákona, s e žaloba z a m í t á . Pokračování -2- 61Az 1/2011 III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 13.200,- Kč k rukám JUDr. Athanassiose Pantazopoulose, advokáta se sídlem Slavíkova 19, Praha 2, do 30-ti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. III. Česká republika n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 18.11.2010 č.j. OAM-1-371/VL-10-LE18-2007 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) rozhodlo o neudělení mezinárodní ochrany žalobci podle ust. § 12, § 13 a § 14, § 14a, § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a změně zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Po provedeném dokazování vzal žalovaný správní orgán za objasněno, že žalobce uvedl jako důvod své žádosti o udělení mezinárodní ochrany obavy z uvěznění a strach o vlastní život v důsledku své politické angažovanosti. Nebezpečí v Pakistánu mu hrozí ze strany vlády a nemohl se tam svobodně vyjadřovat, chybí tam demokracie. Žalovaný dospěl po provedeném správním řízení k závěru, že žalobce ve své vlasti nebyl pronásledován z důvodu uvedených v ust. § 12 písm. a) a § 12 písm. b) zákona o azylu. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný poukázal na závažné nesrovnalosti ve výpovědích žalobce, v důsledku čehož působí vylíčený příběh žalobcem značně nevěrohodně. V případě žalobce nebyly shledány důvody pro udělení mezinárodní ochrany ani podle § 13 a § 14 zákona o azylu. Žalovaný neudělil žalobci ani tzv. doplňkovou ochranu ve smyslu ust. § 14a zákona o azylu, přičemž vycházel z jeho výpovědi a z informací ohledně politické a bezpečností situace a stavu dodržování lidských práv na území Pakistánské islámské republiky. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, ve které namítal, že jeho tvrzení uváděná při jednotlivých pohovorech se zakládají na pravdě a že ze strany žalovaného došlo k hrubému podcenění situace v zemi původu žalobce, zvláště s ohledem na události za rok 2010, které žalovaný nezohlednil. Jestliže žalovaný uvedl, že Pakistánská islámská republika je sice do jisté míry problematická avšak nicméně oblast, ze které pochází žalobce, je oblastí, kde neprobíhá přímý ozbrojený konflikt, v důsledku čehož žalovaný nespatřuje v návratu žalobce do země původu žádné nebezpečí, pak žalobce oponoval v žalobě tím, že pochází z oblasti Paňdžáb, správní jednotky Jehlum. Ta se nachází v blízkosti hranic s Paštunskou kmenovou oblastí, pro kterou platí specifické zákonitosti ve správě a soudnictví, a která je neustále ohniskem otevřených ozbrojených konfliktů. Protože Pakistán není zemí stabilní a demokratickou, došlo by v případě návratu žalobce do této země k porušení mezinárodních závazků České republiky, zejména čl. 3 a čl. 6 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z těchto důvodů se žalobce domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Pokračování -3- 61Az 1/2011 Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhoval její zamítnutí jako nedůvodné. Žalovaný především popíral oprávněnost námitek týkajících uváděných žalobcem v jeho žalobě, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil svým rozhodnutím zákon o azylu, resp. správní řád. Skutečnost, že ve zprávách o zemi původu jsou citovány příklady porušování lidských práv v souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ještě samo o sobě dle názoru žalovaného neznamená pronásledování žalobce z azylově relevantních důvodů. Navrhoval proto zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Krajský soud vycházel z napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 18.11.2010 č.j. OAM-1-371/VL-10-LE18-2007, jakož i z připojeného správního spisu žalovaného téhož čísla jednacího a poté dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Při řízení o žalobě žalobce vycházel přitom krajský soud z ust. § 65 a násl. s. ř. s. a ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době rozhodování žalovaného (ust. § 75 s. ř. s.). Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z připojeného správního spisu žalovaného vzal v daném případě krajský soud za prokázáno, že žalobce v žádosti ze dne 28.4.2007 sepsanou formou pohovoru odpověděl na otázku, z jakých důvodů opustil svou vlast to, že v roce 1997 odjel z Pakistánu na Ukrajinu, kde chtěl studovat a kde dva roky podnikal. Tam začal mít problémy s ukrajinskou mafií, která po něm požadovala peníze a vyhrožovala mu. Tyto vyhrůžky byly opakované a žalobce z nich měl strach. Do Pakistánu se však vrátit ještě nechtěl, a proto v roce 2001 odjel z Ukrajiny do České republiky a tady žil asi jeden rok. Požádal o azyl, avšak žádost poté vzal zpět a v roce 2002 se vrátil do Pakistánu. V roce 2003 se stal členem strany Muslim league. Začal pracovat jako reportér s novinách Sahafat. Jeho články směřovaly proti pakistánské vládě, která podporovala korupci a likvidovala opoziční lídry. Během komunálních voleb v Pakistánu v roce 2003 policisté zapálili velkou tržnici a oficiální vládní orgány obvinily ze žhářství členy opozičních stran, zejména stranu Muslim league. Žalobcovo jméno figurovalo dokonce na seznamu lidí obviněných ze zapálení tržnice. Vzal si advokáta, ten se za něj zaručil, nebyl sice zatčen policií a v roce 2004 s ním proběhl soud. Žalobce byl zproštěn obvinění za žhářství. Dne 17.2.2007 na rozkaz primátora města byl zabit jeden člen jejich opoziční strany Muslim league, který měl údajně střílet na policisty a ti ho zabili. Žalobce se účastnil demonstrace na protest proti vládní moci, zadržen nebyl, ale policisté jej třikrát hledali doma. Protože se bál uvěznění a byl ohrožen jeho život, odcestoval na Ukrajinu, kde od roku 2005 žije jeho rodina. V dubnu 2007 se rozhodl odjet z Ukrajiny do České republiky. Do vlastnoručně psaného prohlášení žalobce uvedl, že má kontakty se skupinou „Nadáz“, která funguje v rámci politické strany Muslimská liga Pakistánu. Vláda Pakistánu a pakistánský prezident jsou proti, proto nemůže veřejně projevit svůj názor. Žádá o politický azyl v Čechách, neboť v Pakistánu není možné se vyjadřovat o věcech veřejných, zatímco on chce svobodnou společnost a demokracii, což je krédem skupiny „Nadáz“. Z obsahu správního spisu žalovaného vyplývá, že s žalobcem byl proveden pohovor k důvodům žádosti o udělení mezinárodní ochrany dne 9.5.2007 a další doplňkové pohovory dne 16.5.2007, 2.7.2010 a 4.8.2010. Obsah těchto pohovorů je obsažen podrobně Pokračování -4- 61Az 1/2011 v odůvodnění žalovaného a ze skutečností při těchto pohovorech uváděných žalobcem lze přisvědčit závěru žalovaného (a to i s porovnáním s výpověďmi žalobce v předchozím azylovém řízení), že žalobce měnil svá tvrzení co se týče jeho údajných obvinění ohledně účasti na demonstracích a obvinění z trestných činů i časových údajů, kdy k nim mělo dojít. Nejednoznačné byly také jeho výpovědi týkající se opuštění země původu a důvodů proč tak učinil. Lze tedy souhlasit se závěrem žalovaného, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany žalobci, nebyly prokázány důvody taxativně uvedené v ust. § 12 zákona o azylu, jakož i důvody uvedené v § 13 téhož zákona, resp. důvody pro udělení azylu z humanitárních důvodů dle ust. § 14 citovaného zákona. K jinému závěru ovšem dospěl krajský soud pokud jde o hodnocení žalobní námitky žalobce týkající se závěru žalovaného o tom, že „Pákistánu islámská republika je zemí, která je sice do jisté míry problematická nicméně oblast, ze které žalobce pochází, je oblastí, kde přímý ozbrojený konflikt neprobíhá a jinými slovy, že žalovaný nespatřuje v návratu žalobce do země jeho státního občanství žádné nebezpečí, kterému by mohl být vystaven“. Žalobce v žalobě naopak tvrdil