4 As 69/2008 — Nejvyšší správní soud

22 A 167/2011- 79 - text pokračování - 10 - 22A 167/2011 22A 167/2011 – 79 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a Mgr. Jiřího Gottwalda v právní věci žalobců: a) F. P.-L., b) M. P.-L., a c) J. P.-L., zastoupených JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 33, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27.4.2011 č.j. KUOK 43413/2011, ve věci odložení věci, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobci domáhali přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 27.4.2011 č.j. KUOK 43413/2011, jímž bylo změněno rozhodnutí Magistrátu města Přerova ze dne 17.1.2011 č.j. MMPr/107729/2010/07, kterým byla odložena žádost žalobců o finanční náhradu dle § 5 a § 12 zákona č. 12/1945 Sb., dekretu prezidenta republiky o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, ve znění pozdějších předpisů (dále jen dekret č. 12/1945 Sb.), a to způsobem specifikovaným ve výroku napadeného rozhodnutí. V žalobě žalobci uvedli, že jimi podaná žádost se vztahuje k velkostatku Veselíčko (okres Přerov), který patřil rodu P.-L. v období let 1573-1945. Od 18. století byl součástí starobylého právního institutu rodového svěřenectví (fideikomisu), který zajišťoval udržení rodového majetku vcelku, i když různé větve rodu vymřou nebo nastanou jiné mimořádné situace. Po zrušení institutu svěřenectví zákonem č. 179/1924 Sb. právní předchůdci žalobců sourozenci L. P.-L. a A. P.-L. upravili poměry svého jmění dohodou ze dne 4.5.1925 tak, že starší bratr L. získá vlastnictví velkostatku Veselíčko, ale právo bude omezeno svěřeneckým nástupnictvím ve prospěch prvního čekatele A. P.-L., který měl majetek získat po L. smrti. Dohoda byla schválena Zemským soudem pro civilní záležitosti v Brně a následně nabyla obligačních účinků intabulací do Zemských desk Moravských ke dni 14.10.1925. V letech 1925-1932 bylo pro fideikomisární substituci svěřeneckého nástupce A. P.-L. vedeno opatrovnictví u Krajského soudu civilního v Brně a posléze v letech 1932-1945 u Okresního soudu v Lipníku nad Bečvou. Vyhláškou Okresního národního výboru (dále jen ONV) v Hranicích ze dne 2.8.1945 byl dosavadní vlastník L. P.-L. označen za osobu německé národnosti a velkostatek Veselíčko mu byl zkonfiskován. Jeho bratr A.podal proti konfiskaci námitky. V konečném správním rozhodnutí ze dne 20.5.1947 č.j. 16499/VIII/30 Zemský národní výbor v Brně vyhověl námitkám, pokud šlo o dosud upíraný přímý právní zájem fideikomisárního čekatele A. P.-L. na tom, aby s ním bylo zacházeno jako s účastníkem správního řízení o konfiskaci německého majetku a jako neopodstatněné zamítl námitky proti samotné konfiskaci, neboť k ní došlo ex lege dne 23.6.1945, kdy nabyl účinnosti dekret č. 12/1945 Sb. Skutečnost, že v zemských deskách bylo ke dni účinnosti dekretu č. 12/1945 Sb. intabulováno právo fideikomisární substituce ve prospěch A. P.-L., vyhodnotil Zemský národní výbor v Brně tak, že toto právo je možno pokládat za dluh či nárok ve smyslu § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. a odkázal oprávněného s jeho uplatňováním na Národní pozemkový fond po vyjití příslušného vládního nařízení. Vládní nařízení předvídané ust. § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. dosud vydáno nebylo. Proti napadenému rozhodnutí namítli žalobci tyto žalobní body: 1) nesprávnost právního názoru žalovaného, že fideikomisární substituce je právo obligační a trvají na tom, že se jedná o právo věcné, které lpí na konfiskované nemovitosti a svědčí třetí osobě odlišné od vlastníka konfiskátu. Z tohoto důvodu považují část napadeného rozhodnutí týkající se právního režimu dluhů vzniklých před konfiskací za zavádějící a nesprávnou. 2) Dekret č. 12/1945 Sb. definuje nárok na vypořádání a byl vydán ve stavu jisté „legislativní nouze“, proto na něj nelze klást přísné formulační nároky jako na normy vydané na základě řádného legislativního procesu. Jeho ústavnost byla dodatečně legitimována ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ústavní zákon č. 57/1946 Sb.). Na základě tohoto ústavního zákona má uvedený dekret právní sílu zákona a práva a povinnosti jím založené mohou být ve smyslu § 55 ústavní listiny č. 121/1920 Ústavy Československé republiky, ve znění pozdějších předpisů nanejvýš „technicky“ konkretizovány. Nařízení vlády však nemohlo stanovit nějaké speciální způsoby vyrovnání dluhů a závazků. K tomu žalobci poukázali na nález Ústavního soudu ČSR ze dne 7.11.1922 č. 120/22. 3) Žalobci se shodují s tvrzením žalovaného, že ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava) a ústavní zákon č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších přepisů (dále jen Listina) obsahují klauzuli o enumerativnosti veřejnoprávních pretencí, avšak namítají, že žalovaný přehlíží, že se jedná nikoliv o pravidlo, ale o princip, který jako takový se neaplikuje přímo, ale před jeho aplikací je zapotřebí jej poměřovat s principy ostatními, které se v posuzovaném případě střetávají. Vedle principu enumerativnosti veřejnoprávních pretencí se uplatňuje také ústavní princip právní jistoty, který se v posuzovaném případě projevuje jako legitimní očekávání osob podle ust. § 5 odst. 3 a § 12 dekretu č. 12/1945 Sb. a dále také princip ochrany vlastnictví. Žalovaný nepřípustně aplikoval formalistické pojetí jdoucí ve prospěch státu, ačkoliv ústavní pořádek stojí na supremaci individuálních práv před právem státu. Může být relativně nesnadné určit příslušný orgán a konkretizovat, jak má nárok podle § 5 odst. 3 a § 12 uvedeného dekretu rozhodnout, ale rozhodnuto někým být musí. 4) Žalobci nepopírají, že jejich práva v podobě ústavních principů – právo legitimního očekávání a právo na ochranu věcných práv – mohla ustoupit jinému ústavnímu principu – vymezení pravomoci správních orgánů, avšak takový výsledek mohl vzejít až ze vzájemného poměřování ústavních principů a hodnocení jejich důležitosti. Žalobci v napadeném rozhodnutí neshledali žádnou zmínku, že by žalovaný k takovému myšlenkovému procesu přistoupil. Rozhodnutí neobsahuje žádný test proporcionality – tedy zkoumání žalovaným nalezeného řešení ke vztahu ke všem relevantním ústavním principům. Žalovaný navozuje dojem, že ve věci je třeba uplatňovat toliko princip jediný – striktní aplikaci rozsahu pravomocí správních orgánů, tj. princip, který upřednostňuje zájem státu. 5) Žalovaný měl za situace, kdy nenalezl kompetentní orgán k uznání a rozhodnutí o nároku, postupovat podle ust. § 133 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen správní řád) a postoupit věc k provedení řízení v prvním stupni ústřednímu správnímu úřadu, jehož obor působnosti je rozhodované věci nejbližší. K uvedenému poukázali žalobci na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS) sp. zn. 3 Ads 128/2009. 6) Žalobci odmítli právní názor žalovaného, že nevydáním předmětného nařízení vlády nebyla založena pravomoc žádného orgánu v této věci a vzhledem k časovému odstupu nebyla ani vůle ji založit, přičemž tato situace trvá dodnes a nelze ji překlenout. Tento názor je podle žalobců v protikladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, přičemž poukázali především na nález Ústavního soudu ve věci tzv. deregulace nájemného vydaný pod sp. zn. Pl.ÚS 20/05 a dále na nález Ústavního soudu Pl.ÚS 9/07. 7) Žalobci souhlasí s názorem žalovaného, že absence výslovného zmocnění v § 5 odst. 3 dekretu č. 12/1945 Sb. je mezerou v právu, odmítají však kvalifikaci této mezery v právu jako mezery de lege ferenda. Žalovaný v napadeném rozhodnutí ospravedlňuje svůj právní závěr rozporností právního řádu, který tak petrifikuje. Žalovaný, ačkoliv nezpochybňuje skutečnosti, na kterých žalobci staví svůj nárok, tvrdí, že o nároku nemůže být rozhodnuto, což ve svém důsledku vede k vyloučení jakékoliv možnosti, aby se žalobci svého nároku domohli. 8) Žalovaný se vyhnul úvaze, jak s mezerou de lege ferenda pracovat v rámci platných ústavních kautel. V daném případě se jedná o tzv. pravou mezeru v zákoně, tj. aplikace jedné normy předpokládá jinou právní normu, která však chybí. V této souvislosti poukázali žalobci na doktrinální přístup – konkrétně výklad k pravé mezeře v zákoně uvedený v práci: Melzer Filip: Metodologie nalézání práva: Úvod do právní argumentace, 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2010, str. 323 a násl. 9) Podle žalobců ústavně konformní postup při nalézání věcné a místní příslušnosti správního orgánu v předmětné věci vyžaduje použití analogie. Užití analogie pak vede