7 Azs 9/2012 — Nejvyšší správní soud

61 Az 6/2012- 229 - text pokračování -7- 61Az 6/2012 61Az 6/2012-229 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Indráčkem v právní věci žalobce: L. S., st. příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Davidem Cagašem, advokátem se sídlem Ostrava-Slezská Ostrava, Jaklovecká 18, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, o prodloužení doplňkové ochrany, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Česká republika n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007 žalované Ministerstvo vnitra České republiky (dále jen ČR) zamítlo žádost žalobce o prodloužení doplňkové ochrany udělené podle ust. § 14a zákona č. 326/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) s tím, že doplňková ochrana se žalobci neprodlužuje pro existenci důvodů podle ust. § 17a odst. 1, písm. a) téhož zákona. V odůvodnění tohoto rozhodnutí žalovaný uvedl, že je mu známo, že ukrajinské státní orgány v minulosti požádaly o žadatelovo vydání na Ukrajinu k trestnímu stíhání a že měl být vzat do vazby. Jelikož nedošlo ke změně poměrů v zemi původů žalobce byla mu naposledy prodloužena doplňková ochrana rozhodnutím vydaným dne 29.7.2009. Dne 16.6.2010 podal žalobce opětovnou žádost o prodloužení mezinárodní ochrany. Této žádosti žalovaný shora uvedeným rozhodnutím nevyhověl a vycházel přitom ze sdělení Národní ústředny Interpolu ze dne 19.9.2010, dle kterého nemá žalobce aktuální záznam v mezinárodní databázi, tedy že po něm není pátráno na mezinárodní úrovni na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu. Tato informace byla následně dopisem ze dne 20.12.2011 Národní ústřednou Interpolu potvrzena. Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě byl žalovaný informován, že v trestní věci žalobce bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím ČR rozhodnuto dne 12.7.2006 o převzetí trestní věci z ciziny na základě žádosti Generální prokuratury Ukrajiny. Trestní stíhání žalobce je vedeno pro jednání právně kvalifikované jako trestný čin vydírání. Žalovaný vzal proto za prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené trestní řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Pokud žadatel žalovanému v průběhu řízení předložil „výpis z rejstříku trestů“ ze dne 25.5.2011 vydaný údajně matce žalobce Ministerstvem vnitra Ukrajiny „pro účel předložení na úřady zahraničních států“, pravost této listiny nelze spolehlivě nijak ověřit, nelze ověřit její věrohodnost a proto k ní žalovaný nepřihlédl. Žalovaný dospěl k závěru, že žadatel neopustil zemi původu z azylově relevantních důvodů a že na něj již není uvalen mezinárodní zatýkací rozkaz, jeho trestní věc převzala Česká republika a že je jistá pochybnost, že se v zemi původu mohl dopustit závažné trestné činnosti. Žalobce z hlediska svého zdravotního stavu ukončil nákladnou část tzv. interferonové léčby a je schopen s ohledem na svou finanční situaci si případnou nezbytnou související zdravotní péči hradit sám. Nenachází se z důvodu zdravotních obtíží v ohrožení života, proto u něj nebyl shledán důvod pro další prodloužení doplňkové ochrany. Žalobce proti uvedenému rozhodnutí podal včasnou žalobu, kterou ve zcela nekonkrétní a nepřezkoumatelné poloze vytýkal žalovanému porušení správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.) v ust. § 2 odst. 1, § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4 a § 68 odst. 3. Dále žalovanému vytýkal porušení ust. §14a a § 19 zákona o azylu, článku 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení, publikované pod č. 143/1988 Sb., článku 3 Evropské úmluvy o ohraně lidských práv a svobod, článku 33 Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků a článku 4 odst. 3,4 a 5, článku 15, 16 a 18 Směrnice Rady 2004/83/ES (tzv. kvalifikační směrnice) a článku 8 odst. 2, písm. b) Směrnice Rady 2005/85/ES (tzv. procedurální směrnice). Na výzvu krajského soudu žalobce doplnil svou žalobu podáním ze dne 28.6.2012. V něm uvedl, že žalovaný učinil nepodložený závěr o nemožnosti trestního stíhání jeho osoby. Jestliže žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že právně vedené trestní stíhání v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a že Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní stíhání proti žalobci nevede, popírá tím úpravu části IV. Evropské úmluvy o předávání trestního řízení. Ohledně nemožnosti souběžně vedeného trestního stíhání na Ukrajině vycházel žalovaný z podkladů dodaných Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě, která se týká toliko převzetí řízení do České republiky a Národní ústředny Interpolu, která však dokazuje toliko absenci vedeného mezinárodního stíhání proti jeho osobě. Žalobce tak závěr žalovaného o prokázání absence trestního stíhání považuje za nepřezkoumatelný, z čehož dovozuje porušení ust. § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobce dále poukázal na to, že bylo povinností žalovaného uvedenou skutečnost ověřit u příslušných ukrajinských státních orgánů, namísto toho, že se obrátil na Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Národní ústřednu Interpolu. Také skutečnost, že není v současné době zastoupen na Ukrajině advokátem bez dalšího neznamená, že proti němu není vedeno trestní řízení. Vyvozovat závěr o nepravdivosti jeho tvrzení, že skutečnosti, že v minulosti udělil generální plnou moc a že spor o pozemek sousedící s barem po příjezdu do České republiky nikterak neřešil – vlastnické právo a nájemní smlouvu, jsou ve vztahu k hrozbě vážné újmy zcela bez právního významu. V případě návratu do vlasti by byl vystaven hrozbě vážné újmy. Závěr žalovaného ohledně nemožnosti jeho trestního stíhání je věcně nesprávný. Žalovaný „rezignoval na posouzení skutečnosti, zda by mu na Ukrajině hrozilo uvěznění v podmínkách tamního vězeňského systému a nevypořádal se se skutečností, že negativní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany by znamenalo první krok v navazujícím řetězci událostí rezultující v jeho povinnosti opustit území ČR a navrátit se na Ukrajinu pro absenci pobytového titulu a nemožnost dosáhnout dlouhodobého pobytového titulu, což by vyústilo v reálné nebezpečí jeho zadržení či uvěznění na Ukrajině.“ Závěrem svého podání žalobce dodal, že nebezpečí vážné újmy spatřuje v tom, že ukrajinským orgánům je znám jeho pobyt na území České republiky a že si žalovaný neopatřil žádné podklady o posouzení způsobu, jakým ukrajinské úřady zachází se svými občany, kteří v zahraničí žádali o mezinárodní ochranu, tím spíše s těmi, kteří jsou omezeni na osobní svobodě. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Při hodnocení žádosti žalobce vycházel žalovaný z jeho vlastních tvrzení sdělených v průběhu správního řízení, z nichž bylo zjištěno, že důvodem jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany jsou obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu trestního stíhání, věznění a hrozby vážné újmy. Žalovaný vzal z provedeného dokazování za jednoznačně prokázáno, že trestní věc žalobce převzala z Ukrajiny Česká republika, přičemž paralelně vedené řízení v obou zemích není z hlediska mezinárodního práva přípustné a Ukrajina již tedy v této věci žádné trestní řízení proti žadateli nevede. Nebylo tedy důvodu domnívat se ohrožení žalobcova života ve smyslu vážné újmy. Krajský soud provedl důkaz napadeným rozhodnutí žalovaného 5.4.2012 č.j. OAM-1-36/VL-20-P10-P03-2007, připojeným správním spisem žalovaného téhož čísla jednacího, žalobcem předloženým potvrzením Ministerstva vnitra Ukrajiny ze dne 20.10.2008 a ze dne 5.5.2011, dokladem tohoto ministerstva ze dne 29.6.2006, dříve vydaným rozhodnutím ve věci žádosti žalobce o udělení azylu a ve věci jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č.j. 7T 289/2013-2202 ze dne 20.9.2013, potvrzením Ministerstva Ukrajiny bez uvedení data jeho vydání – předloženým žalobcem při ústním jednání krajského soudu dne 21.5.2015, přípisem Generální prokuratury Ukrajiny adresovaným Ministerstvu spravedlnosti ČR ze dne 17.12.2014, přípisem UNVS Ukrajiny vydaným Ivano – Frankivské oblasti, zprávou Informačně-analytického zabezpečení ze dne 8.8.2014 a k němu připojeným výpisem ohledně vedení žalobce v evidenci tohoto útvaru Ministerstva vnitra Ukrajiny a poté dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z hlediska skutkových zjištění vyplývajících z citovaných listinných důkazů vzal krajský soud se zřetelem k uplatněným žalobním bodům za prokázány následující skutečnosti: - z rozhodnutí žalovaného ze dne 5.5.2003 č.j. OAM-5753/VL-10-HA08-2002, že jím neudělil žalobci azyl podle ust. § 12, § 13