6 Ads 139/2011 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 77/2013- 75 - text  pokračování - 8 - 78 Ad 77/2013 78 Ad 77/2013 – 75 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., v právní věci žalobce G. B., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 2012/68788-421 ze dne 5. 11. 2012, ve věci nepovolení zaměstnání, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného č. j. 2012/68788-421 ze dne 5. 11. 2012, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky ve Zlíně (dále jen „ÚP“) č. j. ZLA-35/2012-za ze dne 27. 6. 2012. Prvostupňovým rozhodnutím nebylo povoleno zaměstnání žalobce u zaměstnavatele Družstvo OREA, se sídlem V Lužích 1/10, Praha 4, druh práce seřizovač a obsluha ostatních obráběcích strojů (kromě dřevoobráběcích), pro nesplnění podmínek § 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoZ“). Žalobce v žalobě namítal, že: a) rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo stiženo nepřezkoumatelností, kterou se žalovaný snažil protiprávně zhojit. ÚP uvedl, že pracovní místo, pro které žalobce žádal povolení k zaměstnání, není vhodným pracovním místem dle ZoZ, aniž by osvětlil, jak k tomuto závěru došel. Názor žalovaného, že vady odůvodnění lze překlenout, jsou-li důvody seznatelné z obsahu spisu, je v rozporu s § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), který stanoví obsahové náležitosti rozhodnutí. Žalovaný měl tudíž napadené rozhodnutí zrušit; b) právní závěr žalovaného, že podmínění členství v družstvu pracovněprávním vztahem k družstvu a zaplacením vkladu je diskriminační, nemůže obstát. Požadavek Družstva OREA na členství v družstvu a zaplacení členského vkladu u svých zaměstnanců je odůvodněno zvýšením motivace k práci. Platné právo kumulativní stanovení požadavků na pracovněprávní vztah a současně zaplacení členského vkladu v družstvu umožňuje v § 227 odst. 4 a § 223 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Žalobce nebyl jedinou osobou, která mohla členský vklad složit a stát se tak zaměstnancem družstva, požadavek na zaplacení členského vkladu platí pro všechny uchazeče, družstvo ve svých stanovách nerozlišuje mezi tuzemskými a zahraničními uchazeči, tudíž požadavek nebyl vůči nikomu diskriminační. Vyplývá-li z rozhodnutí žalovaného, že by ohlášené volné pracovní místo mohl obsadit uchazečem o zaměstnání v případě, kdyby družstvo členský vklad nepožadovalo, zasahuje tím žalovaný nepřípustně do soukromoprávních vztahů a naopak uvedeným požadavkem diskriminuje předmětné družstvo jako zaměstnavatele na trhu práce; c) žalovaný vychází z mylného předpokladu, že dle § 35 ZoZ je povinností zaměstnavatele oznamovat ÚP volná pracovní místa. Přesto žalobce využil možnosti volné místo ohlásit. Skutečnost, že ÚP následně postupoval dle § 38 ZoZ a toto místo nezveřejnil, je ve skutečnosti důkazem toho, že se o ohlášené volné pracovní místo jednalo. Skutečnost, že ÚP mylně považoval ohlášené volné pracovní místo za nabídku zaměstnání diskriminačního charakteru, nemůže nikterak změnit skutečnost, že se jedná o ohlášené (byť nezveřejněné) volné pracovní místo. Žalobce tedy nevidí žádný právně relevantní důvod spojovat neoprávněné vyřazení z evidence s nevydáním povolení k zaměstnání. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2013 navrhl její zamítnutí v celém rozsahu a k žalobním bodům uvedl, že: a) setrvává na svém stanovisku, vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, že obsah odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ve spojitosti s tím, co vydání rozhodnutí předcházelo, bylo k zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí dostatečné; ÚP vyjádřil základní důvod nevyhovění žádosti o vydání povolení, jímž bylo nesplnění podmínky ohlášeného pracovního místa; b) nezpochybňuje oprávněnost požadavku zaměstnavatele, jímž je družstvo, požadovat, aby budoucí zaměstnanec byl zároveň členem družstva, v důsledku čehož musí zaplatit členský vklad určený stanovami, avšak rozhodl-li se zaměstnavatel, že bude zaměstnání nabízet toliko členům družstva, nemůže jít z pohledu ZoZ bez dalšího o vhodné zaměstnání, které ÚP zprostředkovává uchazečům, neboť de facto takové zaměstnání může přijmout toliko osoba ochotná a schopná členský vklad zaplatit. Vhodným zaměstnáním ve smyslu § 20 ZoZ nemůže být zaměstnání, u nějž musí zaměstnanec v případě svého zájmu zaplatit předem stanovenou částku. Zprostředkování zaměstnání je ze strany ÚP dle § 18 ZoZ, i ze strany soukromých subjektů dle § 58 odst. 2 ZoZ, ve vztahu k osobě, jíž je zaměstnání zprostředkováváno, bezplatné. V případě, kdyby ÚP zaměstnání podmíněné úhradou členského vkladu nabízel, nebylo by možné hovořit o tom, že nabízí zaměstnání bezplatně, bez ohledu na skutečnost, že úplata by náležela zaměstnavateli, nikoli samotnému ÚP. Dle žalovaného se tak jedná o účelové obcházení ZoZ. Uchazeči o zaměstnání nejsou dle žalovaného obecně v takové sociální situaci, že by pro ně nebylo problematické členský vklad ve výši 10 000 Kč zaplatit. V případě, že by členský vklad činil 50 000 či 100 000 Kč, by byl diskriminační charakter zjevný. Žalovaný neupírá právo družstva podmínit pracovněprávní vztah k němu členstvím v družstvu, z hlediska státní politiky zaměstnanosti by však takové nabízené zaměstnání nebylo možné považovat za vhodné, resp. ohlášené pracovní místo, které ÚP nabízí uchazečům; c) povinnost hlásit volné pracovní místo ÚP v případě, kdy hodlá zaměstnavatel obsadit toto místo cizincem, lze dovodit z § 92 odst. 1 ZoZ. Pouze u ohlášených volných pracovních míst lze provádět tzv. test trhu práce, tj. lze hledat pro tuto pracovní pozici vhodné uchazeče o zaměstnání, aby mohlo být prokázáno, že byl splněn předpoklad pro vydání povolení k zaměstnání. Věc byla původně vedena u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 30 A 120/2012 a následně byla dne 19. 7. 2013 postoupena místně příslušnému podepsanému soudu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů [dále jen „s. ř. s.“])), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z obsahu správních spisů bylo zjištěno, že správní řízení bylo zahájeno dne 14. 5. 2012 podáním žádosti žalobce o povolení k zaměstnání. Žalobce doložil, že se stal k témuž dni členem Družstva OREA, které se mělo stát jeho zaměstnavatelem. Družstvo OREA volné pracovní místo dříve ÚP ohlásilo, nicméně toto bylo z databáze vyřazeno z důvodu podmínění přijetí na uvedené pracovní místo zaplacením členského poplatku ve výši 10 000 Kč. Rozhodnutím ÚP č. j. ZLA-35/2012-za ze dne 27. 6. 2012 požadované zaměstnání žalobce nebylo povoleno. K odvolání žalobce bylo prvostupňové rozhodnutí přezkoumáno žalovaným a napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno. Ve skutkově i právně obdobné věci podepsaný soud rozhodoval již v rozsudku č. j. 78 Ad 96/2013-79 ze dne 13. 5. 2015, přičemž neshledal důvod se od závěrů tam vyslovených v nyní projednávané věci odchýlit. Námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle názoru krajského soudu nelze přisvědčit. ÚP odůvodnil rozhodnutí o neudělení povolení k zaměstnání tím, že uvedl, že volné pracovní místo, hlášené Družstvem OREA na ÚP, bylo vyřazeno z databáze z důvodu diskriminačního požadavku – členského poplatku 10 000 Kč, tudíž se nejedná o vhodné pracovní místo dle zákona o zaměstnanosti, čímž není možné ověřit, zda je v evidenci uchazečů o zaměstnání vhodná pracovní síla. Je sice pravdou, že ÚP odůvodnil své rozhodnutí kuse, důvody, o něž opřel výrok rozhodnutí, jsou však z uvedeného odůvodnění zřejmé. Zejména je však nutno vzít v potaz zásadu jednotnosti řízení, podle níž tvoří prvostupňové a odvolací řízení jeden komplexní celek. Předmětem přezkumu správním soudem je totiž především rozhodnutí žalobou napadené, tj. rozhodnutí odvolacího správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Z toho mimo jiné vyplývá, že výtky žalobce směřované proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze přezkoumat jen omezeně, a to potud, pokud konání odvolacího orgánu neučinilo tyto výtky bezpředmětnými (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 86/2008-198 ze dne 31.8.2009 nebo č. j. 6 Ads 134/2012-47 ze dne 27. 2. 2013). S ohledem na skutečnost, že se žalovaný podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, čímž deficit rozhodnutí ÚP zhojil, nelze považovat úvodní žalobní námitku za opodstatněnou. Hmotněprávní posouzení věci vychází z interpretace ustanovení §§ 12,