6 Ads 139/2011 — Nejvyšší správní soud

78 Ad 96/2013- 79 - text pokračování - 8 - 78 Ad 96/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D. ve věci žalobce S. S., státního příslušníka Moldavské republiky, bytem M. A. 747, K. n. B., V. M., zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem Na sadech 21, České Budějovice, proti žalovanému Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 8.11.2012, č.j. 2012/69810-421, ve věci povolení k zaměstnání takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se včas podanou žalobou domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajská pobočka ve Zlíně (dále jen „ÚP“) ze dne 27.6.2012, č. j. ZLA-34/2012-za, jímž ÚP nepovolil zaměstnání žalobce u zaměstnavatele Družstvo OREA, se sídlem V Lužích 1/10, Praha 4, druh práce seřizovač a obsluha ostatních obráběcích strojů, pro nesplnění podmínek § 92 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoZ“). Žalobce v žalobě namítal, že: 1) žalovaný se snažil protiprávně zhojit nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu I. stupně. ÚP uvedl, že pracovní místo, pro které žalobce žádal povolení k zaměstnání, není vhodným pracovním místem dle ZoZ, aniž by osvětlil, jak k tomuto závěru došel. Názor žalovaného, že vady odůvodnění lze překlenout, jsou-li důvody seznatelné z obsahu spisu, je v rozporu s § 68 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.“), který stanoví obsahové náležitosti rozhodnutí. Žalovaný měl tudíž napadené rozhodnutí zrušit; 2) právní závěr žalovaného, že podmínění členství v družstvu pracovněprávním vztahem k družstvu a zaplacením vkladu je diskriminační, nemůže obstát. Požadavek Družstva OREA na členství v družstvu a zaplacení členského vkladu u svých zaměstnanců je odůvodněno zvýšením motivace k práci. Platné právo kumulativní stanovení požadavků na pracovněprávní vztah a současně zaplacení členského vkladu v družstvu umožňuje v § 227 odst. 4 a § 223 odst. 3 obchodního zákoníku. Žalobce nebyl jedinou osobou, která mohla členský vklad složit a stát se tak zaměstnancem družstva, požadavek na zaplacení členského vkladu platí pro všechny uchazeče, družstvo ve svých stanovách nerozlišuje mezi tuzemskými a zahraničními uchazeči, tudíž požadavek nebyl vůči nikomu diskriminační. Vyplývá-li z rozhodnutí žalovaného, že by ohlášené volné pracovní místo mohl obsadit uchazečem o zaměstnání v případě, kdyby družstvo členský vklad nepožadovalo, zasahuje tím žalovaný nepřípustně do soukromoprávních vztahů a naopak uvedeným požadavkem diskriminuje předmětné družstvo jako zaměstnavatele na trhu práce; 3) žalovaný vychází z mylného předpokladu, že dle § 35 ZoZ je povinností zaměstnavatele oznamovat ÚP volná pracovní místa. Přesto žalobce volné pracovní místo řádně ohlásil. Skutečnost, že ÚP následně postupoval dle § 38 ZoZ a toto místo nezveřejnil, je ve skutečnosti důkazem toho, že se o ohlášené volné pracovní místo jednalo. Skutečnost, že ÚP mylně považoval ohlášené volné pracovní místo za nabídku zaměstnání diskriminačního charakteru, nemůže nikterak změnit skutečnost, že se jedná o ohlášené (byť nezveřejněné) volné pracovní místo. Žalobce tedy nevidí žádný právně relevantní důvod spojovat neoprávněné vyřazení z evidence s nevydáním povolení k zaměstnání. Žalovaný požadoval zamítnutí žaloby. K žalobním bodům uvedl, že: 1) setrvává na svém stanovisku, vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, že obsah odůvodnění ve spojitosti s tím, co vydání rozhodnutí předcházelo, bylo k zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí dostatečné; 2) nezpochybňuje oprávněnost požadavku zaměstnavatele, jímž je družstvo, požadovat, aby budoucí zaměstnanec byl zároveň členem družstva, v důsledku čehož musí zaplatit členský vklad určený stanovami, avšak rozhodl-li se zaměstnavatel, že bude zaměstnání nabízet toliko členům družstva, nemůže jít z pohledu ZoZ bez dalšího o vhodné zaměstnání, které ÚP zprostředkovává uchazečům, neboť de facto takové zaměstnání může přijmout toliko osoba ochotná a schopná členský vklad zaplatit. Vhodným zaměstnáním ve smyslu § 20 ZoZ nemůže být zaměstnání, u nějž musí zaměstnanec v případě svého zájmu zaplatit předem stanovenou částku. Zprostředkování zaměstnání je ze strany ÚP dle § 18 ZoZ, i ze strany soukromých subjektů dle § 58 odst. 2 ZoZ, ve vztahu k osobě, jíž je zaměstnání zprostředkováváno, bezplatné. V případě, kdyby ÚP zaměstnání podmíněné úhradou členského vkladu nabízel, nebylo by možné hovořit o tom, že nabízí zaměstnání bezplatně, bez ohledu na skutečnost, že úplata by náležela zaměstnavateli, nikoli samotnému ÚP. Dle žalovaného se tak jedná o účelové obcházení ZoZ. Uchazeči o zaměstnání nejsou dle žalovaného obecně v takové sociální situaci, že by pro ně nebylo problematické členský vklad ve výši 10.000 Kč zaplatit. V případě, že by členský vklad činil 50 či 100.000 Kč, byl by diskriminační charakter zjevný. Žalovaný neupírá právo družstva podmínit pracovněprávní vztah k němu členstvím v družstvu, z hlediska státní politiky zaměstnanosti by však takové nabízené zaměstnání nebylo možné považovat za vhodné, resp. ohlášené pracovní místo, které ÚP nabízí uchazečům; 3) povinnost hlásit volné pracovní místo ÚP v případě, kdy hodlá zaměstnavatel obsadit toto místo cizincem, lze dovodit z § 92 odst. 1 ZoZ. Pouze u ohlášených volných pracovních míst lze provádět tzv. test trhu práce, tj. lze hledat pro tuto pracovní pozici vhodné uchazeče o zaměstnání, aby mohlo být prokázáno, že byl splněn předpoklad pro vydání povolení k zaměstnání. V replice k vyjádření žalovaného žalobce zdůraznil, že ohlášené volné pracovní místo je ve smyslu § 35 ZoZ takové volné pracovní místo, které zaměstnavatel oznámil příslušné krajské pobočce ÚP. ZoZ neobsahuje žádné ustanovení, které by mohlo být podkladem pro úvahu o tom, že vyřazením z databáze přestává být pracovní místo ohlášeným volným pracovním místem. Žalovaný tak svou úvahou zákonné meze překročil. Dále namítl, že argumentace bezplatností služeb ÚP i agentur práce dle § 58 odst. 2 ZoZ je nepřiléhavá, neboť předmětné družstvo není agenturou práce a jeho činnost není zprostředkováním zaměstnání ve smyslu § 14 odst. 1 ZoZ. Úvahy žalovaného jsou nepřípustně extenzivním výkladem zákona, kdy z § 20 ZoZ nelze dovodit, že by nabídku zaměstnání obsahující podmínku členství v družstvu a s tím spojenou vkladovou povinnost, nebylo možné považovat za vhodné zaměstnání. Naopak dle § 89 odst. 2 ZoZ se za zaměstnání považuje rovněž plnění úkolů vyplývajících z předmětu činnosti právnické osoby zajišťovaných členem družstva. Žalovaný dle žalobce na základě své libovůle nepřistoupil k ověření toho, zda je v evidenci uchazečů o zaměstnání vhodná pracovní síla, čímž jednal v rozporu se zákonem. Žalobce přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14.12.2011, č.j. 6 Ads 139/2011-82. Žalovaný při jednání soudu dne 13.5.2015 zdůraznil, že účelem vydávání povolení k zaměstnání cizince, je ochrana pracovního trhu pro občany ČR, proto nelze jakékoli obcházení účelu a smyslu zákona strpět. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dle názoru krajského soudu nelze přisvědčit. ÚP odůvodnil rozhodnutí o neudělení povolení k zaměstnání tím, že uvedl, že volné pracovní místo, hlášené Družstvem OREA na ÚP, bylo vyřazeno z databáze z důvodu diskriminačního požadavku – členského poplatku 10.000 Kč, tudíž se nejedná o vhodné pracovní místo dle zákona o zaměstnanosti, čímž není možné ověřit, zda je v evidenci uchazečů o zaměstnání vhodná pracovní síla. Je sice pravdou, že OÚ odůvodnil své rozhodnutí kuse, důvody, o něž opřel výrok rozhodnutí, jsou však z uvedeného odůvodnění zřejmé. Zejména je však nutno vzít v potaz zásadu jednotnosti řízení, podle níž tvoří prvostupňové a odvolací řízení jeden komplexní celek. Předmětem přezkumu správním soudem je totiž především rozhodnutí žalobou napadené, tj. rozhodnutí odvolacího správního orgánu (§ 75 s.ř.s.). Z toho mimo jiné vyplývá, že výtky žalobce směřované proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze přezkoumat jen omezeně, a to potud, pokud konání odvolacího orgánu neučinilo tyto výtky bezpředmětnými (viz rozsudky NSS ze dne 31.8.2009, č.j. 4 Ads 86/2008 - 198 nebo ze dne 27.2.2013, č.j. 6 Ads 134/2012 - 47). S ohledem na skutečnost, že se žalovaný podrobně vypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobce, čímž deficit rozhodnutí ÚP zho