2 As 60/2006 — Nejvyšší správní soud

76 A 27/2013- 62 - text pokračování - 10 - 76 A 27/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D. v právní věci žalobce M. R., bytem B. 709/34, P., zast. Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem v Přerově, Blahoslavova 72/4, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 5. 2013, čj. KUOK 47367/2013, ve věci přestupku, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Ustanovenému zástupci se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v celkové výši 1.573 Kč, která mu bude proplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí označeného v záhlaví. Tímto rozhodnutím žalovaný výrokem I zrušil rozhodnutí Magistrátu města Přerova čj. MMPr/013474/2013 v části výrokové části týkající se přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla obviněná dopustit skutkem ze dne 25. 9. 2012 a řízení zastavil; výrokem II žalovaný změnil rozhodnutí Magistrátu města Přerova čj. MMPr/013474/2013 v části výrokové části týkající se přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, kterého se měla obviněná dopustit skutkem ze dne 30. 7. 2012 tak, že text “za spáchané přestupky“ nahradil textem „za spáchaný přestupek“ a ve zbylé části napadené rozhodnutí potvrdil; výrokem III odvolání V. P. jako nepřípustné zamítl. [2] V žalobě žalobce namítal nezákonnost, zmatečnost, nepřezkoumatelnost, porušení zásad § 2 - § 8 s. ř., neoprávněné shromažďování informací a tím porušení zákonů č. 6/2002 Sb. a č. 7/2002 Sb., porušení zásady proporcionality, práva na ochranu soukromí a osobnosti, čl. 8 Úmluvy a čl. 7 a 8 LZP EU, čl. 16 a čl. 17 Paktu o občanských a lidských právech, čl. 17 LZPS, čl. 10 Úmluvy, čl. 11 LZP EU a čl. 19 Paktu, které mají být vykládány ve smyslu čl. 18 Vídeňské úmluvy. Další nezákonnost spočívá v neuznání postavení V. P. a jeho práv, zastavení řízení bez projednání. Byl porušen čl. 2 Ústavy, resp. čl. 2/2 LZPS, nesprávně použito správní uvážení, porušena zásada dobré správy a rovnost. [3] V doplnění žaloby žalobce upřesnil, že brojí proti všem třem výrokům rozhodnutí žalovaného, a to pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti výrokové části rozhodnutí, která má za následek nicotnost rozhodnutí, a dále nezákonnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení a v nedostatku důvodů pro jeho vydání. Výroková část je vydána v rozporu se zákonem a pro její nesrozumitelnost je nutné celé rozhodnutí zrušit. Žalovaný výrok I správního orgánu I. stupně rozdělil do dvou výroků, tj. do výroku o skutku ze dne 25. 9. 2012 o zastavení řízení, a do výroku II., tj. o skutku ze dne 30. 7. 2012 o změně sankce. Pokud žalobce napadl odvoláním celý výrok I rozhodnutí správního orgánu I. stupně, trpí žalobou napadené rozhodnutí vadou řízení, neboť žalovaný výrokem I řízení o skutku ze dne 25. 9. 2012 zastavil a o odděleném skutku ze dne 30. 7. 2012 vůbec nerozhodl. Pokud žalovaný ve výroku pouze změnil sankci (původní výrok II) a ve zbytku rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil, jednoznačně opomněl vydat meritorní rozhodnutí o odvolání žalobce do výroku I o skutku ze dne 30. 7. 2012 – takové rozhodnutí dosud žalovaný nevydal, když ve výroku II pouze rozhodl o změně sankce a potvrzení výroku II prvostupňového rozhodnutí týkající se sankce a nerozhodl o odděleném skutku ze dne 30. 7. 2012 obsaženém ve výroku I prvostupňového správního orgánu. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného spočívající v nesprávném přezkumu výroku I rozhodnutí správního orgánu I. stupně, jehož součástí je i skutek ze dne 25. 9. 2012, neboť pokud žalovaný ve výroku II napadeného rozhodnutí měl v úmyslu potvrdit i zbylou část výroku I, je zřejmé, že by žalovaný tímto postupem nepochybně potvrdil i výrok o skutku ze dne 25. 9. 2012, o němž žalovaný meritorně rozhodl zastavením řízení ve výroku I. Dále namítal žalobce nezákonnost z důvodu nesprávného právního posouzení, to, že odůvodnění je nepřehledné, pouhou sumarizací provedených důkazů a zejména nemá oporu v provedeném dokazování a proto je i nepřezkoumatelné. Ve výroku I žalovaný opřel své rozhodnutí o to, že skutkově bylo jednání ze dne 25. 9. 2012 prokázáno, avšak nejde o přestupek, protože nebylo způsobilé urazit jiného na cti, takže u obviněné chybí prvek zavinění. Žalovaný tak rozhodl za použití správního uvážení, přičemž si však nemůže počínat libovolně. Žalovaný překročil meze správního uvážení – nebyly při něm opatřeny žádné důkazní prostředky, nebyly těmito prostředky provedeny důkazy a z těchto důkazů nebyla vyvozena skutková a právní zjištění logickým vyvozováním. Jednání ze dne 25. 9. 2012 dle žalobce přestupkem je, bylo prokázáno a naplňuje všechny znaky přestupku proti občanskému soužití. Obviněná si musela být vědoma, že pronáší-li předmětný výrok v rámci přestupkového řízení v kontextu znevěrohodnění výpovědí žalobce v tomto řízení, je tento výrok zesměšňující a urážlivý. U přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) PřZ postačuje nedbalost a není podstatné, zda si ten, kdo hanlivý výrok pronáší, uvědomuje, že může být hanlivý. Výrok „tento host pan R., že jsem se o něm doslechla, že má ve spoustě restaurací zákaz, protože majitelé hospod mě informovali, že je to problémový člověk“ je nepochybně nadán hanlivostí za situace, kdy byl pronesen obviněnou v rámci přestupkového řízení před úřední osobou a za situace, kdy obviněná ani nespecifikovala, od koho se tyto informace měla dozvědět. Změna rozhodnutí ve výroku II o změně sankce je nezákonná a v rozporu se správním uvážením, nezohledňuje skutek ze dne 25. 9. 2012, a to zvláště za situace, kdy za jeden přestupek žalovaný uložil obviněné sankci ve stejné výši jako správní orgán I. stupně za dva přestupky. Správní orgán I. stupně porušil v rámci dokazování § 10 a § 19 zákona č. 451/1991 Sb., neboť u jednání konaném dne 18. 12. 2012 provedl k důkazu osvědčení V. P. ze dne 30. 6. 2010 (negativní osvědčení) a tímto jej zpřístupnil minimálně účastníkům řízení, přestože jde o utajované informace. Byť měl V. P. v řízení stejné postavení jako žalobce, tedy postavení navrhovatele, žalovaný ve výroku III v rozporu s § 81 odst. 4 zákona zamítl jeho odvolání jako nepřípustné. V. P. jako navrhovatel a účastník řízení měl právo podat odvolání; V. P. podal oznámení o přestupku – doručeno dne 23. 10. 2012 – č. l. 40 správního spisu. Pro porušení § 2, § 3, § 8, § 50 odst. 2, § 51 odst. 1 a § 52 s. ř. žalobce navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci k dalšímu řízení. [4] Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že odvozuje-li žalobce svou aktivní legitimaci z § 72 písm. d) zákona o přestupcích, tedy z procesního postavení navrhovatele, měl takové postavení pouze ve věci přestupků L. P. dle § 49 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích (tomu odpovídají výroky I a II), nikoli ve věci přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích (výrok III). Žalobce tedy není aktivně legitimován k podání žaloby do výroku III. Tvrzení žalobce, že žalovaný o skutku ze dne 30. 7. 2012 vůbec nerozhodl, nelze přisvědčit – z formulace výroku II vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně se potvrzuje ve zbytku části výrokové části týkající se přestupku podle § 49 odst. 1 písm. a) ZPř, kterého se L. P. dopustila 30. 7. 2012. Jiný jazykový výklad tato formulace nepřipouští, není proto zřejmé, jak žalobce došel k tomu, že by měla znamenat potvrzení rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve zbytku výroku o sankci nebo dokonce ve zbytku výroku I. Žalovaný věc posoudil v souladu se zákonem, zabýval se řádně podmínkou, zda je výrok L. P. (objektivně) urážlivý, podmínkou, zda jím bylo jinému (subjektivně) ublíženo na cti, i podmínkou, zda obviněná jednala zaviněně či nikoli, zejména zda mohla vědět, že se daným slovním spojením může urážky dopustit. K posouzení uvedeného a závěru o tom nebylo třeba žádných specifických důkazů, žalovaný posoudil naplnění znaků příslušné skutkové podstaty dle okolností konkrétního případu, a to na základě správním orgánem I. stupně řádně zjištěného skutkového stavu (z vyjádření L. P., žalobce i z protokolu o ústním jednání ze dne 25. 9. 2012). Žalobce zejména při napadání argumentace žalovaného poněkud směšuje podmínku objektivní způsobilosti předmětného výroku obviněné urazit jiného na cti a znak zavinění jakožto znak skutkové podstaty přestupku, i když je třeba připustit, že spolu v daném případě souvisejí, neboť právě proto, že předmětný výrok není objektivně způsobilý urazit jiného na cti (zejména proto, že užité slovní výrazy má L. P. z doslechu, že takto žalobce neoznačuje sama),