7 Afs 193/2006 — Nejvyšší správní soud

22 Af 26/2017- 55 - text  12 22 Af 26/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: EDHESSA s.r.o. sídlem Biskoupky č.p. 33, 664 91 Biskoupky proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 12. 2016, č. j. 57243/16/5300-21442-711315, ve věci daně z přidané hodnoty takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) dne 20. 2. 2017 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného v záhlaví tohoto rozsudku (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 5. 2016, č. j. 2143571/16/3203-50524-802037 ohledně důvodu pro zastavení řízení o dodatečném daňovém přiznání žalobkyně k dani z přidané hodnoty (dále jen „daň“ nebo „DPH“) za 2. čtvrtletí roku 2007. Zatímco správce daně toto daňové řízení zastavil podle § 106 odst. 1 písm. e) zákona číslo 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), protože v řízení nelze pokračovat z důvodů stanovených zákonem, tak žalovaný odůvodnil zastavení řízení ustanovením § 106 odst. 1 písm. d) daňového řádu, tedy překážkou věci rozhodnuté. Žalobkyně již totiž podle žalovaného dne 20. 4. 2009 dodatečné daňové přiznání za shodné zdaňovací období podala a uplatnila v něm nárok na odpočet DPH ve shodné výši, mající původ ve stejném plnění, jako v případě posuzovaného dodatečného daňového přiznání. Tehdejší správce daně o prvním dodatečném daňovém přiznání žalobkyně rozhodl, přičemž nešlo o rozhodnutí prozatímní nebo předběžné povahy. Žalobkyně navrhla, aby krajský soud společně s napadeným rozhodnutím žalovaného zrušil také prvostupňové rozhodnutí správce daně. 2. Žalobkyně v původním znění žaloby uplatnila jediný žalobní bod, ve kterém nesouhlasila s právním názorem žalovaného, že projednání jejího dodatečného daňového přiznání bránila překážka věci rozhodnuté. Nezpochybnila, že dodatečné daňové přiznání k DPH za 2. čtvrtletí roku 2007 již jednou podávala a bylo o něm rozhodnuto, poukázala však na usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. 26 Co 337/2015, který judikatorně vyřešil předběžnou právní otázku platnosti převodu zdanitelného plnění jinak, než jak ji řešil správce daně v původním řízení. Na podporu svého názoru poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 94/2005, podle kterého úsudek, který si o sporné otázce učiní správce daně, nemá judikátní účinky a pokud později rozhodne orgán v rámci své pravomoci o otázce judikátním způsobem, může to vést k obnově řízení, před kterou daňový řád upřednostňuje podání dodatečného daňového přiznání. Nad rámec žalobního bodu žalobkyně upozornila na to, že žalovaný zásadním způsobem pochybil při doručování napadeného rozhodnutí žalobkyni, které jí bylo doručeno až prostřednictvím daňového zástupce dne 15. 2. 2017. V podrobnostech ohledně problémů s doručováním odkázala na řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 Af 95/2016. 3. V podání doručeném krajskému soudu dne 4. 4. 2017 žalobkyně doplnila druhý žalobní bod, ve kterém namítala nicotnost napadeného rozhodnutí. Poukázala na to, že rozhodnutí správce daně o zastavení řízení jí bylo doručeno až po uplynutí 30 denní lhůty stanovené v § 89 odst. 4 daňového řádu, ve které mohl správce daně zahájit úkony k odstranění pochybností. Žalobkyně vyslovila názor, že pokud správce daně nezahájil v 30 denní lhůtě postup k odstranění pochybností o správnosti dodatečného daňového přiznání, považuje se podle § 144 odst. 2 daňového řádu poslední den lhůty pro podání dodatečného daňového přiznání za den doručení platebního výměru daňovému subjektu. V takovém případě je nutno vycházet z toho, že daň byla žalobkyni vyměřena konkludentně v souladu s jejím daňovým přiznáním a za den doručení platebního výměru s přiznáním nadměrného odpočtu se považuje den 30. 4. 2016. Rozhodnutí o zastavení řízení bylo žalobkyni doručeno až 2. 6. 2016, což je po uplynutí 30 denní lhůty od pravomocného skončení řízení o dodatečném daňovém přiznání, proto je třeba na napadené rozhodnutí včetně prvostupňového rozhodnutí správce daně nahlížet jako na právně a fakticky neuskutečnitelné, což zakládá nicotnost obou rozhodnutí podle § 105 odst. 2 písm. c) daňového řádu. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Zdůraznil, že již dne 20. 4. 2009 podala žalobkyně dodatečné daňové přiznání k DPH za 2. čtvrtletí roku 2007, v němž nárokovala nadměrný odpočet ve výši 24 846 572 Kč. Protože žalobkyně neprokázala oprávněnost nároku na odpočet DPH u přijatých zdanitelných plnění, tehdejší správce daně vydal dne 4. 3. 2011 dodatečný platební výměr č. j. 63988/11/290511706025, kterým žalobkyni doměřil rozdíl oproti poslední známé dani ve výši 0 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím Finančního ředitelství v Brně č. j. 18230/12-1303-703609 ze dne 3. 12. 2012, stejně tak následná správní žaloba, ve které se žalobkyně domáhala zrušení odvolacího rozhodnutí tehdejšího Finančního ředitelství v Brně. Krajský soud v Brně její žalobu zamítl rozsudkem č. j. 62 Af 7/2013-103 ze dne 10. 7. 2014. Žalobkyně sice podala proti rozsudku kasační stížnost, ta však byla odmítnuta usnesením Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 131/2014 ze dne 10. 10. 2014 a stejným způsobem rozhodl Ústavní soud ČR o podané ústavní stížnosti, kterou odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 3962/14 ze dne 8. 12. 2015. V pořadí druhým dodatečným daňovým přiznáním žalobkyně nárokovala odpočet daně, který již uplatňovala v rámci řízení zahájeného prvním dodatečným daňovým přiznáním. Přitom šlo o nárok na odpočet daně shodné výše mající původ ve stejném plnění, a to v žalobkyní tvrzeném přijatém zdanitelném plnění na základě Smlouvy o smlouvě budoucí a o zajištění závazku převodem práva vlastnického ze dne 23. 3. 2007. Proto bylo zcela namístě řízení ve věci druhého dodatečného daňového přiznání zastavit pro překážku věci rozhodnuté. Jediným novým argumentem žalobkyně bylo usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 26 Co 337/2015-161 ze dne 15. 2. 2016, který se v odůvodnění usnesení zabýval mimo jiné skutečnostmi souvisejícími s otázkou neplatnosti smlouvy ze dne 23. 3. 2007. Rozhodnutí soudu podle žalovaného nelze považovat za novou skutečnost nebo důkaz, který by odůvodňoval podání dodatečného daňového přiznání. Žalovaný z výše uvedených důvodu považuje námitky žalobkyně za nedůvodné. 5. Žalobkyně replikovala v podání ze dne 2. 6. 2017, ve kterém uvedla, že se žalovaný ve svém vyjádření nijak nevypořádal s namítanou nicotností rozhodnutí žalovaného ani s judikáty, na které v žalobě a jejím doplnění poukazovala. Dále nově namítla, že výzvu ze dne 28. 11. 2016 žalovaný doručoval žalobkyni do její datové schránky při plném vědomí toho, že zde neexistuje osoba, která by do ní měla přístup, na což jej prokuristka společnosti opakovaně upozorňovala. 6. Krajský soud ve věci nařídil ústní jednání na 23. 7. 2018, kterého se zúčastnili jak žalobkyně prostřednictvím zmocněnce, tak pověřený zaměstnanec žalovaného. U jednání oba účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně nad rámec dosavadních tvrzení poukázala na odbornou literaturu k výkladu překážky věci rozhodnuté podle § 106 daňového řádu, podle kterého se tato překážka nevztahuje na tzv. negativní rozhodnutí, kterými nebylo žádosti vyhověno. Dále namítla, že pokud je původní rozhodnutí založeno na několika podmínkách, postačí, pokud je novou skutečností zpochybněna některá z nich. Žalovaný opětovně navrhl zamítnutí žaloby a zopakoval, že v původním řízení o dodatečném daňovém přiznání žalobkyně se jak správci daně, tak správní soudy zabývali věcně podmínkami pro nadměrný odpočet a shledali je nedůvodnými. Setrval na stanovisku, že nové dodatečné daňové přiznání může být ovlivněno pouze novými skutečnostmi a žalobkyně žádné takové neuvedla. 7. Předmětem tohoto řízení je přezkum rozhodnutí žalovaného, který zastavil řízení o dodatečném daňovém přiznání žalobkyně s odůvodněním, že žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání ve shodné věci, ve které již bylo pravomocně rozhodnuto. Právně významné skutečnosti zjišťoval krajský soud z daňového spisu, přičemž se nejprve zaměřil na skutečnosti, které se vztahují k předchozímu řízení, jež mělo podle závěru žalovaného založit překážku věci rozhodnuté pro řízení o dalším dodatečném daňovém přiznání žalobkyně za shodné zdaňovací období. Krajský soud zjistil, že žalobkyně podala dne 20. 4. 2009 u tehdejšího správce daně (Finanční úřad Brno III) dodatečné da