10 Azs 153/2016 — Nejvyšší správní soud

65 A 98/2017- 66 - text 65 A 98/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a Mgr. Jany Volkové ve věci žalobce: D. V. N., narozený dne X státní příslušník Vietnamské socialistické republiky ubytování zajištěno na adrese H. 95/2, X L. n. B. zastoupený advokátem Mgr. Markem Sedlákem sídlem Příkop 8, Brno proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2017, č. j. 119700/2017-OPL, ve věci upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu takto: I. Rozhodnutí ministra zahraničních věcí ze dne 24. 11. 2017, č. j. 119700/2017-OPL, a usnesení Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 29. 9. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI-IV, se zrušují a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 228 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Marka Sedláka, advokáta se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno. Odůvodnění: 1. České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) usnesením ze dne 29. 9. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI-IV, zamítlo žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o trvalý pobyt a řízení o této žádosti zastavil podle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl rozklad žalobce a usnesení velvyslanectví potvrdil. 2. Mezi účastníky je nesporné a z obsahu spisu vyplývá, že ve dnech 24. 8 a 28. 8. 2016 učinil žalobce šest pokusů sjednat termín k podání žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu v systému Visapoint. Dne 30. 8. 2017 se žalobce dostavil na Velvyslanectví České republiky v Hanoji (dále jen „velvyslanectví“) osobně spolu se zástupcem. Do prostor velvyslanectví byl vpuštěn na základě registrace v systému Visapoint pro podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem podnikání, nikoliv však pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, neboť systém Visapoint mu neumožnil registraci za účelem podání této žádosti. Osobně na podacím místě, tj. fyzicky, na vyplněném úředním formuláři podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Po podání žádosti mu byla tato vrácena zpět spolu se stejnopisem usnesení ze dne 30. 8. 2017, č. j. 2968/2017-HANOI-IV, z důvodu nepřijatelnosti této žádostí podle § 169h odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, ve kterém velvyslanectví žadatele poučilo o tom, že se proti těmto usnesením nelze odvolat. Poté, co byla žádost vrácena spolu se záznamem o usneseních o její nepřijatelnosti, podal žalobce žádost o zaměstnaneckou kartu opětovně, tentokrát spolu s žádostí o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, v níž uvedl, že ji podává z důvodu, že bez registrace v systému Visapoint by nebyl vpuštěn do prostor zastupitelského úřadu, avšak při opakovaných pokusech mu byla systémem Visapoint poskytnuta pouze informace, že termíny nejsou k dispozici, tudíž nemá žádnou záruku, že bude moci v budoucnu žádost osobně podat. 3. Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že odůvodněnými případy ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců se rozumí případy hodné zvláštního zřetele, tj. zejména zdravotní důvody pro které není žadatel schopen se osobně dostavit na zastupitelský úřad. Pokud však pro žalobce nebyl problém se osobně dostavit na velvyslanectví k podání žádosti o jiný druh pobytového oprávnění, nebyly tu důvody pro upuštění od osobního podání žádosti. Neúspěšné pokusy registrace v systému Visapoint tak nepředstavují důvody podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Má-li být žádost podle § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců podána osobně v době určené pro jednotlivé druhy a účely pobytových oprávnění a zároveň je stanovena povinnost sjednat si termín za účelem osobního podání žádosti podle § 169f zákona o pobytu cizinců, je ze systematiky jednotlivých ustanovení zřejmé, že tato povinnost je splněna pouze tehdy, pokud se žadatel zaregistroval pro podání žádosti druhu a účelu pobytového oprávnění, kterou chce reálně podat, což odpovídá i účelu povinnosti sjednat si termín pro podání žádosti. Zastupitelským úřadům je tak umožněno efektivněji organizovat vízový proces (srov. důvodová zpráva k zákonu č. 222/2017 Sb.). V případě, že by zákon nestanovil povinnost sjednat si termín pro konkrétní druh a účel pobytového oprávnění, je potřebné se řídit obecnými zásadami a to, že všechny právní úkony by měly směřovat k cíli, který osoby jednající skutečně sleduje. Vůle jednajícího tak musí být vážná, svobodná a úmysl účastníků právního vztahu musí směřovat k vyvolání právních účinků, které jsou s projevem spojeny. V opačném případě se jedná o disimulované právní jednání. Taktéž se jedná o zjevné zneužití práva podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které nepožívá právní ochrany. Žalobce by navíc svým postupem získal neoprávněnou výhodu oproti ostatním žadatelům, kteří zákon o pobytu cizinců dodrželi. Uvedl, že se sice žalobce fyzicky dostavil na velvyslanectví, avšak „podmínka osobní přítomnosti se (…) váže k žádosti, k jejímuž podání si žadatel předem sjedná termín osobního podání, nikoli k žádosti jiné, kterou žadatel podá až na místě(…).“ Tudíž fyzickou přítomnost žalobce nelze považovat za splnění podmínky osobní přítomnosti podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Systém Visapoint byl funkční, neboť se žalobci podařilo zaregistrovat k podání žádosti o krátkodobé vízum a ostatním žadatelům se zas podařilo registrovat pro podání žádosti k dlouhodobému pobytu. Nedostatek termínů pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt je důsledkem velkého zájmu žadatelů o tento druh pobytového oprávnění. Argument týkající se toho, že se žalobce pokoušel v systému Visapoint registrovat v souhrnu šestkrát, nemůže být argumentem pro tvrzení, že je na žadateli vynucováno splnění nesplnitelné povinnosti a nemůže být relevantním argumentem pro upuštění od osobního podání žádosti. K odkazu na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52 uvedl, že v době jeho vydání byla situace odlišná, neboť se jednalo o období před novelou. Novela zákona o pobytu cizinců výslovně zmocňuje zastupitelské úřady k regulování podávaných žádostí o pobytová oprávnění. Rozšířeny senát Nejvyššího správního soudu však vychází z toho, že selekci žadatelů bude provádět Ministerstvo vnitra způsobem, kdy většině žádostí nebude vyhověno. Podmínka osobního podání žádosti tak slouží jako filtrační nástroj počtu žadatelů. Systém Visapoint jako způsob sjednání si termínu pro osobní podání žádosti byl na všech zastupitelských úřadech zrušen k 1. 11. 2017 z důvodu přechodu na nový systém. I když čekací doba na uvolnění termínu mohla být frustrující, žalobce to neopravňuje k obcházení zákona. 4. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení napadaného rozhodnutí. Namítal, že: a) postupoval v souladu s novou právní úpravou, tj. podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. V zákoně o pobytu cizinců sice zůstala povinnost podat žádost osobně, avšak nová právní úprava garantuje cizincům podat žádost jiným způsobem a zahájit tak řízení o ní, pokud uvedou důvody, pro které nemohou podat žádost osobně. V rámci zahájeného řízení je pak přezkoumáno, zda uvedené důvody jsou dostatečně závažné a objektivní. Cizinci tak nemusí využívat tzv. nouzové způsoby podávání žádosti osobně a mají zákonem stanovený postup v případě, kdy tyto žádosti podat osobně nemohou (srov. rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153-2016-52 a č. j. 7 Azs 227/2016-36). Využití nouzových způsobů proto nemůže mít za následek zahájení řízení, když cizinci mají v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovený postup zajišťující zahájení řízení. Žalobce tento postup využil a v souladu se zákonem doložil důvody, pro které mělo být upuštěno od osobního podání žádosti, tj. že se žalobce marně pokoušel registrovat v systému Visapoint pro osobní podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Sice zákon o pobytu cizinců stanovuje, že zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání upustit, avšak z judikatury vyplývá, že při existenci a prokázání objektivních důvodů od této povinnosti upustit musí (srov. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2016, č. j. 57 A 53/2015-96 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2017, č. j. 10 Azs 97/2017-42). Vzhledem k tomu, že velvyslanectví po zveřejnění výše uvedených rozsudků rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu nezměnilo svůj přístup a nezměněn zůstal i systém Visapoint, se tyto rozsudky vztahují i na posuzovaný případ. Dle těchto rozsudků je řízení zahájeno i v případě, kdy jsou žádosti podávány nouzovým způsobem, např. jako příloha jiného podání a i tehdy, pokud nejsou pod