6 As 106/2014 — Nejvyšší správní soud

65 Af 76/2017- 60 - text  13 65 Af 76/2017 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Jany Volkové ve věci žalobkyně: H. s., a.s., IČO X sídlem nám. D. E. B. 25/27, X H. zastoupená advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2017, č. j. 53233-2/2017-900000-304.4, ve věci přestupku, takto: I. Rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 26. 9. 2017, č. j. 53233-2/2017-900000-304.4 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do třicet dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Vymazala, advokáta se sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2016, č. j. 8693-4/2016-580000-32.1 Celní úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „celní úřad“) zajistil podle § 58 odst. 3 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu (dále jen „zákon o povinném značení lihu“), neznačený líh v množství 4 549,238 kg, neboť žalobkyně neznačený líh v nespotřebitelském balení skladovala, ačkoli jí dne 31. 12. 2015 pozbylo platnost zvláštní povolení k přijímání a užívání vybraných výrobků osvobozených od daně ze dne 13. 11. 2014, udělené jí Celním úřadem pro Zlínsky kraj (dále jen „zvláštní povolení“). Žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 3. 2016, č. j. 13426-2/2016-900000-304.4 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí celního úřadu o zajištění. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, který ji rozsudkem ze dne 16. 5. 2017, č. j. 65 Af 74/2016-52 zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2018, č. j. 1 Afs 225/2017-37. 2. Následně celní úřad rozhodnutím ze dne 2. 8. 2017, č. j. 7715-14/2017-580000-12 uznal žalobkyni vinnou spácháním správního deliktu podle § 59 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu, ve znění účinném do 30. 6. 2017, porušením povinnosti stanovené v § 15 odst. 1 téhož zákona, a to za jednání popsané tak, že žalobkyně v období od 1. 1. 2016 do 28. 1. 2016 poté, co jí dne 31. 12. 2015 pozbylo platnosti zvláštní povolení ze dne 13. 11. 2014, skladovala v obci H. M. v areálu společnosti H. k. s. r o. nejméně 5 650 l 96 % lihu v nádrži o objemu 10 016 l, tj. nakládala způsobem uvedeným v § 15 odst. 2 písm. c) zákona o povinném značení lihu s neznačeným lihem. Za tento delikt celní úřad uložil žalobkyni podle § 35 písm. d) a § 48 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o přestupcích“) a podle § 65 zákona o povinném značení lihu správní trest propadnutí věci – 5 650 l 96 % lihu, a rozhodl o tom, že vlastníkem vybraných výrobků se podle § 48 odst. 4 zákona o přestupcích stává stát. Žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a rozhodnutí správního celního úřadu potvrdil. 3. Včas podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, eventuálně upuštění od potrestání. Konkrétně namítala, že: a) nebyla naplněna skutková podstata správního deliktu spočívající v nakládání s neznačeným lihem. Žalobkyně nebyla povinna předmětný líh značit, neboť jí žádným zákonem předvídaným způsobem neskončilo osvobození od daně, jelikož jí dnem 31. 12. 2015 nezaniklo zvláštní povolení. S účinností od 1. 1. 2015 nebyl v zákoně č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSD“) upraven způsob zániku zvláštního povolení uplynutím doby, na kterou bylo vydáno. Žalovaný dovodil, že zvláštní povolení zaniklo žalobkyni dne 31. 12. 2015 uplynutím platnosti, přičemž jeho zánik se řídil přechodnými ustanoveními zákona č. 331/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Novela“). Dle žalobkyně je však čl. III. bod 5. Novely nejasný. Ve zvláštním povolení byla stanovena jeho účinnost, nikoliv platnost. V situaci, kdy jsou možné výklady dva, je nutno vycházet z výkladu pro adresáta právní normy příznivějšího (in dubio pro libertate). Žalovaným uvedený čl. III bod 5. Novely se tudíž nevztahuje na právní statut zvláštního povolení podle § 13 zákona o spotřebních daních před Novelou, neboť by se musela použít již zrušená právní úprava. Dále namítala, že čl. III. bod 5. Novely se na posuzovaný případ nevztahuje rovněž z důvodu, že se v něm hovoří obecně o povoleních a není zřejmé, zda se vztahuje na všechna povolení podle zákona o spotřebních daních, či nikoliv. Čl. III bod 5. Novely se vztahuje pouze na povolení, pro která neexistuje zvláštní označení a primárně se orientuje na provozovatele daňového skladu týkající se daně z minerálních olejů a na související registrační řízení; b) ani případný zánik zvláštního povolen by neměl vliv na osvobození od daně, neboť to je podmíněno účelem použitím, nikoliv platností tohoto povolení. Žalobkyně nesouhlasí s výkladem žalovaného, že by se na daný případ měly aplikovat § 43p a § 9 odst. 3 písm. h) zákona o spotřebních daních po Novele, předepisující povinnost inventarizace a vznik povinnosti přiznat a zaplatit daň zánikem povolení. Na žalobkyni se vztahuje v zákoně stanovená výjimka. Žalobkyně užívala výrobky přijaté v souladu se zvláštním povolením, proto je mohla (do)užívat bez zvláštního povolení a nebyla povinna provést inventarizaci, neboť vůbec pod režim § 43p odst. 4 zákona o spotřebních daních po Novele nespadala. V takovém případě osvobození od daně trvá. Podstatné je, že žalobkyně použila líh pro účely, pro které jí bylo vydané zvláštní povolení, přičemž tyto účely byly i nadále důvodem pro osvobození od spotřební daně. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 4. 2014, č. j. 7 Afs 129/2013-36 dovodil, že pokud jsou vybrané výrobky užívány pro účel, pro který jsou osvobozeny od daně, povinnost daň přiznat a zaplatit nevzniká. Primárně se tedy zabývá materiální abnikoliv formální stránkou, tj. zda byla provedena inventarizace po tvrzeném zániku povolení. Podle žalobkyně nebyla naplněna podmínka § 43p odst. 4 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť žalovaný opomněl, že podmínkou pro nutnost provedení inventury je, že u vybraných výrobků dnem zániku nebo zrušení povolení vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, nikoliv naopak. V důvodové zprávě k Novele se nehovoří o změně dosavadní koncepce možnosti doužívání výrobků, které byly přijaty v režimu osvobození od daně pro osvobozené účely i po zániku zvláštního povolení. Pokud § 43p odst. 4 definuje, v jakých případech je potřebné inventuru provést, je zjevné, že musí existovat případy zrušení nebo zániku povolení, kdy se inventura neprovádí a u kterých nevzniká povinnost daň přiznat a zaplatit. Je-li dle žalovaného u platnosti povolení potřebné vycházet ze znění zákona před Novelou, je třeba uplatnit i následky zániku povolení v znění zákona před Novelou, jakož i § 13 odst. 21 a § 9 odst. 3 písm. h) zákona o spotřebních daních. Inventura sice nebyla provedena ve lhůtě 5 kalendářních dnů, ale byla provedena dne 28. 1. 2016; c) žalovaný nesprávně posoudil, že nebyly naplněny podmínky pro zánik odpovědnosti podle § 71 odst. 1 zákona o povinném značení lihu, resp. § 21 odst. 1 zákona o přestupcích. Výpověď svědkyně P., která se měla telefonicky informovat u celního úřadu o nutnosti vyřízení dalšího povolení v situaci, kdy již žalobkyně nebude další líh pořizovat, byla podpořena svědeckou výpovědí statutárního ředitele žalobkyně, PhDr. S., i dalšími důkazy. Je reálné, že se svědkyně zajímala o budoucí stav osvobození od daně již na počátku roku 2015 v souvislosti s Novelou. Dotaz k dalšímu osudu vybraných výrobků do dne 31. 12. 2015 byl důvodný, nikoliv pochybný či nelogický. Odpověď, kterou svědkyně obdržela (tj. o možnosti doužívání lihu) nevybočuje z platných právních norem. Žalovaný výpověď statutárního ředitele nehodnotil, ačkoli tento veškeré skutečnosti uváděl konzistentně po celou dobu řízení i před jeho zahájením. Pokud by měl být výklad zastávaný žalovaným správný, měl celní úřad žalobkyni při kontrole dne 23. 9. 2015 upozornit na obligatorní zrušení zvláštního povolení v případě, že nebude po dobu 12 měsíců uskutečněn nákup lihu, přičemž bylo zjevné, že v roce 2015 nebyl žádný líh nakoupen a nakoupen ani nebude, a žalobkyně jej hodlá spotřebovat. Celní úřad měl v souladu se zásadou součinnosti upozornit žalobkyni na nutnost požádání o nové povolení na dobu neurčitou. Žalovaný připustil, že okolností hodného zvláštního zřetele jdoucí ve prospěch žalobkyně představuje skutečnost, že celní úřad (na rozdíl od Celního úřadu pro Zlínský kraj, pod nějž v rozhodné době žalobkyně spadala) zasílal informace o Novele, avšak v ukládání trestu se tato okolnost nijak neprojevila. Dle žalobkyně zde existuje několik samostatných okolností,