4 Azs 228/2014 — Nejvyšší správní soud

20 Az 8/2020- 37 - text  6 20 Az 8/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., ve věci žalobce: V. Z. státní příslušnost Moldavská republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem sídlem Václavské náměstí 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2020, č. j. OAM-70/LE-BE01-VL14-PS-2020, o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců, takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 21. 7. 2020, č. j. OAM-70/LE-BE01-VL14-PS-2020, se ruší. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě náhradu nákladů řízení částku ve výši 8228 Kč k rukám JUDr. Matěje Šedivého, advokáta, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: 1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 8. 2020 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2020, č. j. OAM-70/LE-BE01-VL14-PS-2020, jímž byl žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a podle odst. 5 téhož ustanovení byla stanovena doba trvání tohoto zajištění do 8. 11. 2020 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). 2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nedůvodné. Nesplnění povinností vymezených § 103 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), konkrétně nedostavení se na pracoviště policejního orgánu po svém propuštění z vazby, odůvodňuje panujícím nouzovým stavem. Poukazuje na opatření Ministerstva vnitra České republiky, dle kterého se pobyt cizinců zaniklý v době nouzového stavu považuje za oprávněný do 16. 7. 2020. Domnívá se, že po propuštění z vazby pobýval na území České republiky oprávněně až do zmiňovaného data. Žalobce má za to, že jeho přítomnost na území České republiky je nutná z důvodu probíhajícího trestního stíhání. Žalobce dále poukazuje na mimořádnost institutu zajištění cizince a brojí proti nedostatečnému odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to i ve vazbě na posouzení možnosti uložení zvláštních opatření předpokládaných ustanovením § 47 zákona o azylu. Žalobce poukazuje na rozhodovací praxi ve věci zajištění a apeluje na zásadu proporcionality postupu správních orgánů při zasahování do práv a oprávněných zájmů dotčených osob. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí. 3. Žalovaný ve vyjádření ze dne 24. 7. 2020 navrhl zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Namítá, že žaloba primárně nesměřuje do zajištění dle zákona o azylu, ale do zajištění policií. Své rozhodnutí považuje za dostatečně konkretizované a individualizované, přičemž v podrobnostech odkazuje na obsah spisového materiálu. 4. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce požádal dne 16. 7. 2020 o udělení mezinárodní ochrany. Žalovaný následně rozhodl dne 21. 7. 2020 napadeným rozhodnutím o zajištění žalobce. Žalobce byl rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké polici, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 10. 7. 2020, č.j. KRPA-179243-16/ČJ-2020-000022-ZZC, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a umístěn do zařízení pro zajištění cizinců za účelem správního vyhoštění. Důvodem zajištění byla skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky od 4. 3. 2019 bez platného oprávnění; žalobci bylo uloženo správní vyhoštění dne 22. 1. 2019 s dobou platnosti zákazu vstupu na územní členských států Evropské unie v rozsahu 18 měsíců, přičemž z území České republiky ve stanovené lhůtě 40 dnů od nabytí právní moci nevycestoval. Žalobce připouští, že v České republice vykonává výdělečnou činnost bez platného povolení, zdržuje se též ve Spolkové republice Německo, kde má sestru. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že dne 20. 4. 2020 byl žalobce zadržen v souvislosti s podezřením ze spáchání trestného činu a následně vzat do vazby, z níž byl propuštěn rozhodnutí Obvodního státní zástupkyně pro Prahu 3 ze dne 12. 5. 2020, č.j. 1 ZT 88/2020-59. Po změně právní kvalifikace je žalobce stíhán pro přečin neposkytnutí pomoci podle § 150 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v platném znění, dále jen „trestní zákoník“, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Ve věci byla dle 15. 7. 2020 podána obžaloba u Obvodního soudu pro Prahu 3, přičemž dle sdělení obvodní státní zástupkyně je po dobu trestního stíhání nutná přítomnost žalobce v postavení obžalovaného na území České republiky. 5. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnuje pobytovou historii žalobce, má za to, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána toliko za účelem vyhnutí se hrozícímu vyhoštění, přičemž ze správního spisu nevyplývá žádná okolnost, která by žalobci bránila v podání dřívější žádosti o azyl. Propuštěním žalobce by byl ohrožen průběh správního řízení ve věci mezinárodní ochrany, na území České republiky nemá žádných rodinných vazeb. Žalovaný nepovažoval za účinné uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, neboť nelze rozumně předpokládat, že by žalobce náhle změnil své jednání a respektoval zvláštní opatření, která by mu správní orgán uložil. 6. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 24. 7. 2020 a stalo se pravomocným. 7. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), dle žaloby předané k poštovní přepravě dne 12. 8. 2020 a po doručení správního spisu soudu v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu. Při přezkoumání napadeného rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl dán v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaným (ustanovení § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu. 8. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, byť primárně z jiných důvodů, než jsou uplatňovány žalobou. 9. V posuzované věci krajský soud ze správního spisu seznal, že žalovaný v případě vydání napadeného rozhodnutí nerespektoval prekluzivní charakter pětidenní lhůty, jíž žalovaný ve smyslu § 46a odst. 4 zákona o azylu disponuje pro vydání rozhodnutí o zajištění. 10. Charakterem lhůty pro vydání rozhodnutí o zajištění dle § 46a odst. 1 zákona o azylu se Nejvyšší správní soud zabýval v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2015, č. j. 4 Azs 228/2014-34. Ve zmíněném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že „zákonodárce přistoupil k zavedení možnosti Ministerstva vnitra uložit žadateli o udělení mezinárodní ochrany, který se nachází v zařízení pro zajištění cizinců, povinnost setrvat v tomto zařízení, aby nemuselo dojít k jeho propuštění nebo přemístění do přijímacího střediska pro žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Důvodová zpráva k bodům 23 až 25 (k § 46a odst. 1, 2 a 7) výslovně uvádí, že cílem uvedených změn není rozšířit možnosti zajištění žadatelů o mezinárodní ochranu, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně jinde než v zařízení pro zajištění cizinců. Změny sledují toliko možnost změnit právní režim zajištění těch cizinců, kteří učiní prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, tedy až poté, co byli zajištěni podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky. Pokud takové prohlášení cizinec učiní, je povinností správního orgánu rozhodnout o jeho ponechání v tomto zařízení v co možná nejkratší lhůtě – maximálně ve lhůtě pěti dnů stanovené v § 46a odst. 2 zákona o azylu, v níž je třeba rozhodnutí nejen formálně ,vydat´, ale také je cizinci předat (doručit)…“ Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že „z jazykového, systematického i teleologického výkladu ustanovení § 46a odst. 2 zákona o azylu nepochybně plyne, že pětidenní lhůta zde stanovená, počítaná ode dne prohlášení úmyslu žadatele o mezinárodní ochraně, není lhůtou pořádkovou, ale lhůtou propadnou (zvýrazněno zdejším soudem), po jejímž marném uplynutí nelze rozhodnutí o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců vydat, resp. pokud bylo takto vydáno, jde o rozhodnutí nezákonné.“ Na uvedeném závěru Nejvyšší správní soud setrval i ve svém rozhodnutí ze dne 15. 6. 2017, č. j. 5 Azs 107/2017-28. 11. Byť je řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu ovládáno dispoziční zásadou, která soudům ukládá přezkoumat napadené správní rozhodnutí pouze v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 věta první s. ř. s.), krajský soud v právě souzené věci mimo takto nastavený rámec při přezkumu napadeného rozhodnutí vykročil, neboť předmětem právě probíhajícího řízení je zajištění cizince, jež je úzce spjato s možnými zásahy do osobní svobody jednotlivce. Lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2017, č. j. 5 Azs 107/2017-28, dle kterého „cizinec, který je omezen na osobní svobodě, je plně v ruk