8 As 257/2018 — Nejvyšší správní soud

60 Ad 10/2021- 46 - text  8 60 Ad 10/2021 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: M. V. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Lucií Dufkovou sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021, č. j. VS-111327-9/ČJ-2021-80000L-51ODV, ve věci služebního poměru, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2021, č. j. VS-111327-9/ČJ-2021-80000L-51ODV se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Lucie Dufkové, sídlem Legionářská 1319/10, 779 00 Olomouc. Odůvodnění: A. Vymezení věci a obsahu podání účastníků 1. Žalobce byl v době zahájení správního řízení příslušníkem Vězeňské služby ČR a působil jako člen justiční stráže při místní jednotce justiční stráže u Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci. Dne 30. 10. 2019 požádal žalobce ředitele Vazební věznice Olomouc o doplacení služebního příjmu, který byl podle něj špatně spočítán. Chyba dle žalobce spočívala v tom, že při výkonu služeb v období od 1. 11. 2016 do 31. 10. 2019, které sloužil o víkendech, v noci a o státních svátcích (dále jen „služby konané v den pracovního klidu“), nečerpal přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o příslušnících“), nýbrž mu byl poskytnut toliko přiměřený čas na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o příslušnících. Ten je však součástí pracovní doby a služební příjem mu za tuto dobu nebyl proplacen. 2. Ředitel Vazební věznice Olomouc uvedenou žádost zamítl, přičemž na základě podaného odvolání jeho rozhodnutí potvrdil napadeným rozhodnutím žalovaný. Ten své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce měl pevně stanovené časy určené k čerpání přestávky, pokud by ji v určené časy nečerpal, měl tuto skutečnost vyznačit do příslušného denního rozkazu. Žalobce sloužil služby konané v den pracovního klidu sám a nebylo zajištěno jeho střídání, na rozdíl od směn konaných v pracovní dny, resp. v pracovní době soudu. Po dobu přestávky sice žalobce nemohl opustit budovu soudu, nicméně mohl čerpat přestávku dle svého uvážení. Během přestávek neřešil žalobce žádnou mimořádnou okolnost, při které by musel zasáhnout. Ty nastávají jen zcela výjimečně. Úkoly příslušníků mimo pracovní dobu zaměstnanců soudu, tedy zejména v rámci směn konaných v den pracovního klidu, byly spíše obecného charakteru. Povinností příslušníka bylo kontrolovat elektronickou zabezpečovací signalizaci, elektronický požární systém, obsluhovat vchodové dveře a vykonávat nepravidelnou kontrolu vnitřních prostor budovy soudu. V této době byla pozice ve strážní místnosti justiční stráže pozicí pohyblivou a nebyla tak vyžadována neustálá přítomnost příslušníka (na rozdíl od směn konaných v pracovní době zaměstnanců soudu). Žalobce tak mohl, byť s určitým omezením spočívajícím v zákazu opuštění budovy soudu, využít přestávku libovolným způsobem. To potvrdily i výslechy svědků P. a K., kteří shodně potvrdili, že při přestávce konzumovali připravené jídlo a odpočívali. Během přestávky nebyl žalobce povinen neustále sledovat obrazovky kamerového systému. Obecná povinnost zasáhnout stanovená příslušníkům vězeňské služby v § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o VSČR“) nemá na realizaci přestávky žádný vliv. Podle žalovaného je jeho názor souladný s rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“), krajských soudů a Nejvyššího soudu. 3. Žalobce v žalobě navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Konkrétně namítal, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, pokud jde o posouzení organizačních opatření služebního orgánu v souvislosti s čerpáním přestávek ve službě na jídlo a odpočinek. Dále namítal, že žalovaný věc nesprávně právně posoudil. Přestávky byly organizovány takovým způsobem, který neumožňoval jejich realizaci. Jednalo se o výkon služby, který nemohl být přerušen. Žalobce sloužil sám, z pracoviště se nemohl vzdálit a nebylo zajištěno jeho střídání. Nemohl tak přestávku realizovat způsobem, jakým si zvolí. Judikatura správních soudů shodně uvádí, že mezi případy podřaditelné pod § 60 odst. 3 zákona o příslušnících patří ty, ve kterých sice příslušník může konzumovat jídlo, je však stále dosažitelný a připravený přerušit přestávku, přičemž služba je zorganizována tak, že taková potřeba běžně nastává. To implikuje zejména takové organizační uspořádání, při kterém žalobce sloužil sám, a nebylo možné jej vystřídat. Závěrem žalobce poukázal na nález Ústavního soudu (dále jen „ÚS“) ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, ze kterého vyplývá, že každý zaměstnanec má být spravedlivě odměněn za dobu, po kterou je zaměstnavateli k dispozici, připraven okamžitě zasáhnout na místě zaměstnavatelem určeném. Neplacenou dobou odpočinku může být jen taková doba, se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl žalobu zamítnout a odkázal na napadené rozhodnutí. 5. U ústního jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobce poukázal na ústavněprávní rozměr celé věci, neboť měl za to, že postup správních orgánů zasahuje do jeho práva na spravedlivou odměnu. Žalovaný naopak uvedl, že žalobcem zmíněný nález ÚS je na nyní řešenou věc nepřiléhavý s ohledem na odlišnou skutkovou situaci. Ve věci řešené ÚS totiž vyplývalo z vnitřních předpisů, že daný hasič měl povinnost i během přestávky zasáhnout nejpozději do 3 minut. B. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7. Úvodem krajský soud předesílá, že ačkoliv žalobce v žalobě velmi obecně namítal, že žalovaný dospěl k nesprávným skutkovým závěrům, pokud jde o posouzení organizačních opatření služebního orgánu v souvislosti s čerpáním přestávek, svou námitku blíže nerozvedl a neuvedl tak v čem konkrétně spatřuje nesprávnost skutkových závěrů žalovaného. Naopak v průběhu ústního jednání se oba účastníci shodli na tom, že z hlediska skutkového mezi nimi není žádný spor. Lze tak učinit dílčí závěr, že skutkový stav je mezi účastníky nesporný. Krajský soud se tedy zabýval jen právním posouzením, tj. tím, zda dobu, kterou správní orgány označily jako přestávku, lze skutečně posoudit jako přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o příslušnících, nebo jako přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 téhož zákona. 8. Podle § 60 odst. 1 zákona o příslušnících platí, že „příslušník má nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut, b) do 9 hodin v rozsahu 30 minut, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut“. Odst. 2 téhož ustanovení stanoví, že „přestávka ve službě na jídlo a odpočinek se nezapočítává do doby služby“. Konečně podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že „jde-li o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, musí být příslušníkovi i bez přerušení výkonu služby zajištěna přiměřená doba na jídlo a odpočinek“. 9. Výkladem předmětných ustanovení se již několikrát zabývaly správní soudy a dospěly k následujícím závěrům. Nepřerušitelnost výkonu služby, která je stěžejní podmínkou pro aplikaci § 60 odst. 3 zákona o příslušnících, nelze zaměňovat s nepřetržitým výkonem služby. Posouzení přerušitelnosti výkonu té které služby záleží na obsahové náplni posuzované služby, přičemž pro službu, jejíž výkon objektivně nelze přerušit, je charakteristické, že služební orgán nemá z organizačního hlediska možnost příslušníka vykonávajícího službu vystřídat. Přerušitelnost výkonu služby se tak u jednotlivých organizačních jednotek bude odvíjet v závislosti na jejich personálním vybavení a organizačním zabezpečení střídání příslušníků čerpajících nařízenou přestávku na jídlo a odpočinek. Tatáž služba tak bude moci být u jedné organizační jednotky hodnocena jako nepřerušitelná a u jiné jako služba, jejíž výkon přerušit lze. Vždy tak bude záležet na konkrétních okolnostech posuzovaného případu, přičemž obecný závěr platný pro jakoukoli organizační složku nebude možné přijmout (rozsudek zdej