2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

60 Af 25/2021- 179 - text  9 60 Af 25/2021 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Markéty Fialové a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobce: P. J., narozený dne X bytem X zastoupený obecným zmocněncem JUDr. P. J. bytem X proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2021, č. j. 20403/21/5200-10422-700519, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Žalobce, který je osobou samostatně výdělečné činnou (dále jen „OSVČ“), uplatnil u Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) dne 15. 4. 2020 a 13. 5. 2020 nároky na kompenzační bonusy podle zákona č. 159/2020 Sb., o kompenzačním bonusu v souvislosti s krizovými opatřeními v souvislosti s výskytem koronaviru SARS CoV-2 (dále jen „zákon o kompenzačním bonusu“), a to za první bonusové období ve výši 25 000 Kč a za druhé bonusové období ve výši 19 500 Kč. Oba kompenzační bonusy správce daně žalobci v požadovaných částkách vyplatil. 2. Následně ale dospěl správce daně k závěru, že žalobce nemohl být subjektem kompenzačního bonusu, jelikož byl v rozhodném období současně jako zaměstnanec účasten nemocenského pojištění ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu. Proto správce daně žalobce vyzval, aby neoprávněně čerpané kompenzační bonusy vrátil, což tento neučinil. Dodatečnými platebními výměry ze dne 4. 12. 2020, č. j. 2049687/20/3101-62562-803537 a 2049692/20/3101-62562-803537 proto správce daně podle § 8 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu doměřil žalobci daň ve výši čerpaných kompenzačních bonusů. 3. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a oba dodatečné platební výměry potvrdil. B) Žaloba a vyjádření žalovaného 4. Žalobce požadoval, aby krajský soud napadené rozhodnutí včetně dodatečných platebních výměrů zrušil. Většinu žaloby žalobce věnoval reprodukování průběhu řízení a obsahu rozhodnutí správních orgánů obou stupňů, přičemž souhrnně uvedl, že nesouhlasí s právním hodnocením věci žalovaným a trvá na odvolacích důvodech. Dále uvedl (dle vlastních slov „čistě z procesní opatrnosti“), že správní orgány mají povinnost zjistit stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, k čemuž v posuzovaném případě nedošlo, dále že zákon je nutné interpretovat a aplikovat ústavně konformním způsobem, přičemž o neschopnosti správce daně správně interpretovat právní úpravu v agendě kompenzačního bonusu svědčí skutečnost, že jedna ze stížností žalobce v jiné právní věci byla shledána důvodnou. Rovněž vyslovil pochybnost o vhodnosti využití kompenzačního bonusu, tj. fakticky daňové vratky, jakožto náhradového instrumentu při řešení náhradového (soukromoprávního) vztahu. Dál zmínil, že v jiné obdobné věci navrhl předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti vymezení subjektů kompenzačního bonusu, přičemž v tomto návrhu argumentoval srovnáním vymezení subjektů bonusu v zákoně o kompenzačním bonusu a v zákoně č. 461/2020 Sb. 5. Orgány finanční správy podle žalobce vycházely z nesprávné interpretace příslušných ustanovení zákona o kompenzačním bonusu i dalších předpisů, např. daňového řádu, přehlížely vlastní předmět úpravy zákona o kompenzačním bonusu, což se projevuje zejména v interpretaci jeho § 6 odst. 3, kterou je popírán základní smysl kompenzačního bonusu, tj. nahradit daňovému subjektu finanční ztrátu vzniklou v souvislosti s protipandemickými opatřeními. 6. Konkrétněji žalobce namítal, že žalovaný nereagoval na odvolací námitku, že vymezení subjektu kompenzačního bonusu v § 2 zákona o kompenzačním bonusu je diskriminačně selektivní, neboť zcela opominul množinu OSVČ, kteří jsou rovněž zaměstnanci a kteří se nějakým způsobem vypořádali s § 11 písm. a) a b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění. Rovněž nereagoval na návrh žalobce, aby bylo vymezení subjektu kompenzačního bonusu ve vztahu k němu interpretováno tak, že jde o návrh na doplnění dokazování ve smyslu § 92 odst. 5 písm. b) daňového řádu. Např. dotazem u ČSSZ lze dle žalobce tuto skutečnost jako rozhodnou prověřit a případně využít pro fikci nebo právní domněnku. Dále žalovanému vytkl, že odmítl přezkoumat, zda byly dodatečné platební výměry doručeny zástupci žalobce v souladu s § 51 odst. 1 daňového řádu, přestože o tom žalobce vyjádřil pochybnost. Žalovaný však vyšel jen z toho, že o seznámení se zástupce žalobce s obsahem dodatečných platebních výměrů svědčí jím podané odvolání. 7. Žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Žalobní body jsou dle žalovaného z části shodné s odvolacími námitkami, s nimiž se v napadeném rozhodnutí vypořádal, což ale žalobce nereflektoval, a z části se jedná o obecná a ničím nepodložená tvrzení bez provázání s konkrétním skutkovým stavem a obecné stesky nad nespravedlivostí zákona o kompenzačním bonusu. Zdůraznil, že podle § 6 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu se tento bonus spravuje jako daň, a tudíž je zcela nepřípadná veškerá žalobcova argumentace správním řádem. Správce daně dle žalovaného dostál svým povinnostem při dokazování a z informací získaných od ČSSZ a zaměstnavatele zjistil, že žalobce podmínky vzniku nároku na kompenzační bonus nesplnil, naopak žalobce nedoložil doklady, jimiž by prokázal, že podmínku pro přiznání kompenzačního bonusu splnil (př. dohodu o ukončení pracovněprávního vztahu). Dále uvedl, že k posouzení již v daňovém řízení vznesených námitek protiústavnosti právní úpravy nebyl správce daně kompetentní, přičemž k předložení věci Ústavnímu soudu krajským soudem nevidí důvod. 8. Podáním ze dne 17. 12. 2021 navrhl žalobce, aby soud přerušil řízení a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení části § 2 odst. 1, věty druhé a za středníkem, písm. a) a b) zákona o kompenzačním bonusu, a to pro rozpor definice subjektu kompenzačního bonusu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Podle žalobce je tato definice diskriminační k podnikatelským subjektům, které jinak vyhovují definici dle zákonů č. 461/2020 Sb. a č. 95/2021 Sb. Totéž pak znovu zopakoval v podání ze dne 10. 1. 2022, kde však tvrdil rozpor předmětného ustanovení s čl. 36 odst. 3 Listiny. 9. Při jednání soudu setrvali účastníci na svých stanoviscích. Žalobce akcentoval zejména návrh na předložení věci Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti zákona o kompenzačním bonusu. C) Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s., přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 11. Kompenzační bonus představoval daňový bonus spravovaný podle daňového řádu, jehož účelem bylo zejména materiálně podpořit osoby, které se náhle a nečekaně ocitly v nelehké situaci a nahradit jim některé hospodářské následky související s pandemií koronaviru SARS CoV-2 a opatřeními, která byla k boji s pandemií přijata (viz § 1 a § 6 odst. 1 zákona o kompenzačním bonusu a důvodová zpráva k tomuto zákonu). V rámci nouzového stavu, vyhlášeného v ČR od 12. 3. 2020, byla realizována řada omezujících opatření, která měla negativní dopad na podnikání, spočívající jednak přímo v nařízení uzavření provozoven, jednak v povinnosti přijmout opatření, která provozování podnikatelské činnosti ztěžovala. Zákonem o kompenzačním bonusu, který nabyl účinnosti dne 15. 4. 2020, proto přiznal zákonodárce OSVČ, jejichž činnost byla zcela nebo z části znemožněna událostmi souvisejícími s pandemií a kteří tak ztratili zpravidla jediný zdroj své obživy, nárok na finanční náhradu za omezení jejich výdělečné činnosti v důsledku protiepidemických opatření ve výši 500 Kč na den. 12. Za tím účelem vyhlásil zákonodárce tzv. bonusová období. První bylo s účinností od 15. 4. 2020 stanoveno od 12. 3. 2020 do 30. 4. 2020 a druhé s účinností od 8. 5. 2020 ode dne 1. 5. 2020 do 8. 6. 2020. V případě prvého bonusového období tak byl nárok na kompenzační bonus stanoven dokonce zčásti retroaktivně (k přípustnosti zpětné účinnosti v popsaném případě viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2022, č. j. 51 Af 8/2021-34, dostupný na www.nssoud.cz). S ohledem na potřebu rychlé a efektivní pomoci OSVČ a s cílem snížení administrativní zátěže správců daně nebylo možné předem podrobovat jednotlivé požadavky na finanční podporu formou kompenzačního bonusu detailní kontrole, a proto stanovil zákonodárce v § 8 zákona o kompenzačním bonusu, že k jeho vyměření dochází ex lege již okamžikem podání žádosti bez autoritativního potvrzení. Odpovědnost tak přenesl na samotné příjemce, kteří dokládali splnění podmínek čestným prohlášením. Teprve následně pak správci daně zpětně prověřovali způsobem popsaným v § 8 odst. 3 zákona o kompenzačním bonusu, zda žadatel skutečně všechny podmínky pro vznik nároku na tento bonus splnil (podle § 8 odst. 3 zákona o komp