9 Afs 30/2007 — Nejvyšší správní soud

22 Af 48/2021- 175 - text  20 22 Af 48/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobce: Ostravské opravny a strojírny s.r.o. sídlem Na Valše 237/1, 702 00 Ostrava-Přívoz zastoupený advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským adresa pro doručování Specialis s.r.o., advokátní kancelář Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2021 č. j. 34270/21/5200-11432-709409, ve věci daně z příjmů právnických osob takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14.9. 2021 č. j. 34270/21/5200-11432-709409 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 31 485,15 Kč, a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám advokáta JUDr. Ing. Ondřeje Lichnovského, sídlem Specialis s.r.o., advokátní kancelář, Palackého 151/10, 796 01 Prostějov. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2021 č. j. 34270/21/5200-11432-709409, jímž byla zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj ze dne 17. 1. 2020 č. j. 114903/20/3201-51521-810102 a č. j. 117293/2635226/20/3201-51521-810235, kterými byly žalobci vydány dodatečné platební výměry na daně z příjmů právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období od 1. 4. 2014 do 31. 3. 2015 (dále jen „ZO 14/15“) a za zdaňovací období od 1. 4. 2015 do 31. 3. 2016 (dále „ZO 15/16“). Současně bylo rozhodnuto o úhradě penále. 2. Žalobce v podané žalobě ke skutkovému stavu shrnul, že se před rokem 2012 zabýval především opravami a údržbou železničních kolejových vozů pro klíčového zákazníka ČD Cargo a. s. (dále jen „ČD Cargo“), jehož poptávka se však po r. 2008 výrazně snižovala, takže žalobce musel v r. 2012 řešit své další zaměření, a tak přijal finanční plán zaměřený na vlastní novovýrobu železničních kolejových vozů (dále jen „ŽKV“) s výhledem na dalších 20 let. Dle finančního plánu dosáhla potřeba finančních prostředků k tomuto výrobnímu programu výše 2 mld. Kč. Žalobce měl v r. 2012 zajištěno stávající financování dle úvěrových smluv uzavřených se spojenými osobami Ing. P. Š.a Ing. R. Š. (dále také „manažeři Š.“), a to výhledově do r. 2014, resp. 2015, což bylo pro započetí realizace dvacetiletého finančního plánu nedostatečné. Jelikož žalobce zjistil, že nabídky bank jsou z hlediska úrokové míry a doby trvání úvěrových vazeb méně výhodné a založené na křížovém ručení subjektů ve skupině, přistoupil v r. 2012 k vlastní emisi dluhopisů s nominální hodnotou ve výši 1 Kč se splatností 20 let pod správou banky UniCredit Bank. Upisovateli většiny dluhopisů byli bratři Š. (dluhopisy o celkové nominální hodnotě 1,6 mld.). Tím byly žalobci zajištěny zdroje k financování přijaté výrobní strategie na 20 let. 3. Dále žalobce vymezil následující žalobní body: 1) Prekluze práva na stanovení daně Podle žalobce došlo k marnému uplynutí lhůty pro stanovení daně za ZO 14/15 ve smyslu § 148 odst. 1 zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“). Daňová kontrola za ZO 14/15 byla zahájena dne 22. 9. 2016, čímž došlo k přerušení lhůty pro stanovení daně dle § 148 odst. 3 daňového řádu, ta však marně uplynula dne 23. 9. 2019. Dodatečný platební výměr za ZO 14/15 byl vydán až dne 17. 1. 2020. Žalovaný dovodil zachování lhůty pro stanovení daně podle aplikace ust. § 38r odst. 1 a ust. § 35b zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění (dále jen „ZDP“), když žalobci byl rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu ze dne 10. 10. 2006 poskytnut příslib investiční pobídky. S tím žalobce nesouhlasí, neboť rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu představuje pouhý příslib, který je vázán na splnění konkrétních podmínek a jímž žádná sleva na dani poskytnuta nebyla. Žalobce podmínky slevy na dani splnil až ve zdaňovací období 2008/2009 a lhůta pro stanovení daně podle § 38r odst. 1 ZDP počala běžet až od tohoto zdaňovací období. Také judikatura dovodila, že lhůta podle § 35b odst. 4 ZDP běží až od okamžiku, kdy slevu poplatník poprvé skutečně uplatní. Pro běh lhůty pro stanovení daně se tak podle žalobce uplatní právní úprava účinná v období 2008/2009, a proto je rozhodné znění § 35b odst. 4 ZDP účinné od 2. 7. 2007. Datum příslibu Ministerstva průmyslu a obchodu proto nemůže být rozhodné. Podstatné je, že dne 2. 7. 2007 nabyl účinnosti zákon č. 159/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „novela č. 159/2007 Sb.“), jenž změnil ust. § 35b odst. 4 ZDP tak, že desetiletou lhůtu snížil na pětiletou. Žalovaný se nesprávně dovolává přechodných ustanovení novely č. 159/2007 Sb., která neuvádějí nic ve vztahu k použití lhůty pro uplatnění slevy, ani k běhu lhůty pro stanovení daně. Z přechodných ustanovení novely nelze dovozovat, že délka lhůty pro uplatnění slevy se odvíjí od právní úpravy účinné v době, kdy byla investiční pobídka pouze přislíbena. Rozhodnou právní úpravou pro stanovení lhůty je právní úprava účinná ke dni 31. 3. 2009, kdy byly splněny podmínky slevy, tj. právní úprava po novele č. 159/2007 Sb., která stanoví lhůtu pětiletou. Při posuzování této otázky je zapotřebí právě s ohledem na absenci úpravy lhůty v novele postupovat v souladu se zásadami in dubio mitius, resp. in dubio pro libertate. Žalobce považuje za nepřiléhavý rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. 1 Afs 269/2019, z nějž vychází žalovaný, neboť NSS se zde zabýval jinou problematikou, a to, zda stěžovatelka splnila povinnost „zachovat majetek“ podle § 6a odst. 2 zák. č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), v platném znění (dále jen „zákon o investičních pobídkách“) a nezabýval se výkladem ust. § 38r odst. 1 ZDP. 2) Úroky zaplacené TSS CARGO a. s. Úroky zaplacené žalobcem společnosti TSS Cargo a. s. (dále jen „TSS Cargo“) představují daňově účinný náklad, což žalobce prokázal. Naopak správce daně a žalovaný neunesli své vlastní důkazní břemeno. Žalobce dodával své ŽKV společnosti TSS Cargo, která je dokázala uplatnit na trhu, za tím účelem však potřebovala dlouhodobější splatnost pořizovací ceny z důvodu zajištění potřebného cash flow. Žalobce ještě neměl dostatečně vytíženy výrobní kapacity, potřeboval pro zaměstnance a stroje práci, takže došlo k dohodě, že splatnost faktur bude poskytnuta ve lhůtě 730 dnů, což je lhůta, která není v oblasti výroby ŽKV neobvyklá. Splatnost v řádu let je v daném odvětví standardní, což bylo v řízení doloženo. Žalobce se nacházel ve složité finanční situaci, kdy potřeboval financovat vlastní výrobu, a proto dne 6. 4. 2014 uzavřel s TSS Cargo smlouvu, kterou byl tento odběratel motivován, aby faktury vystavené žalobcem uhradil ještě před jejich splatností, za což mu bude poskytnuta kompenzace ve formě úroku ve výši 10,5 %, a to za účelem zajištění a udržení potřebného cash flow pro výrobu. Žalobce v daňovém řízení prokázal, že finanční prostředky v celkové výši 340 131 883 Kč, které byly zaslány obchodní korporací TSS Cargo v průběhu kontrolovaného období na účet žalobce a z nichž byl počítán předmětný úrok, byly žalobci reálně poskytnuty před splatností faktur. Jednání žalobce proto nelze považovat za neekonomické. Na stejném principu je založen např. faktoring či forfaiting. Není sporu ani o tom, že žalobce reálně platil společnosti TSS Cargo úrok ve výši 10,5 %, takže žalobcem uplatněný výdaj ve výši 64 292 765 Kč skutečně nastal a byl vynaložen za účelem dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 ZDP. Žalobce předložil v průběhu daňového řízení k důkazu rámcovou smlouvu o bezregresním postoupení pohledávky, kterou postoupil své pohledávky za ČD Cargo v částce přesahující 522 mil. Kč před jejich splatností na postupníka za sjednanou odměnu – úrok. Dalším důkazem (příkladovou smlouvou) byla rámcová smlouva 10/10, která rovněž dokládá, že v daném odvětví jsou obvyklé dlouhé doby pro úhradu odměny. Je tak patrné, že smluvní vztah s TSS Cargo, kdy byla sjednána splatnost v délce dvou let, se nijak neodchyluje od obvyklé praxe. Správce daně i žalovaný měli sami zjišťovat, jak předmětné odvětví funguje a jaké lhůty mezi realizací zakázky a úhradou ceny jsou obvyklé a s takovými zjištěními pak měli porovnat okolnosti obchodů žalobce s TSS Cargo. Jedině tak mohli unést své důkazní břemeno. Dále žalobce namítl, že žalovaný se v odstavcích 109–112 napadeného rozhodnutí účelově pokouší vzbudit dojem, že v průběhu daňového řízení žalobce předkládal různá tvrzení, aby odůvodnil a prokázal oprávněnost zahrnutí úroků do da