4 Afs 210/2014 — Nejvyšší správní soud

65 Af 67/2020- 53 - text  9 65 Af 67/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců JUDr. Michala Jantoše a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: P. s. r. o., IČO X sídlem L. 351, H. IV – D., X H. zastoupena advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským sídlem Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Finanční úřad pro Olomoucký kraj sídlem Lazecká 545/22, 779 11 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2020, č. j. 1862805/20/3102-50524-804545 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 15. 4. 2020 zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo dodatečný platební výměr ze dne 15. 2. 2019, jímž žalovaný doměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2013 ve výši 1 145 320 Kč a stanovil penále 229 064 Kč, a to z důvodu neprokázání splnění podmínek pro uplatnění odčitatelných položek od základu daně v podobě odpočtu na podporu výzkumu a vývoje (dále jen „VaV“) podle § 34 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí bylo napadeno žalobou vedenou zdejším soudem pod sp. zn. 65 Af 36/2020. 2. Platebním výměrem ze dne 28. 5. 2020 vyrozuměl žalovaný žalobkyni podle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, o tom, že dne 22. 5. 2020 byl na její osobní daňový účet předepsán úrok z prodlení s úhradou předmětné daně ve výši 775 654 Kč (výše uvedená částka doměřené daně byla úročena od 1. 7. 2014 do 2. 4. 2019, tj. 1 730 dnů). 3. Žalobkyně dne 23. 6. 2020 požádala o prominutí celého úroku z prodlení podle § 259b daňového řádu. Žádost odůvodnila tím, že se do prodlení nedostala vlastní liknavostí, nezodpovědností či dokonce úmyslným jednáním. Poukázala na složitost problematiky odpočtů na podporu VaV. Uvedla, že při uplatnění odčitatelných položek postupovala obezřetně, vycházela ze zpráv nezávislého auditora a analýz projektů VaV odbornou poradenskou společností, při jejich uplatnění byla v dobré víře a oprávněnost nároku opírala o množství důkazních prostředků, jejichž správnost nebyla kvalifikovaně zpochybněna, přičemž posouzení věci (zda v rámci posuzovaných projektů VaV skutečně realizovala výzkumnou a vývojovou činnost) záviselo nakonec na odborných závěrech znaleckého ústavu, jež byly nadto ve vztahu k dalšímu zdaňovacímu období zpochybněny jiným znaleckým posudkem. Důvodem doměření daně přitom nebyl závěr, že žalobkyně výzkumnou a vývojovou činnost nerealizovala, ale pouze to, že uskutečňování této činnosti neprokázala. Dále uvedla, že podpůrně na její prodlení s úhradou daně měly vliv i další jí nezaviněné skutečnosti, a to jednak, že daňová kontrola byla zahájena až téměř po dvou letech od splatnosti daně, a tudíž neměla po celou tuto dobu tušení, že se s úhradou této daně ocitá v prodlení, a dále to, že úrok představuje 68 % doměřené daně, což je neúměrné tomu, že doměřenou daň zaplatila hned po vydání dodatečného platebního výměru, do té doby si nebyla žádného prodlení vědoma a toto dále nenavyšovala. 4. Žalovaný ale v záhlaví uvedeným rozhodnutím ze dne 15. 10. 2020 žádost žalobkyně zamítl. B) Shrnutí obsahu podání účastníků 5. Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Namítala, že správní úvaha žalovaného postrádá logické, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění a nezohledňuje všechny relevantní individuální okolnosti případu. Žalovaný se sice dle žalobkyně snažil v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyvolat dojem, že se při posuzování žádosti žalobkyně nepohyboval jen v mantinelech metodických pokynů GFŘ-D-44 Pokyn Generálního finančního ředitelství č. j. 18787/20/7700-10123, k promíjení úroku z prodlení, úroku z posečkané částky a pokuty za nepodání kontrolního hlášení k promíjení příslušenství daně, publikovaný jako předpis č. 5/2020 ve Finančním zpravodaji č. 4, ročník 2020, a na webových stránkách Finanční správy ČR dne 16. 3. 2020, jímž byl v souvislosti s mimořádnými opatřeními orgánů veřejné moci ČR přijatými k prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 doplněno do pokynu GFŘ-D-21, č. j. 4260/15/7100-40123 ze dne 12. 2. 2015 mj. to, že další ospravedlnitelný důvod prodlení lze spatřovat v tom, že daňový subjekt věrohodně prokáže, že prodlení s úhradou daně je důsledkem působení mimořádných opatření. a GFŘ-D-45 Pokyn Generálního finančního ředitelství č. j. 34006/20/7700-10123-050167, k promíjení příslušenství daně, publikovaný jako předpis č. 14/2020 ve Finančním zpravodaji č. 10, ročník 2020, a na webových stránkách Finanční správy ČR dne 29. 6. 2020, jímž byl pokyn GFŘ-D-21 zrušen a nahrazen. , avšak ve skutečnosti je evidentní, že se od důvodů v nich zmíněných nehodlal oprostit a trval na tom, že naplnit neurčitý právní pojem „ospravedlnitelný důvod“ může jen skutečnost podobně závažné intenzity, jaké dosahují důvody v nich zmíněné. Dle žalobkyně je ale u tvrzeného důvodu relevantní jen jeho ospravedlnitelnost s přihlédnutím k okolnostem daného případu a není žádný důvod jej mechanicky srovnávat s typovými důvody zmíněnými v pokynech. 6. Podle žalobkyně u všech tvrzených důvodů pro prominutí daně žalovaný překroutil její argumentaci a s podstatou jejích tvrzení se vůbec nevypořádal. Žalovaný dle žalobkyně předně v napadeném rozhodnutí vůbec nezohlednil skutečnost, že jí s ohledem na v žádosti popsané okolnosti doměření daně nelze vytýkat liknavost, nezodpovědnost, či dokonce podvodné jednání, a tudíž ji nelze označit za daňový subjekt, jemuž by dle důvodové zprávy neměla svědčit možnost docílit prominutí úroku z prodlení. A contrario jí tak měl být úrok prominut. V rozporu s obecnými principy spravedlnosti tak žalovaný dle žalobkyně ve výsledku ani minimálně neodlišil případ žalobkyně právě od daňových subjektů, které se ocitly v prodlení právě v důsledku vlastní nezodpovědnosti či dokonce úmyslného jednání. Od subjektů, jimž správce daně stanovil daň v souladu s podaným daňovým přiznáním, žalobkyni dostatečně odlišilo a potrestalo již předepsané penále z doměřené daně. Žalovaný ignoroval také argument, že během dvouleté prodlevy od původní splatnosti daně do zahájení daňové kontroly nemohla žalobkyně narůstající prodlení racionálně ovlivnit, jakož i tvrzení, že výše úroku z prodlení je ve vztahu k míře pochybení žalobkyně neproporcionální. 7. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a zopakoval argumentaci uvedenou v napadeném rozhodnutí. C) Posouzení věci krajským soudem 8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl bez jednání podle § 51 odst. 1 s. ř. s. 9. Úrok z prodlení podle § 252 daňového řádu je následkem porušení povinnosti uhradit daň včas (ve lhůtě její splatnosti stanovené zákonem). Povinnost uhradit úrok z prodlení za každý den prodlení vzniká ex lege a správce daně nemá žádný prostor pro uvážení, zda, od jakého data a v jaké výši jej daňovému subjektu předepíše. Úrok z prodlení nemá sankční charakter, nýbrž plní zejména funkci kompenzační, tj. představuje přiměřenou náhradu za to, že státní rozpočet v důsledku prodlení daňového subjektu nemohl s částkou splatné daně po určitou dobu nakládat a musel získávat prostředky z jiných zdrojů, zatímco daňový subjekt se (v důsledku toho, že částku splatné daně zadržoval) do určité míry obohatil. Jedná se v podstatě o cenu finančních prostředků v čase, která je daná úrokovou mírou (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, č. j. 4 Afs 210/2014-57, či rozsudek ze dne 27. 3. 2019, č. j. 4 Afs 342/2018-35). Růstem v čase nadto plní úrok z prodlení funkci motivační, tj. má motivovat dlužníka k tomu, aby bylo jeho prodlení co nejkratší. 10. Institut individuálního promíjení úroku z prodlení, jakožto nástroj k odstraňování tvrdosti zákona, přinesl do § 259b a 259c daňového řádu s účinností od 1. 1. 2015 zákon č. 267/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 267/2014 Sb.“). 11. V posuzované věci není sporu o splnění základních dvou předpokladů pro prominutí úroku z prodlení, jimiž jsou podání žádosti o prominutí a uhrazení daně, v jejímž důsledku úrok z prodlení vznikl (§ 259b odst. 1 daňového řádu), ani o nenaplnění vylučující podmínky pro prominutí v podobě existence závažného porušení daňových nebo účetních předpisů daňovým subjektem v posledních 3 letech (§ 259c odst. 2 daňového řádu). Samotným splněním těchto podmínek ale nevzniká žadateli na prominutí úroku z prodlení právní nárok. Promíjení úroku z prodlení se totiž děje ve sféře volného správního uvážení správce d