18 A 1/2024 – Krajský soud v Ostravě

18 A 1/2024- 37 - text  8 18 A 1/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: T.H. P. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupena Mgr. Ondřejem Fialou, advokátem sídlem Václavské náměstí 808/66, 110 00 Praha proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2024, č. j. MV-65130-4/SO-2024, o vydání zaměstnanecké karty, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2024, č. j. MV-65130-4/SO-2024, a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. 2. 2024, č. j. OAM-73384-14/ZM-2023, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 14 870 Kč k rukám Mgr. Ondřeje Fialy, advokáta, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně nesouhlasí s rozhodnutím žalované, která zamítla její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 2. 2024 a potvrdila je. Ministerstvo zamítlo žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty podle ust. § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. j) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. II. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu a napadené rozhodnutí 2. Žalobkyně pobývala na území České republiky na základě povolení k dlouhodobému pobytu za účelem studia s platností od 7. 6. 2023 do 29. 2. 2024, konkrétně jako studentka přípravného jazykového a odborného kurzu češtiny pro cizince. 3. Žalobkyně požádala v České republice dne 16. 10. 2023 o vydání zaměstnanecké karty podle ust. § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců na pracovní pozici doplňovač zboží k zaměstnavateli V. C. P., s. r. o. K tomu doložila pracovní smlouvu ze dne 10. 10. 2023 a doklad o zajištění ubytování. 4. Ministerstvo dne 27. 2. 2024 žádost žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty zamítlo. Shledalo, že pobyt žalobkyně na území není v zájmu České republiky. 5. Napadeným rozhodnutím žalovaná odvolání žalobkyně zamítla a rozhodnutí ministerstva potvrdila. Žalovaná ve shodě s ministerstvem stupně poukázala na to, že vláda České republiky (dále jen „vláda“) v souladu se zmocněním dle § 181b zákona o pobytu cizinců nařízením vlády č. 220/2019 Sb., o maximálním počtu žádostí o vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem podnikání, žádostí o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem investování a žádostí o zaměstnaneckou kartu, které lze podat na zastupitelském úřadu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 220/2019 Sb.“), stanovila maximální počty žádostí o pobytová oprávnění, které lze ročně podat u některých zastupitelských úřadů. Žalovaná konstatovala, že žalobkyně nenaplnila původně deklarovaný účel pobytu, a to studium v akreditovaném programu vysoké školy. Požádala o vydání zaměstnanecké karty na nízkokvalifikovanou pracovní pozici. Její pobyt není v zájmu České republiky. Pokud nemá Česká republika zájem na přijímání cizinců z Vietnamu za účelem výkonu nekvalifikované práce, tím spíše tento nezájem trvá i v případě, že o vydání zaměstnanecké karty požádá cizinec, který byl na území republiky přijat za účelem studia a tento účel nenaplnil. III. Obsah žaloby 6. Žalobkyně se domnívá, že napadeným rozhodnutím žalovaná poškodila její práva. 7. Namítá porušení § 68 odst. 3 správního řádu, neboť správní orgány dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí a závěry o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti. Dle žalobkyně se žalovaná dostatečně nevypořádala s odvolacími námitkami. 8. Je přesvědčena, že nebyl dán důvod pro zamítnutí žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Správní orgány se dopustily libovůle a nesprávně aplikovaly a vyložily pojem „zájem České republiky“. Vybočily tak z rozsahu jím zákonem svěřených pravomocí. 9. Z nařízení vlády č. 220/2019 Sb. nelze dle dovozovat nezájem České republiky na pobytu žalobkyně na území. Plyne z něj toliko, že vláda přistoupila k omezení podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu na konkrétních zastupitelských úřadech v zahraničí, mezi něž patří mj. i Velvyslanectví České republiky v Hanoji. Nařízení přitom nelze vykládat ani tak, že Česká republika nemá zájem na přijímání cizinců z Vietnamu za účelem nekvalifikované práce. Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. pouze omezuje dle kapacitních možností jednotlivých zastupitelských úřadů roční počet přijímaných žádostí na konkrétní ambasádě. Rozhodně jej nelze chápat tak, že znemožňuje cizincům z Vietnamu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu na jiné ambasádě (pokud splní podmínky místní příslušnosti) nebo na území České republiky. 10. Zaměstnávání cizinců – občanů Vietnamu, kteří vystudovali v zemi původu střední školu, byť by snad nakonec vysokou školu v České republice úspěšně neabsolvovali, na pozicích vyžadujících nižší kvalifikaci, rozhodně nepředstavuje zvýšené bezpečnostní riziko pro Českou republiku. Není zřejmé, z jakého důvodu by zaměstnávání bývalých studentů na pozicích vyžadujících nízkou nebo žádnou kvalifikaci mělo zvyšovat bezpečnostní rizika pro Českou republiku. Z napadeného rozhodnutí nelze seznat, proč by žalobkyně měla představovat bezpečnostní riziko. 11. K výkladu neurčitého právního pojmu „zájem České republiky“ je nutno přistupovat komplexněji. Správní orgány se neměly omezovat jen na jediné nařízení vlády, které navíc vůbec věcně nedopadá na danou problematiku, ale naopak měly při jeho výkladu nahlížet na zájem České republiky z širší perspektivy, neboť Českou republiku rozhodně nelze omezovat pouze na její vládu. Vláda navíc nevydala žádné nařízení, usnesení či politické stanovisko, ze kterého by bylo možné vysledovat nezájem České republiky na změně účelu pobytu vietnamských studentů na zaměstnaneckou kartu. 12. Žalobkyně má za to, že napadené a prvostupňové rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání a je jimi porušena rovnost před zákonem. Nařízení vlády č. 220/2019 Sb. platí již 4 roky a za tuto dobu správní orgán v obdobných případech žádosti o zaměstnaneckou kartu povoloval a rozhodně neshledával nezájem České republiky na pobytu cizince na území. Není zřejmé, v čem se projednávaný případ liší od ostatních vietnamských studentů, jimž byla zaměstnanecká karta povolena. Žalobkyně v odvolání uvedla příkladem některá čísla jednací žádostí ve zcela obdobných případech, kterým bylo vyhověno. 13. Z provedeného dokazování, vyjádření vysoké školy či jiných podkladů ve správním spise nevyplývá, že by žalobkyně neplnila účel pobytu, nebo že by neměla v úmyslu nadále studovat, přestože by jí byla povolena zaměstnanecká karta. Zároveň je třeba zdůraznit, že žalobkyně na území žije již více než jeden rok a po celou tuto dobu plní účel svého povoleného pobytu a studuje. 14. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované. IV. Stanovisko žalované a reakce žalobkyně 15. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 16. Vyzdvihla, že následkem zavedení kvót pro ekonomickou migraci z Vietnamu je evidován zvýšený počet žádostí o pobyty za účelem studia a následné podávání žádostí o zaměstnaneckou kartu již na území České republiky na nekvalifikované pracovní pozice, pro které by nemohly být podány žádosti u zastupitelského úřadu v Hanoji. Zjištěný rozsah podobně shodného jednání, který svědčí o jeho organizovanosti, je jedním z atributů nebezpečí pro zájmy státu. Podle žalované nelze takový způsob obcházení zákonných pravidel pro vstup a pobyt cizinců na území tolerovat. Z údajů informačního systému cizinců je zřejmé, že vietnamští studenti vznášejí požadavky výlučně na zaměstnanecké karty pro nekvalifikované pozice ve sféře služeb. Nejedná se tedy o krytí poptávky českých zaměstnavatelů a výrobců po kvalifikovaných pracovních silách. 17. Z rozhodnutí ministerstva i napadeného rozhodnutí je zřejmé, že pobyt žalobkyně na území za účelem zaměstnání na nekvalifikované pracovní pozici není v zájmu České republiky. Nejedná se o nezájem o její pobyt za účelem studia vysoké školy, jehož cílem je získání vzdělání umožňujícího výkon výdělečné činnosti na kvalifikovaných pracovních pozicích. 18. Rozhodování o žádosti o udělení zaměstnanecké karty zákon o pobytu cizinců nepřepokládá zkoumání přiměřenosti dopadů zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele. Ani § 174a téhož zákona na řízení o žádosti o udělení dlouhodobého víza nedopadá. Nejedná se o odnětí již uděleného pobytového oprávnění či jeho neprodloužení, a není proto podstatné, zda byla žádost podána v zemi původu žadatele či na území České republiky. 19. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. 20. Dalším podáním žalobkyně reagovala na vyjádření