8 Azs 111/2017 — Nejvyšší správní soud

19 Ad 8/2024- 39 - text  8 19 Ad 8/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: J. H. zastoupen Mgr. Veronikou Adámkovou, advokátkou sídlem 794 01 Krnov, Pod Bezručovým vrchem, Revoluční 955/45 proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem 225 08 Praha 5, Křížová 25 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 2. 1. 2024, ve věci zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované děti takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 2. 1. 2024 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná zamítla jeho námitky proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 9. 2023 č. j. X, kterým ČSSZ zamítla žádost žalobce o zvýšení procentní výměry starobního důchodu za vychované děti pro nesplnění podmínek ustanovení článku II. zákona č. 323/2021 Sb., kterým byl změněn zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů a zákon č. 582/1991 Sb. Žalovaná rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. 2. Žalobce namítal, že dle čl. II. odst. 3. zákona č. 323/2021 Sb. podmínky pro výchovu dítěte platí stejně u pečujícího muže i ženy. Podmínka § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění tedy může svědčit současně oběma rodičům (například matka může pečovat o dítě prvních 10 let věku dítěte a otec zbylých 8 let do dosažení zletilosti dítěte – oba splňují zákonný předpoklad tohoto ustanovení), ze strany ČSSZ tedy není přiléhavý shora citovaný argument, že: ,,podmínka péče v největším rozsahu splněna nebyla, protože ustanovení §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění svědčí matce obou dětí.“ Krom toho matka dětí bohužel zemřela před dosažením důchodového věku, a tak u ní nikdy nebylo reálně aplikováno zmíněné ustanovení §32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná se v odůvodnění napadeného rozhodnutí pouze okrajově zmínila o většinové péči matky v období mateřské a rodičovské dovolené, ve zbytku neměla pro své závěry naprosto žádné podklady. Naopak on doložil své čestné prohlášení, čestná prohlášení tet synů (z matčiny strany), rozhodnutí opatrovnického soudu (pozn. soudu žalobce fakticky doložil rozsudek o rozvodu manželství nikoli rozsudek opatrovnického soudu) a také podrobně popsal život ve společné domácnosti rodiny i jeho život se syny poté, co mu byli svěřeni do výhradní péče (už jen to, že byly děti ve věku 11 a 15 let svěřeny do výhradní péče otce vypovídá o tom, jaké byly vazby v rodině v době před rozhodováním opatrovnického soudu) a upozornil na to, že matka dětí zemřela, když jim bylo 12 a 16 let (tedy byl u mladšího 7 let a u staršího 3 roky dokonce úplně jediným člověkem, kdo o děti pečoval). Veškerá jeho tvrzení jsou důvěryhodná, celistvá a komplexní. V tomto ohledu nemá žalovaná žádné důkazy ani důvody reálně pochybovat o jeho tvrzeních. S rodinou H. v domácnosti nežila, o dělení domácích prací, výchově dětí ani hospodaření nemůže mít žádné povědomí. Veškerá tvrzení žalované v tomto ohledu jsou nepodložené a neodůvodněné spekulace. Nezákonnost postupu správního orgánu vyplývá také ze samotného čl. II. odst. 5. zákona č. 323/2021 Sb., který mezi povinné náležitosti či přílohy žádosti o výchovné řadí údaje o vychovaných dětech, o době a rozsahu osobní péče o dítě a čestné prohlášení, že osoba pečovala o dítě v největším rozsahu a že nenastala překážka pro zvýšení starobního důchodu uvedená v bodě 3 větě poslední tohoto článku zákona. Ze samotného textu zákona pak vyplývá, že postačujícím důkazem pro splnění podmínky pečování o dítě v největším rozsahu je čestné prohlášení žadatele. Zákon tedy ani nepředpokládá, že správní orgán bude provádět jakési rozsáhlé šetření o fungování domácnosti starobního důchodce z dob, kdy měl v péči ještě nezletilé děti. Skutečně jej nenapadá, jak by měl ještě lépe dokázat svá tvrzení o skutečnostech starých více než 35 let. Extenzivní výklad, který žalovaný zvolil, neodpovídá liteře zákona a evidentně ani tomu, co zamýšlel zákonodárce. V tomto případě pochybuje o tom, že žadatelka/matka musí dokládat krom čestného prohlášení podrobné vyjádření k tomu, jakou měrou konkrétně o děti pečovala, v čem to spočívalo (aby to porovnala s rozsahem péče otce), zda měla v rozhodném období zkrácenou pracovní dobu, byla na ošetřovném apod., jak bylo požadováno u něj. Postupem správního orgánu se cítí být diskriminován v důsledku svého pohlaví. Žádost o výchovné dokonce podal 3.10.2022 a správní orgán rozhodl nezákonným zamítavým rozhodnutím až po necelém roce, tedy dne 29.9.2023 (a to až po písemné urgenci žalobce a výzvě k odstranění nečinnosti). K námitkám, podaným dne 6.11.2023, správní orgán vydal rozhodnutí dne 2.1.2023 a k rukám žalobce jej doručil až 9.1.2023. 3. Co se týče argumentu žalovaného, že stěžejní doba péče o dítě je (pro posouzení nároku na výchovné) ve věku předškolním a v prvních letech povinné školní docházky, pak i ten rovněž rozporuje. Zákon hovoří o potřebné délce splnění povinnosti péče o dítě v největším rozsahu, avšak neuvádí, že by snad některá část této doby byla stěžejní, ani zde není formulována podmínka péče o dítě v určitém věku či na mateřské a rodičovské dovolené (pokud by to zákonodárce zamýšlel, jistě by taková podmínka byla zákonem výslovně upravena). Je naprosto nepřípustné, aby správní orgán žadateli, který časovou podmínku péče o obě děti v největší míře splnil, nevyhověl s odůvodněním, že ji nesplnil v rámci zákonného rozmezí v době, kterou si tento orgán dle svého uvážení zvolil za jedinou podstatnou. Nadto žalovaný v odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že: ,,výchova se pro tento účel posuzuje od narození dítěte až do nabytí jeho zletilosti jako jeden celek“, tedy si ve svých výrocích protiřečí a svým výkladem práva nezákonně zasahuje do práv žalobce. 4. Pokud žalovaný posuzuje existenci negativního vlivu péče o děti na jeho zaměstnání, žalobce zdůraznil, že negativním vlivem nemusí být přímo zkrácení pracovního úvazku či pobírání ošetřovného, ale také zvýšené pracovní úsilí (časové, zdravotní a zátěžové hledisko) či absence možnosti kariérního růstu v důsledku plné orientace na výchovu dětí. V případě, že by o děti pečovala povětšinou matka, mohl například otec kariérně růst, věnovat více času i energii práci a tím pádem by měl vyšší výdělek, potažmo vyšší starobní důchod. Správnímu orgánu v tomto případě naprosto nepřísluší hodnotit předchozí kariérní vývoj otce s jednoduchým uzavřením, že nenaznal negativního vlivu. I kdyby tomu tak bylo, zákon existenci negativního vlivu na vznik nároku na výchovné nepodmiňuje a bylo by opět naprosto neúčelné, nezákonné, kdyby byl za zvýšené úsilí (které vynaložil, aby se mohl řádně starat o své děti a byly finančně zabezpečené) ,,trestán“. 5. Žalobce zdůraznil, že o své syny v největší míře pečoval již od doby skončení mateřské dovolené jejich matky u mladšího ze synů (která byla více pracovně zatížena), kdy se na péči o děti také svou měrou podílela do 5.2.1988 jejich matka (tj. do rozhodnutí opatrovnického soudu o výlučné péči otce). Od té doby o syny pečoval s výjimkami pouze on. Po smrti matky dětí od roku 1989 už bezvýjimečně pouze on. Formální a ničím nepodložené závěry ČSSZ se jej (s ohledem na shora uvedené okolnosti) hluboce dotýkají. Žalobce současně předložil čestná prohlášení obou synů. 6. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. Konstatovala, že žalobce uplatnil žádost o zvýšení starobního důchodu za výchovu dětí T. H., nar. X, a M. H., nar. X. V žádosti uvedl, že o děti pečoval od 1. 1. 1977 do jejich zletilosti, tedy ve větším rozsahu než jeho manželka a matka dětí J. H., nar. X, zemř. dne X. Při posuzování žádosti žalobce vycházela žalovaná především z rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 30. 12. 1987, č. j. 11 C 129/87-34, který nabyl právní moci 5. 2. 1988, kterým bylo manželství žalobce a |J. H. rozvedeno. Obě děti byly svěřeny do výchovy žalobce. Jak je uvedeno z odůvodnění tohoto rozsudku, na návrh žalobce ze dne 17. 7. 1986 byly pravomocným rozsudkem ze dne 31. 7. 1986, č. j. 5 Nc 266/86, obě děti svěřeny do výchovy žalobce. Matce dětí bylo stanoveno výživné. V době rozhodnutí soudu bylo T. H. 15 let a M. H. 11 let. Z pohledu požadavku na péči v největším rozsahu je proto nepochybné, že u dětí žalobce je tato podmínka naplněna u jeho bývalé manželky. 7. Uvedla, že nesporuje skutečnost, že žalobce se významnou měrou podílel na výchově dětí, ale nebylo prokázáno, že v relevantním období (od narození dětí do doby, kdy mu byly svěřeny do výchovy) oproti J.H. se rozsah jeho péče o dítě jakkoli vymykal obvyklému způsobu řádné společné péče rodičů o dítě, a to za situace, kdy oba rodiče pracovali, děti navštěvovaly předškolní a školní zařízení, byly zdravotně indisponováno v rozsahu nepřekračujícím běžnou dětskou nemocnost a realizovaly sv