7 Azs 19/2013 — Nejvyšší správní soud

19 Az 27/2025- 28 - text  6 19 Az 27/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: I. T. státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2025 č. j. OAM-812/ZA-ZA11-D07-Z-2025, o zajištění v zařízení pro zajištění cizinců takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo ve smyslu § 46a odst. 1 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 4. 9. 2025 s možností dalšího prodloužení. Žalobce namítal, že v jeho případě existovaly alternativy k zajištění, které bylo možné využít. Správní orgán v součinnosti s cizineckou policií mu mohl uložit povinnost zdržovat se na uvedené adrese a osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Alternativně mohl uložit povinnost zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem. Správní orgán k využití těchto alternativ nepřistoupil s ohledem na fakt, že dle jeho názoru podal žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a zvláštní opatření by tak nebyla účinná. Žalobce žalovanému vytkl, že žalovaný přesvědčivým způsobem neprokázal, že v jeho případě existují oprávněné důvody domnívat se, že existuje vážné nebezpečí útěku, zejména když se v minulosti nikdy nevyhnul provedení přemístění, ani se o útěk nepokusil, a ani nevyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění. Naopak, jak je uvedeno v napadeném rozhodnutí na str. 2 správnímu orgánu sdělil, že bude rozhodnutí správního orgánu o určení příslušnosti respektovat. Z napadeného rozhodnutí tak vyplývá, že nikdy neměl v úmyslu rozhodnutí správního orgánu nerespektovat, a nebyl tak dán důvod pro jeho zajištění dle § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Argumentuje-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, že „záměrně neuvedl informace o kontaktu se španělskou policií“, čímž dle žalovaného neposkytuje správnímu orgánu potřebnou součinnost, žalobce namítal, že vždy poskytoval správnímu orgánu součinnost, a to v případě jakýchkoli dotazů žalovaného. Jeho záměrem rozhodně nebylo neposkytnout informace o kontaktu se španělskou policií. Pouze odpovídal na přímé otázky položené žalovaným. Má tak za to, že správní orgán hodnotil zcela účelově skutečnosti tak, aby hovořily v jeho neprospěch. Skutečnosti hovořící v jeho prospěch nijak nereflektoval. 2. Žalobce dále zdůraznil, že zajištění představuje mimořádný a krajní prostředek, kterým správní orgán zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu, přičemž vzhledem k charakteru zajištění, by mělo být rozhodnutí o zajištění vyčerpávajícím způsobem zdůvodněno. Správní orgán měl tedy povinnost zabývat se alternativami k zajištění a přistoupit k němu teprve až poté, co by bylo prokázáno, že nelze účinně uplatnit jiná, mírnější opatření. Úvaha správního orgánu nesmí být vedena tím způsobem, že detence je preferovanou formou opatření a alternativy přicházejí v úvahu až druhotně. O opaku mluví ust. § 46a odst. 1 zákona o azylu, podle něhož uplatnění institutu povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců je vázáno na splnění několika zákonných podmínek. V daném případě je to prokázání splnění podmínky, že nelze účinně uplatnit zvláštní opatření a dále podmínky, že existuje-li vážné nebezpečí útěku, zejména pokud se již v minulosti vyhnul provedení přemístění nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. 3. Žalobce dále uvedl, že s ohledem na individuální okolnosti jeho případu považuje za zcela zásadní, že se žalovaný možností uložení alternativ zajištění zabýval pouze obecně a zcela povrchně. Odkázal toliko na jeho předchozí jednání a vyslovil domněnku, že nebude respektovat rozhodnutí ve věci žádosti o mezinárodní ochranu a bude se vyhýbat přemístění do příslušného státu či navrácení do vlasti. Zcela účelově se zaměřil na hodnocení jeho osoby jako osoby nerespektující pravidla, aniž by pro tento závěr měl jakoukoliv oporu. Namítal, že se nikdy nevyhnul provedení správních rozhodnutí, nikdy nevyjádřil nerespekt k rozhodnutím správních orgánů, a to ani slovem ani činem, tudíž domněnka žalovaného, že nebude respektovat rozhodnutí žalovaného je zcela neopodstatněná a mylná. Žalovaný nijak nezvažoval zcela konkrét ní alternativy k povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, totiž možnost pobytu na adrese místa bydliště včetně pravidelného hlášení se policii či možnost pobytu v místě policií určeném. Poukázal na to, že správnímu orgánu sdělil, že žije s přítelkyní M. D., občankou EU, a její dcerou v nájemním bytě, k čemuž doložil nájemní smlouvu, v níž je uveden jako nájemce bytu. Společně s družkou tak žijí na adrese X. Zhodnocení jeho situace ze strany správního orgánu se nijak neliší od hodnocení situace jakéhokoli jiného cizince, který nemá na území České republiky žádné zázemí a u kterého tedy lze přistoupit na argument správního orgánu, že by snad z tohoto důvodu mohl být pro správní orgán těžko k zastižení pro další řízení. Jeho případ je však odlišný, neboť má k dispozici adresu místa pobytu. K tomu dodal, že alternativně se nabízelo jeho umístění do otevřeného pobytového střediska ve smyslu § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. V této souvislosti žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 39/2015-28, z něhož citoval. V případě, že by bydlel v pobytovém středisku, byl by plně k dispozici správnímu orgánu pro řízení o mezinárodní ochraně. Poznamenal, že pobytové středisko nelze bez vědomí správního orgánu opustit, neboť veškeré příchody a odchody je třeba hlásit na vrátnici a pro opuštění střediska na dobu delší než 24 hodin, je třeba vyřídit si speciální propustku. 4. Žalobce dále vyslovil názor, že napadené rozhodnutí vykazuje až znaky svévole. Odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na případ Saadi proti Spojenému království, v němž SLP uvedl, že jakékoli zbavení svobody by mělo být v souladu s principem ochrany jednotlivce před svévolí. Pokud je zajištění svévolné, nemůže být slučitelné s článkem 5 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. Žalobce dále uvedl, že žije ve společné domácnosti se svou družkou M. D. a její dcerou v X a zcela jistě je tak rodinným příslušníkem občanky EU. Se svou družkou by chtěl vstoupit do svazku manželského, avšak z důvodu zajištění toto nyní není možné. S družkou vedou společnou domácnost, podílí se na nákladech chodu domácnosti a prokazatelně se o svou družku, která je na mateřské dovolené, stará. 5. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož obsáhle citoval, stejně tak z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu. S ohledem na poměry žalobce, jeho minulost a záměry, se zákonem stanovené alternativy nenabízely. Potřebná míra důvěry, jak o ní pojednává rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 5 A 33/2011-18, tak v projednávané věci absentovala. V případě žalobce nebylo lze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 zákona o azylu, proto správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ust. § 46a odst. 1 písm. d) zákona o azylu. 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46 odst. 8 zákona o azylu, neboť žádný z účastníků nenavrhl nařízení jednání, a ani soud nepovažoval nařízení jednání za nezbytné. 7. Ze správního spisu bylo zjištěno, že dne 21. 7. 2025 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Dne 24. 7. 20ě5 poskytl údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a byl s ním proveden pohovor v jazyce arabském za přítomnosti tlumočníka arabského jazyka. Před zahájením pohovoru byl žalobce kromě jiného poučen o tom, že je povinen poskytnout žalovanému nezbytnou součinnost a uvádět pravdivé a úplné informace nezbytné pro zjištění stavu věci. Žalobce sdělil, že poučení rozuměl, nežádá bližší vysvětlení, cítí se zdráv a je schopen pohovoru. V závěru pohovoru byl žalobce informován o tom, že má právo, aby byl celý pohovor, tj. všechny otázky a odpovědi, zpětně přetlumočen za účelem jeho kontroly. Tohoto práva žalobce využil. Na dotaz, zda má nějaké námitky k zápisu jednotlivých otázek a odpovědí, žalobce odpověděl záporně. Protokol o pohovoru podepsal. Žalobce kromě ji