20 Az 15/2025 – Krajský soud v Ostravě

20 Az 15/2025- 36 - text  11 20 Az 15/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: M. A. státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům z. s. sídlem Poděbradská 5, 190 00 Praha 9 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-621/DS-D03-D07-2025, o předání do příslušného státu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 16. 6. 2025, č. j. OAM-621/DS-D03-D07-2025, (dále jen „napadené rozhodnutí“) určil, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět podle čl. 18 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“), je Spolková republika Německo (dále též jako „Německo“). Současně žalovaný vyslovil, že napadené rozhodnutí je „v souladu s § 11 odst. 2 věty druhé zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, rozhodnutím podle § 25 písm. i) zákona o azylu z důvodu uvedeného podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona o azylu“. Žalobce s napadeným rozhodnutím nesouhlasí a žádá, aby ho krajský soud zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti 2. Žalobce byl dne 2. 6. 2025 zadržen Policií České republiky a téhož dne zajištěn, neboť pobýval na území České republiky neoprávněně. Správní orgány ze záznamu o výsledku porovnávání otisků prstů v systému EURODAC zjistily, že žalobce požádal o mezinárodní ochranu ve Spolkové republice Německo dne 4. 9. 2023. Dne 9. 10. 2023 a 14. 1. 2025 žalobce požádal o mezinárodní ochranu v České republice. 3. Do protokolu o podání vysvětlení ze dne 4. 6. 2025 žalobce uvedl, že je svobodný, ale má v České republice přítelkyni a dceru. Bratr pobývá ve Francii, taktéž nelegálně. V České republice bydlí u přítelkyně, ale adresu neznal. Do Evropské unie přicestoval v prosinci 2022. Nejprve člunem na Mallorcu, poté pokračoval do Francie, Švýcarska a následně do Německa. Poprvé žádal žalobce o mezinárodní ochranu v České republice dne 9. 10. 2023. Žalovaný rozhodl, že k posouzení žádosti žalobce o mezinárodní ochranu je Německo. Toto rozhodnutí přezkoumal Krajský soud v Brně a žalobu zamítl. Žalobce rozhodnutí žalovaného respektoval, odcestoval do Německa, kde nastoupil do vězení. Po propuštění se vrátil do České republiky. Podruhé žalobce žádal o mezinárodní ochranu v České republice dne 14. 1. 2025. Taktéž v tomto řízení byl předán do Německa. Žalobce sdělil, že ve stejný den, kdy byl předán do Německa, tedy dne 19. 3. 2025, se vrátil do České republiky. Adresu přítelkyně a dcery neznal, dceru vyživuje matka z rodičovského příspěvku. Co žalobce vydělá, má pro svou potřebu. V České republice by chtěl vychovávat dceru a žít legálně. 4. Do protokolu o pohovoru v rámci dublinského řízení ze dne 13. 6. 2025 žalobce uvedl, že se v den, kdy byl předán do Německa, vrátil do České republiky. Chce zůstat v České republice, jelikož tu má dceru. Kromě kontaktu s dcerou nesdělil žádné důvody, proč by nemohl vycestovat do Německa. 5. Žalovaný napadeným rozhodnutím určil, že státem příslušným k přijetí žalobce zpět je Spolková republika Německo. Rozhodnutí odůvodnil především tím, že žalobce požádal dříve o azyl na území Německa, což vyplynulo z lustrace v databázi EURODAC. Žalovaný zároveň neshledal překážky přemístění do Německa, které nevykazuje systémové nedostatky při vyřizování azylových žádostí. Žalovaný se taktéž zabýval tím, zda aplikuje čl. 17 Dublinského nařízení. K tomu zohlednil vazby v České republice (se strýcem, přítelkyní a dcerou) a také to, že žalobce od svého přicestování do Evropské unie soustavně porušuje pobytová pravidla a překračuje nedovoleným způsobem hranice jednotlivých členských států. Žalovaný nenašel relevantní důvody pro aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. 6. Následně se žalovaný zabýval tím, zda v případě Německa existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a podmínky přijetí žadatelů, které by dosahovalo možného rizika nelidského či ponižujícího zacházení. V tomto ohledu žalovaný vycházel zejména z dokumentu Informace OAMP, Německo, ze dne 5. 12. 2024 a rovněž poukázal na to, že na úrovni Evropské unie nebylo vydáno žádné závazné rozhodnutí pro členské státy Evropské unie nebo Rady Evropy, které by jednoznačně deklarovalo systematické nedostatky řízení ve věci mezinárodní ochrany a přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu v Německu, dosahující dokonce rizika nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu Listiny základních práv EU. Rovněž Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky nevydal žádné stanovisko, aby se členské státy EU zdržely transferu žadatelů o mezinárodní ochranu do Německa (jak to v minulosti zcela jednoznačně učinil v případě Řecka). Německo ratifikovalo a dodržuje mezinárodní smlouvy o lidských právech a umožňuje činnost právnickým osobám, které na dodržování těchto práv dohlížejí. 7. Žalovaný se následně zabýval tím, zda v případě žalobce nejsou dány důvody pro aplikaci čl. 17 Dublinského nařízení. Uvedl, že žalobce se nepotýká s žádným závažným zdravotním omezením a neužívá pravidelně léky. Kromě uvěznění se žalobce v Německu nesetkal s žádnými problémy. Strýc žalobce není pro účely Dublinského nařízení [čl. 2 písm. g)] jeho rodinným příslušníkem, žalobce s ním nepobýval ve společné domácnosti. 8. Podle informací z akceptace Německé spolkové republiky ze dne 24. 1. 2025 nebylo o žádosti žalobce o mezinárodní ochranu v Německu dosud meritorně rozhodnuto. V Německu bude žalobci umožněno pobývat v zařízení pro ubytování žadatelů o mezinárodní ochranu nebo v soukromí. Bude mít zajištěn přístup k hmotné a případně finanční pomoci k zajištění svých potřeb. Z výpovědi žalobce vyplynulo, že doposud o získání pobytového oprávnění na základě svého současného partnerského vztahu a otcovství neusiloval a nepodnikl žádné kroky, vyjma založení opětovné žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Žalobce se svou dcerou společnou domácnost sdílel jen velmi omezenou dobu. Setrvával v Německu, o dceru se starala výhradně její matka. Dosavadní pobyt žalobce v České republice není dlouhodobý. Do doby vyřízení žádosti o umožnění setrvat podle zákona o pobytu cizinců má žalobce možnost dceru podporovat finančně. přítelkyně ani dcera se nepotýkají se zdravotním omezením. V průběhu podání vysvětlení dne 3. 6. 2025 žalobce uvedl, že peníze, které sám vydělá, jsou určeny pro jeho vlastní potřebu. Matka k pokrytí potřeb dcery využívá státní sociální podporu. 9. Žalovaný zdůraznil, že žalobce od svého přistěhování do Evropské unie soustavně porušuje pobytová pravidla a překračuje nedovoleným způsobem hranice jednotlivých členských států. Podle informací z Cizineckého informačního systému vydalo Německo rozhodnutí o navrácení a zákaz vstupu na území členských států Evropské unie. V průběhu první a druhé žádosti o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky uvedl žalobce obsahově zcela odlišný azylový příběh, což naznačuje účelovost jeho žádosti. Již dvakrát žalovaný rozhodl o tom, že Česká republika není příslušná k dokončení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce však v Německu nesetrval, vycestoval do České republiky. Vízum k cestě ani pobytové oprávnění mu v minulosti žádný člen Evropské unie neudělil. Po přemístění do Německa mu tamní úřady sdělily, do jakého pobytového zařízení se má žalobce dostavit. Ten však pokyny německých úřadů nerespektoval a vrátil se do České republiky. 10. Žalobce nesdělil žádné výhrady k řízení o udělení mezinárodní ochrany či k pobytu v Německu. Žalobce je nízkého věku, je soběstačný a samostatný. Není osobou závislou nebo odkázanou na pomoc druhých. III. Žaloba 11. Žalobce uvedl, že žalovaný porušil § 3, § 50 odst. 2, 3 a 4, § 52 a § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „s. ř.“). Dále porušil čl. 3 odst. 2, č. 4 a čl. 17 Dublinského nařízení, současně jako body 13, 14, 17, 18 a 19 preambule Dublinského nařízení. 12. Žalobce brojil proti tomu, aby byl předán do Německa, jelikož v této zemi dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení, které představují porušení základních lidských práv a svobod. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezabýval tím, zda je přemístění žalobce do Německa možné. Žalovaný se měl zabývat podmínkami v přijímacích zařízeních v Německu, což neučinil. 13. Podle žalobce důvodem, proč nemůže být přemístěn do Německa, je