5 As 126/2011 — Nejvyšší správní soud

65 Ad 12/2024- 40 - text  12 65 Ad 12/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudce Mgr. Bc. Vojtěcha Dědka a soudkyně JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobce: por. Mgr. P. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Tomášem Vymazalem sídlem Wellnerova 1322/3c, 779 00 Olomouc proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje sídlem tř. Kosmonautů 189/10, 779 00 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2024, č. j. KRPM-127890-67/ČJ-2023-1400AP-PK, ve věci disciplinárního deliktu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutí ředitele územního odboru Olomouc Krajského ředitelství policie Olomouckého Kraje (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 25. 3. 2024, č. j. KRPM-127890-51/ČJ-2023-1405UOHOP, byl žalobce uznán vinným ze spáchání kázeňského přestupku podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“), kterého se měl dopustit tím, že dne 5. září 2023 v době okolo 14.40 hodin vešel otevřenými dveřmi do kanceláře č. 207, vedoucího příslušníka, mjr. Mgr. M. B., zástupce vedoucího 1. oddělení obecné kriminality, územního odboru Olomouc (dále jen „1. OOK“), ve druhém poschodí budovy Policie České republiky, územního odboru Olomouc, na adrese Olomouc, Žižkovo náměstí č. 4, v době, kdy jmenovaný vedoucí vykonával administrativní činnost, a nejdříve mu příslušník začal hlasitým křikem, nevhodným způsobem vyčítat přidělování spisů příslušnici 1. OOK por. Bc. S. P., a následně v prostoru u uvedené kanceláře na chodbě budovy, tedy v místě možného volného pohybu policistů i civilních osob v jejich doprovodu, na snahu zklidnit jeho křik dalším příchozím vedoucím příslušníkem, mjr. Bc. E. K., zástupcem vedoucího 2. OOK, který se na místo incidentu dostavil, jelikož příslušníkův nevhodný křik měl slyšet přes chodbu až do své kanceláře tak, že na dotaz mjr. Bc. E. K., proč křičí a co se děje příslušník směrem na adresu jmenovaného vedoucího verbálně reagoval zvýšeným a rozhořčeným tónem hlasu, slovy: „Ty běž taky do prdele!“. Tímto jednáním měl žalobce porušit povinnost podle čl. 1 bod 1 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 181 ze dne 4. 12. 2006, kterým se stanoví základní pravidla chování, služebního jednání a služební zdvořilosti v Policii České republiky a v návaznosti na to také § 45 odst. 1 písm. a) zákona o služebním poměru s odkazem na § 46 odst. 1 téhož předpisu. Správní orgán I. stupně uložil žalobci za popsaný kázeňský přestupek kázeňský trest snížení základního tarifu o 5 % na dobu tří měsíců. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku o kázeňském trestu, kdy uložil žalobci kázeňský trest snížení základního tarifu o 5 % na dobu jednoho měsíce. II. Obsah žaloby 3. Žalobce v podané žalobě předně namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Tu spatřuje především v absenci přesvědčivé argumentace ve vztahu k věrohodnosti svědků, jejich možné osobní zainteresovanosti, stejně tak v absenci přesvědčivé argumentace, která by se dostatečně jasným a přesvědčivým způsobem vypořádala s rozpory ve výpovědích jednotlivých svědků. 4. Dále namítl, že nebyla správně vyhodnocena otázka, zda byl žalobce v době spáchání kázeňského přestupku ve službě či mimo službu. Uvedl, že čerpá dlouhodobě služební volno k výkonu odborové činnosti a nevykonává žádnou službu. Tato okolnost má dopad minimálně v rovině míry společenské škodlivosti, stejně tak může mít vliv na posouzení, zda lze vůbec posoudit jako kázeňský přestupek jednání, kterého by se žalobce dopustil mimo službu. 5. Další námitky žalobce směřovaly do procesu dokazování, konkrétně neobjektivnosti a zaujatosti svědků. Obě správní rozhodnutí neobsahují podle žalobce žádný jasný a přesvědčivý argument vyvracející námitku, že svědci B., K. a G., případně svědkyně J., nevypovídali objektivně. Žalobce zpochybnil zjištěný skutkový stav. Ačkoliv jeho vyjádření mohlo být hlasitější, z provedeného dokazování vyplynulo, že tato kritika nebyla vulgární či urážlivá, byla jasná a konkrétní. Zcela chybí jakékoliv objektivní prokázání údajného nevhodného způsobu, který měl žalobce zvolit při komunikaci s mjr. B. V průběhu dokazování k tomu nic podrobnějšího nebylo zjištěno, naopak bylo výslovně vyloučeno, že by žalobce používal vulgarismy, mjr. B. jeho prvotní vyjádření z úředního záznamu následně nepotvrdil, celý incident při svém výslechu již nepopisoval jako natolik závažný, údajnou nevhodnost nijak nespecifikoval a nebyly k ní provedeny žádné důkazy. V předcházejících fázích řízení nebylo dostatečným způsobem prokázáno, že by k tvrzenému sdělení žalobce mjr. K. mělo dojít na společné chodbě, tedy na místě mimo jiné veřejnosti přístupné. 6. I kdyby k jednání skutečně došlo, pak by nemohlo být kvalifikováno jako kázeňský přestupek z důvodu absence dostatečné míry společenské škodlivosti, která by byla minimální. Dokazování se nezabývalo příčinou toho, proč žalobce vůbec přišel do kanceláře svědka B. a řešil s ním přidělování spisů por. P. Žalobce neměl v úmyslu nikoho urazit, znevážit, způsobit někomu újmu na jeho důstojnosti, příp. ovlivnit nezávislost postupu jiných příslušníků při plnění jejich služebních povinností. Nelze pominout ani fakt, že pokud by k jednání skutečně došlo, pak mu nebyly přítomny žádné osoby veřejnosti, jednalo by se o zjevně soukromý incident mezi muži, kdy i samotní svědci B. a K. usoudili, že by jej bylo možné vyřešit pouze omluvou. 7. Závěrem namítl, že jeho jednání požívá ochrany čl. 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 Úmluvy a navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. III. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitkám uvedl, že v řízení byl proveden výslech pěti svědků, jejichž výpovědi tvořily základ provedeného dokazování. Z jednotlivých svědeckých výpovědí bylo možno učinit závěry o naplnění skutkové podstaty kázeňského přestupku. Nebyl přitom zavdán žádný rozumný důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Subjektivní vnímání svědků ze strany žalobce nelze považovat za dostatečně relevantní. 9. Stran toho, zda byl žalobce ve službě či mimo službu, žalovaný uvedl, že poměr příslušníka Policie České republiky je jakožto veřejnoprávní poměr podřízen přísně vymezeným povinnostem, čímž je odlišován od soukromoprávních pracovněprávních poměrů. Součástí zvláštních znaků tohoto poměru je také existence služební přísahy. Příslušník v ní slibuje to, že bude čestný, statečný a ukázněný. Platí přitom, že závazek trvá po celou dobu, dokud osoba nepřestane být příslušníkem Policie České republiky, a to jak při plnění služebních povinností, tak mimo tuto dobu. Skutečnost, zda byl žalobce v době spáchání skutku ve službě, či nikoli, neměla proto žádnou relevanci. 10. K námitce nenaplnění společenské škodlivosti poukázal žalovaný na rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, č. j. 1 Afs 14/2011–62, a uvedl, že materiální stránka přestupku nebude naplněna v případech, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost nebude vyšší než nepatrný. V daném případě však žádné takové významné okolnosti nenastaly. Bylo proto bez pochyby, že společenská škodlivost jednání žalobce byla dána. 11. Žalovaný se závěrem vyjádřil k námitce, zda k jednání žalobce mělo dojít v kanceláři svědka B., na prahu jeho kanceláře či na společné chodbě. Má za to, že tato argumentace je pro věc zcela irelevantní. Je zřejmé, že se žalobce v inkriminovanou dobu nacházel na místě, resp. v oblasti uvedené kanceláře. IV. Replika žalobce 12. Žalobce v replice setrval na žalobních námitkách. Podrobněji se vyjádřil k posouzení věrohodnosti svědkyně J., která zcela popřela, že by slyšela křik svědka K., který měl hlučet přímo za jejími dveřmi, kdy o tomto velmi hlasitém křiku se zmiňují všichni ostatní svědci, a to včetně svědka D., který se nacházel sice na stejném patře, ale na mnohem vzdálenějším místě. Pokud svědkyně J. selektivně slyšela údajný křik žalobce, nicméně údajně neslyšela objektivně prokázaný křik svědka K., pak lze její výpověď hodnotit jako zcela nevěrohodnou. 13. Žalobce nesouhlasí s vyjádřením žalovaného, že otázka, v jakém konkrétním místě mělo údajně dojít ke spáchání kázeňského přestupku, není pro věc irelevantní. Místo spáchání údajného přestupku je v rámci skutkové věty vymezeno, a to se zdůrazněním, že to bylo v místě možného pohybu policistů i civilních osob v jejich doprovodu. Pokud je ovšem místo, čas či způsob spáchání nějakého nezákonného jednání vymezeno v rámci skutkové věty, pak by tyto skutečnosti měly vyplývat z provedeného dokazování. Pokud tedy žalovaný nyní tvrdí, že nelze určit, v jakém místě k vytýkanému údajnému jednání mělo dojít, pak je s podivem, že takový závěr neučinil v samotném napadeném rozhodnutí. V. Ústní jednání 14. U ústního jednání účastníc