2 Afs 24/2007 — Nejvyšší správní soud

65 Af 10/2024- 72 - text  15 65 Af 10/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: A. – m. s. r. o., IČO X sídlem K M. 265/8a, X P. proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí ze dne 26. 3. 2024, č. j. 10287/24/5300-21443-713236 ve věci daně z přidané hodnoty, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaný shora vymezeným napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 13. 12. 2022, č. j. 1939017/22/3107-50521-810344 a č. j. 1939032/22/3107-50521-810344. Těmito dodatečnými platebními výměry byla žalobkyni doměřena DPH za zdaňovací období 1. a 2. čtvrtletí roku 2019 a uložena povinnost uhradit penále. 2. Žalobkyně tvrdila, že přijala plnění od dodavatelů M. s. r. o. (DIČ: X) a I. F. G. s.r.o. (DIČ: X), které spočívalo v dodání náhradních dílů na vozidla (dále také jen „dodavatelé“). Podle žalovaného žalobkyně neprokázala, že jí zdanitelné plnění skutečně poskytli plátci uvedení na daňových dokladech, resp. jiní plátci DPH. Stejně tak neprokázala skutečný rozsah deklarovaných plnění. Proto s odkazem na § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty („ZDPH“), vyloučil nárok na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila na základě předložených daňových dokladů od těchto dodavatelů ve výše uvedených zdaňovacích obdobích. Obsah žaloby 3. Žalobkyně se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí a v podané žalobě tvrdí, že měla dostatek důkazů k vyvrácení pochybností ohledně skutečností tvrzených v prvotních daňových dokladech a správce daně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, jakož i neprovedl jí navržené výslechy svědků. Nesouhlasí se žalovaným, že každý podnikatel je schopen vytvářet auditní stopu v podobě, jakou vyžaduje žalovaný. Není ospravedlnitelné, aby správce daně po daňovém subjektu (za účelem vyvrácení jeho pochybností) požadoval předložení takových důkazů, kterými daňový subjekt s odkazem na zvyklosti v daném odvětví podnikání nemůže nebo nemusí disponovat. 4. Žalovaný hodnotil zajištěné důkazy v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. Svědek T. M. potvrdil, že zná P. T. a že P. T. vozil do prostor žalobkyně nové náhradní díly (bod 46 nap. rozhodnutí). Svědek M. Ž. vypověděl, že zná P. T., že tento vozil do prostor žalobkyně nové náhradní díly a že svědek tyto náhradní díly od něj přebíral, a též to, že do prostor žalobkyně vozili náhradní díly i jiní dodavatelé (bod 49 nap. rozhodnutí). Svědek P. P. vypověděl, že od P. T. a jednatele I. T. K. spolu s jednatelem žalobkyně P. M. přebíral náhradní díly (bod 47 nap. rozhodnutí). Svědek M. M., jehož výslech správce daně odmítl, uvedl, že P. T. v provozovně několikrát potkal a P. T. mu sdělil, že za M. s. r. o. dodává společnostem P. M. náhradní díly. Pokud jde o osobu P. T., u něj žalovaný hodnotí dvě výpovědi a čestné prohlášení, které jsou vzájemně rozporné. Před správcem daně P. T. uvedl, že P. M. nezná, že nezná žalobkyni a že jeho společnost M. nikdy žalobkyni nedodávala žádné zboží. Před policejním orgánem P. T. uvedl, že byl jednatelem společnosti M. pouze formálně, za odměnu, na základě žádosti L. K. V čestném prohlášení pak P. T. naopak potvrdil skutková tvrzení žalobkyně, tj. potvrdil, že společnost M. žalobkyni dodala předmětná zdanitelná plnění, že P. M. osobně zná dlouhou dobu a současně sdělil, že při svém výslechu u správce daně byl v pracovní neschopnosti, pod vlivem léků a měl za to, že v dané chvíli bude lepší spolupráci se žalobkyní popřít. Současně v čestném prohlášení uvedl, že prostory R. U H., kde zboží skladoval, měl poskytnuty kamarádem L. K. 5. Žalobkyně má v souvislosti s výpovědí P. T. za to, že žalovaný se dopustil libovůle, jelikož z napadeného rozhodnutí plyne, že pokud svědek (zde P. T.) popře údaje uvedené v daňových dokladech, vznikne tím pochybnost, kterou pak nelze vyvrátit ani dalšími důkazy či svědectvími. I když další svědci uvedenou výpověď popřou, a dokonce i když P. T. svou původní výpověď odvolá (např. kvůli ovlivnění léky), správce daně tyto nové skutečnosti nebere v potaz, žalobkyně tak nemá reálnou možnost se bránit. 6. Žalobkyně nesouhlasí se závěry žalovaného o neprovedení dalších svědeckých výpovědí M. M., V. P., D. J. a D. B. Závěr žalovaného, že pokud nebyla osoba navrhovaná jako svědek přímo osobou přejímající nebo dodávající předmětné zboží, nemůže k věci nic relevantního sdělit, je nesprávný a je prakticky dokladem nezájmu žalovaného o zjištění materiální pravdy, resp. o skutečné vyvrácení svých pochybností. 7. Žalovaný tvrdí, že z čestného prohlášení M. M. zjistil pouze to, že M. M. dovážel do areálu, kde sídlily dvě společnosti P. M., nějaké náhradní díly (odst. 83 a 112 nap. rozhodnutí). M. M. žádnou takovou skutečnost v čestném prohlášení netvrdí, naopak tvrdí, že zboží dovážel P. T. za jeho společnost M. Jedná se o projev libovůle, jelikož žalovaný vyhodnotil konkrétní důkaz v rozporu s jeho skutečným obsahem Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný navrhla žalobu zamítnout a zopakoval argumentaci obsaženou v napadeném rozhodnutí, kterou soud zmíní v hodnotící části rozsudku. Dále uvedl, že prohlášení M. M. neprokazuje, že dodávky byly určeny právě pro žalobkyni, protože provozovna sloužila dvěma firmám P. M. Zjevná chyba v psaní v označení osoby není podle žalovaného projevem libovůle. Posouzení věci soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Základní právní východiska 10. V projednávané věci byla podstatná otázka, zda má žalobkyně nárok na odpočet DPH. Konkrétně zda prokázala, že jí zboží (náhradní díly) poskytli dodavatelé uvedení na daňových dokladech, a zda prokázala faktický rozsah těchto plnění. Jinými slovy šlo o to, zda správce daně vyloučil nárok na odpočet daně, který žalobkyně uplatnila na základě daňových dokladů, v souladu s § 72 a § 73 ZDPH. 11. Pro posouzení této otázky byla podstatná právní úprava týkající se rozložení důkazního břemene při uplatňování nároku na odpočet DPH a navazující judikatura. Dokazování v daňovém řízení upravuje § 92 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle kterého správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, a není v tom vázán jen návrhy daňových subjektů (odst. 2). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních (odst. 3). Pokud to vyžaduje průběh řízení, může správce daně vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení daně, a to za předpokladu, že potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence (odst. 4). Správce daně mimo jiné prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem [odst. 5 písm. c)]. 12. Daňový subjekt má tedy povinnost prokazovat všechny skutečnosti, které musí uvádět v daňovém přiznání nebo k jejichž prokázání jej správce daně vyzval. Svá tvrzení prokazuje především účetnictvím a jinými povinnými záznamy. Správce daně však může vyjádřit pochybnosti ohledně věrohodnosti, průkaznosti, správnosti či úplnosti účetnictví nebo jiných povinných záznamů. V takovém případě je na správci daně, aby prokázal, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Musí tedy identifikovat konkrétní skutečnosti, na jejichž základě hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Unese-li správce daně důkazní břemeno ohledně popsaných skutečností, je pak na daňovém subjektu, aby tyto pochybnosti správce daně vyvrátil. Tj. aby prokázal pravdivost svých tvrzení, průkaznost, věrohodnost a správnost účetnictví a jiných povinných záznamů, nebo aby svá tvrzení korigoval. Tyto skutečnosti bude pak prokazovat zpravidla již jinými důkazními prostředky než vlastním účetnictvím a evidencemi (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, ze dne 22. 10. 2008, č. j. 9 Afs 30/2008-86, ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 75/2011-62, ze dne 12. 2. 2015, č. j. 9 Afs 152/2013-49, nebo ze dne ze dne 16. 3. 2010, č. j. 1 Afs 10/2010-71, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9 2004, sp. zn. III. ÚS 365/04). 13. Daňové řízení je postaveno na principu, že daňový subjekt má primárně sám povinnost t