2 Azs 92/2005 — Nejvyšší správní soud

65 Af 11/2024- 54 - text  5 65 Af 11/2024 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobkyně: G. a.s., IČO X sídlem Š. 656/6, X O. zastoupená advokátkou JUDr. Ladislavou Palatinovou sídlem Tovačovského 2784/24, 767 01 Kroměříž proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2024, č. j. X, ve věci přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) vydal dne 27. 2. 2024 rozhodnutí, kterým shledal žalobkyni vinnou z přestupku dle § 37a odst. 1 písm. n) zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o účetnictví“), spočívajícím v nezveřejnění účetní závěrky za účetní období roku 2021 ve stanovené lhůtě do sbírky listin. Za spáchaný přestupek uložil žalobkyni správní sankci napomenutí. Žalovaný v odvolacím řízení napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně pouze co do právní kvalifikace uložené sankce. Ve zbylém rozsahu odvolání žalobkyně zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. 2. Žalobkyně se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí, jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Žalobkyně předně namítala, že správní orgán I. stupně a následně žalovaný při vedení řízení postupovali přepjatě formalisticky, s cílem komplikovat podnikání žalobkyně, neboť neprojevili snahu zjistit skutkový stav v potřebném rozsahu, když odmítli spolupracovat s OSSZ. Dále také opomněli provést navržené důkazy, které měly osvětlit širší kontext situace žalobkyně, včetně údajného šikanózního přístupu správních orgánů vůči její osobě. Žalobkyně dále tvrdila, že správní orgán I. stupně jednal vůči ní zaujatě, když z vlastní iniciativy vyhledával informace ve veřejných rejstřících, což má svědčit o selektivním a nepřiměřeně formalistickém přístupu. V této souvislosti žalobkyně poukázala na to, že správní orgány nejen že nehodnotily jí předložené důkazní materiály, ale ani se s nimi v rozhodnutí nevypořádaly, čímž došlo k porušení jejích procesních práv. Napadené rozhodnutí tak podle žalobkyně trpí vadou nedostatečného odůvodnění, neboť se omezuje na pouhý výčet zákonných ustanovení bez konkrétní úvahy o naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku. 3. Žalobkyně dále nesouhlasila se závěry správních orgánů, že nepředložení účetní závěrky za rok 2021 do sbírky listin představuje přestupek, a namítala, že v daném případě nebyla naplněna materiální stránka přestupku, tedy společenská škodlivost jednání. Podle žalobkyně se jednalo o pouhé opomenutí bez jakéhokoli úmyslu porušit zákon, přičemž správní orgány nijak neodůvodnily, v čem konkrétně má spočívat škodlivost tohoto jednání pro společnost. Žalobkyně zdůraznila, že je řádně fungující právnickou osobou, plnící své zákonné povinnosti, zaměstnávající osoby se zdravotním postižením a nevykazující žádné znaky podezřelého či nekalého jednání. V této souvislosti poukázala na to, že správní orgány zcela rezignovaly na posouzení materiální stránky přestupku, ačkoli samy uznávají, že pro naplnění skutkové podstaty přestupku je třeba kumulativního splnění jak formálních, tak materiálních znaků. Absence jakéhokoli odůvodnění ohledně společenské škodlivosti činí rozhodnutí nepřezkoumatelným a nezákonným, neboť není zřejmé, zda byl přestupek skutečně spáchán. Žalobkyně rovněž namítala, že správní orgány nesprávně vyložily princip ultima ratio, který je vlastní nejen trestnímu právu, ale i právu přestupkovému, a který vyžaduje, aby k postihu docházelo pouze tehdy, pokud je to nezbytné z hlediska společenské škodlivosti. V tomto ohledu žalobkyně odkázala na rozhodnutí NSS ze dne 11. 6. 2015, č. j. 9 As 172/2014-89, a ze dne 25. 4. 2019, č. j. 10 As 156/201899. 4. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a zrekapituloval jednotlivé pasáže odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v nichž se s obsahově shodnými námitkami již vypořádal. 5. U jednání dne 19. 8. 2025 účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalobkyně uvedla, že míra společenské škodlivosti spáchaného jednání je dle jejího přesvědčení natolik nízká, že o přestupku nelze hovořit. 6. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.). 7. Krajský soud předně považuje za nutné vyjádřit se k obsahu žaloby a tomu, jak byla argumentace v žalobě koncipována. Náležitosti žaloby upravuje § 71 s. ř. s., který mj. ukládá žalobkyni povinnost uvést v žalobě konkrétní (tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení doprovázená (v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů žalobkyně považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Žalobkyně je povinna popsat, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl žalovaný vůči ní dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinna ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58). 8. V souladu s výše uvedeným krajský soud nepovažuje námitky žalobkyně, že jsou rozhodnutí správních orgánů obou stupňů nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění, nezákonná a nesprávná, za dostatečně konkrétní žalobní body způsobilé soudního přezkumu, neboť se jedná toliko o výčet obecných nesprávností, nikoli skutkově a právně individualizovaná tvrzení o nezákonnostech či procesních vadách. Jakkoliv žalobkyně namítá nespolupráci s OSSZ, opomenutí provést předložené důkazy, či zaujatost správních orgánu vůči její osobě, činí tak obecným způsobem, bez konkrétních vazeb na možné důsledky v podobě namítané nezákonnosti či nepřezkoumatelnosti. Míra precizace žalobních bodů přitom předurčuje rozsah soudního přezkumu a kvalitu a obsah vydaného soudního rozhodnutí (srov. rozsudek NSS ze dne 16. 7. 2009, č. j. 7 As 73/2008-65). Pokud jsou žalobní body formulovány vágně, nemůže si správní soud důvody podané žaloby domýšlet. 9. K námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soud uvádí, že žalobkyně uvedla pouze obecná tvrzení, která zopakovala z podaného odvolání, žalovaný se k nim v napadeném rozhodnutí vyjádřil a učinil tak zcela dostačujícím způsobem. Jedinou konkretizovanou námitku nepřezkoumatelnosti vznesla žalobkyně ve vztahu k absenci posouzení naplnění materiální stránky přestupku, tedy společenské škodlivosti. Žalobkyně soudu tvrdila, že se materiální stránkou přestupku žalovaný vůbec nezabýval. Uvedené tvrzení se však nezakládá na pravdě, jelikož žalovaný se otázce materiální stránky přestupku a naplnění společenské škodlivosti jednání žalobkyně podrobně a vyčerpávajícím způsobem věnoval v bodu 36 napadeného rozhodnutí. 10. K uvedeným obecným výtkám soud jen pro úplnost uvádí následující. Stran namítaného šikanózního jednání správce daně krajský soud pro stručnost souhlasně odkazuje na body 43-44 napadeného rozhodnutí. Dále soudu není z tvrzení žalobkyně zřejmé, v čem spatřuje šikanózní postup správních orgánu. Správní orgán I. stupně postupoval zcela zákonným způsobem, konkrétně v souladu se zásadou vyhledávací, vyjádřenou v § 78 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, podle kterého správce daně vyhledává důkazní prostředky a daňové subjekty a zjišťuje plnění jejich povinností při správě daní před zahájením řízení i v jeho průběhu (odst. 1). Dle odst. 2 citovaného ustanovení pak vyhledávací činnost provádí správce daně i bez součinnosti s daňovým subjektem. K naplnění uvedené zásady pak zcela bezpochyby slouží i veřejně přístupný obchodní rejstřík, ze kterého orgán I. stupně zjistil, že žalobkyně nezveřejnila ve sbírce listin účetní závěrku za rok 2021. Povinnost zveřejnit účetní závěrku je přitom výslovně stanovena v § 21a zákona o účetnictví a zároveň ji vyžaduje i zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, konkrétně § 66 písm. c). O tom, že se tato povinnost vztahuje také na žalobkyni, ostatně nebyl v řízení spor. Námitka šikanózního jednání ze strany správních orgánu se tak soudu jeví jako čistě účelová, bez zřejmých vazeb na předmět spáchaného přestupku, či jakékoliv zavádějící jednání ze strany správních orgánu. Obdobným způsobem žalobkyně nekonkretizovala, v čem by měla spolupráce mezi správcem daně a OSSZ spočívat nebo jaké skutečnosti měly být dalšími důkazními návrhy prokázány, či snad čeho se uplatněnými návrhy žalobkyně domáhala. Také v tomto směru lze souhlasně odkázat na body 46-47 napadeného rozhodnutí, kterými se pro neurčitost tvrzení žalobkyně nelze více zabývat. Z uvedených