7 Azs 24/2017 — Nejvyšší správní soud

72 A 1/2025- 38 - text 13 72 A 1/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: M. S., státní příslušnost: Tuniská republika t. č. pobytem X zastoupený advokátem Mgr. Faridem Alizeyem sídlem Stodolní 7/834, 702 00 Ostrava – Moravská Ostrava za účasti: 1. L. S. bytem X 2. nezl. T. H. S. bytem X zastoupený zákonnou zástupkyní L. S. 3. nezl. S. S. bytem X zastoupený zákonnou zástupkyní L. S. proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2025, č. j. CPR-54580-3/ČJ-2024-930310-V230, ve věci povinnosti opustit území takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. IV. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Spornou otázkou bylo, jestli je napadené rozhodnutí přezkoumatelné a zákonné a jestli správní orgány zvážily v souladu se zákony, právními předpisy Evropské unie (dále jen „EU“) a mezinárodními smlouvami přiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. 2. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 2. 2024, č. j. KRPM-8810-20/ČJ-2024-140022-SV, kterým správní orgán I. stupně žalobci uložil povinnost opustit území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „území“) podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „ZPC“). 3. Důvodem vydání rozhodnutí byl protiprávní pobyt žalobce na území České republiky (dále jen „ČR“), protože mu 14. 3. 2024 zaniklo oprávnění k trvalému pobytu v ČR. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu. Tato žádost byla zamítnuta a rozhodnutí nabylo právní moci 5. 8. 2024. Proto správní orgán I. stupně z procesní opatrnosti stanovil dobu neoprávněného pobytu od 6. 8. 2024 do 22. 10. 2024, kdy se žalobce dostavil na odbor azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“). 4. Správní orgán I. stupně v rozhodnutí z 9. 2. 2024 objasnil, že OAMP vydal 8. 3. 2024 rozhodnutí, kterým zrušil žalobci povolení k trvalému pobytu a za účelem vycestování mu stanovil lhůtu 30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí nabylo právní moci 14. 3. 2024. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, kterou soud zamítl, následně Nejvyšší správní soud tento rozsudek zrušil, a poté zdejší soud 16. 10. 2024 žalobu zamítl rozsudkem č. j. 72 A 10/2024-104. (poznámka soudu: Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle posledně jmenovanému rozsudku odmítl usnesením pro nepřijatelnost z 30. 12. 2024, č. j. 8 Azs 256/2024-49). 5. V přezkoumávaném správním řízení správní orgán I. stupně z důvodu řádného objasnění věci požádal žalobce o vysvětlení za přítomnosti tlumočníka do jazyka arabského. Žalobce 23. 10. 2024 vypověděl, že mu jeho právník řekl, že má požádat o nějaké vízum na dobu pěti let na OAMP. Tam mu ale nikdo nic neřekl. Nakonec pro žalobce přijela Policie ČR. Právník žalobce řekl, aby zůstal na území a požádal o azyl. To žalobce 12. 4. 2024 učinil. O tom, že řízení o azylu skončilo a že mu azyl nebyl udělen, se žalobce dozvěděl začátkem října 2024, kdy se dostavil do azylového střediska v Zastávce u Brna. Také se to dozvěděl u soudu v Olomouci 16. 10. 2024. Tam se také dozvěděl, že již není oprávněn k pobytu na území ČR. Předtím to nevěděl, právník mu nic neřekl. Žalobce uvedl, že pokud vyčerpá všechny zákonné možnosti, jak zůstat v ČR, teprve potom je ochoten vycestovat. Žalobce nemá v Tunisku žádné zázemí. Má tam bratra i sestru. Ti ale žijí se svými rodinami. Rodiče žalobci zemřeli. V návratu do Tuniska žalobci nic závažného nebrání. Jedinou překážkou je jeho rodina v ČR. Žalobce je jediným živitelem rodiny. Manželka se stará o jejich dva syny a pobírá nějaké přídavky. Příjem rodiny je nyní asi 50-60 000 Kč. Vycestování žalobce by bylo pro rodinu tragédií, jelikož by zůstala bez potřebného příjmu. Případné následování rodiny do Tuniska nepřipadá v úvahu, protože děti jsou státní příslušníci ČR a neumí arabsky. Proto by tam nemohli chodit do školy. Žalobce si je svého jednání vědom a je si vědom toho, jak vše dopadne na rodinu. Přesto žádá o shovívavost při řešení jeho situace. Nyní žije spořádaným životem. Žalobce se domnívá, že pokud vycestuje, tak už svou rodinu neuvidí, jelikož mu nebude uděleno vízum. 6. Správní orgán I. stupně zrekapituloval, že žalobce uzavřel 21. 6. 2012 sňatek s L. D. a 23. 7. 2019 přicestoval na území ČR, kde podal 31. 7. 2019 žádost o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. Povolení mu bylo uděleno a 1. 6. 2022 žalobce požádal o povolení k trvalému pobytu, které mu bylo uděleno. Žalobce má s manželkou dva syny: S. S., nar. X, a T. H. S., nar. X. Oba jsou státní příslušníci ČR a v současné době všichni bydlí společně na adrese X. 7. Povolení k trvalému pobytu bylo žalobci zrušeno, protože byl pravomocně odsouzen za spáchání úmyslné trestné činnosti, a to celkem ve třech případech – trestním příkazem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 19 T 160/2022 (poznámka soudu: z věci sp. zn. 72 A 10/2024 je soudu známo, že žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky – amfetaminu a metamfetaminu), rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 167/2022 (poznámka soudu: z věci sp. zn. 72 A 10/2024 je soudu známo, že žalobce po předchozí rozepři pod vlivem alkoholu napadl poškozeného, kterého chytil jednou rukou zezadu za krk a druhou rukou zepředu pod krkem, poté jej udeřil dvakrát čelem do obličeje; tím mu způsobil zranění spočívající ve zhmoždění horního rtu s otokem bez porušení kožního krytu, podlitinu v podkoží nad levou klíční kostí o velikosti 3x2 cm a dvě povrchní oděrky krku vpravo o délce 1,5 a 2 cm a šířce 2 mm, přičemž měl současně v ruce nezjištěný ostrý předmět, kterým poškozeného pořezal na krku a způsobil mu tak otevřenou řeznou ránu na krku vlevo v délce 15 cm zasahující do podkoží, ve střední části v délce 7 cm jdoucí do hloubky přibližně 8 mm; zranění si vyžádalo lékařské ošetření a dobu léčení v trvání třinácti dnů) a rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 3 T 85/2023 (poznámka soudu: z věci sp. zn. 72 A 10/2024 je soudu známo, že žalobce využil podnapilého stavu a spánku poškozeného a vzal mu mobilní telefon v hodnotě 11 000 Kč s tvrzeným sklem v hodnotě 150 Kč v černém plastovém krytu v hodnotě 100 Kč, který poškozenému spícímu na barové židli vypadl z ruky vedle něj na zem a následně z místa odešel, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 11 250 Kč). 8. Ze strany žalobce se nejednalo o jediné narušení veřejného pořádku. Kromě trestné činnosti v dalších čtyřech případech žalobce řídil motorové vozidlo pod vlivem návykových látek a za tato jednání byly žalobci uloženy peněžité tresty v celkové výši 67 200 Kč. Žalobce má v evidenční kartě řidiče evidováno celkem pět zákazu řízení, poslední zákaz byl platný do 12. 9. 2024. OAMP dospěl k závěru, že žalobce závažným způsobem narušoval veřejný pořádek, a proto mu zrušil povolení k trvalému pobytu. Žalobce proti rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu brojil žalobou, která však neměla odkladný účinek a soudy vždy rozhodovaly bez prodlení. I proto zřejmě žalobce, aby si i nadále zajistil oprávněnost pobytu na území, dne 12. 4. 2024 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany, která mu byla rozhodnutím OAMP z 15. 7. 2024 zamítnuta jako zjevně nedůvodná. Toto rozhodnutí nabylo právní moci 5. 8. 2024. 9. Z uvedeného je zjevné, že žalobci zaniklo 5. 8. 2024 právo pobývat na území ČR a byl povinen do 5. 9. 2024 toto území opustit, což ale neučinil a nadále zde pobývá, a to v rozporu s § 17 a § 103 písm. n) ZPC, protože nemá vízum nebo povolení k pobytu. Žalobce je státní příslušník Tuniska, které patří mezi země, jejíž občané nejsou osvobozeni od vízové povinnosti, pokud cestují na území členských států EU, jak vyplývá z nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806. 10. Žalobce tím, že od 6. 9. 2024 do 22. 10. 2024 pobýval na území ČR bez platného oprávnění k pobytu, naplnil skutkovou podstatu § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 ZPC, podle kterého bylo možné vydat v případě žalobce rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států EU. Správní orgán I. stupně však přihlédl ke všem okolnostem případu, zejména k soukromému a rodinnému životu žalobce, který má na území svou rodinu – manželku a dva syny, tedy funkční rodinu. Vyhoštění se stanovením doby, po kterou by žalobci nebyl umožněn vstup na území států EU včetně ČR, by bylo podle správního orgánu I. stupně závažným zásahem do jeho rodinného života.