19 Az 12/2026 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 12/2026- 34 - text  5 19 Az 6/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: S. K. státní příslušnost Ukrajina t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2026 č. j. OAM-1412/VL-VL17-VL15-PZ-2025, o prodloužení doby trvání zajištění takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění prodloužena do 6. 5. 2026. Žalobce namítal, že zásadní překážkou zákonnosti jeho zajištění je fakt, že není realizovatelný účel zajištění, kterým je, v konečném důsledku, jeho vyhoštění. Vyhoštění by bylo v nesouladu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domnívá, že ani jeho zajištění z tohoto důvodu nebylo od počátku zákonné, kvůli čemuž byl porušen také čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vyplývá, že účelem zajištění není pouze zajištění součinnosti v azylovém řízení. V případě posuzování zákonnosti zajištění je třeba brát v potaz také to, zda je vůbec realizovatelné „hrozící vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny“. Jeho účelem, dle jeho názoru dokonce primárním, je tedy také samotné vyhoštění cizince. Je tedy zřetelné, že konečným účelem zajištění je příprava a realizace vyhoštění cizince. Má za to, že vzhledem k naplnění důvodů v ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, není vyhoštění proveditelné, a proto jeho zajištění postrádá zákonného základu. K tomu žalobce odkázal na konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož citoval. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný si neopatřil všechny podklady potřebné pro vydání rozhodnutí. Podklady, které shromáždil, posoudil nesprávně a bez vzájemného kontextu. 2. Uvedl, že je občanem Ukrajiny, považuje za notorietu, že na území Ukrajiny minimálně od února roku 2022 probíhá rozsáhlá invaze vojsk Ruské federace. Z tohoto důvodu má, v případě návratu, oprávněné obavy o své zdraví a život. Ty jsou výrazně zvýšeny tím, že je mu známo, že na Ukrajině probíhá mobilizace mužů ve věku mezi 18–60 lety. Ti jsou po počátečním výcviku posíláni na frontu na východ Ukrajiny a jsou nuceni bojovat. Dle žalobce nelze odhlédnout ani od faktu, že Česká republika, společně s dalšími zeměmi, po začátku invaze vojsk Ruské federace na Ukrajinu, zavedla pro osoby prchající před válkou speciální režim dočasné ochrany. V minulosti byl držitelem dočasné ochrany. I přesto, že o dočasnou ochranu přišel, se domnívá, že jeho nucený návrat na Ukrajinu není možný, a to z důvodu, že současná situace konstituuje důvody znemožňující vycestování dle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Nemožnost vycestování byla v případě občanů Ukrajiny potvrzena i Ministerstvem vnitra České republiky, které dne 20. 5. 2022 vydalo závazné stanovisko, podle kterého vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu není možné. V případě všech občanů Ukrajiny totiž existuje překážka vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť by jim v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Žalobce dále namítal nedostatečné posouzení možnosti využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Možností uložení obou alternativ se zabýval v napadeném rozhodnutí pouze obecně a formalisticky, přičemž odůvodnění rozhodnutí vykazuje znaky mechanického přebírání a šablonovitosti. Žalobce uvedl, že v jeho případě lze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Bydlel by a zdržoval se na adrese pobytového střediska Havířov, případně může pobývat na adrese X, jak plyne z dokladu o ubytování. Na takové ubytování má nárok ve smyslu § 42 zákona o azylu. Žalovaný by mohl uplatnit zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, případně podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož obsáhle citoval, stejně tak na relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, usnesení a nález Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ust. § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl. 6. Ze správního spisu se podává, že žalobci bylo uloženo opatření státu Slovinsko za spáchání trestného činu organizování/umožnění nelegální migrace, na základě kterého je žalobce evidován v informačním systému smluvních států SIS II od 29. 10. 2025 do 29. 10. 2028 pod č. j. OSO-O-2312-1908/2024. Po tuto dobu je žalobci odepřen vstup a pobyt na území členských států Evropské unie. Žalobce nerespektoval rozhodnutí státu Slovinsko a i přes zákaz pobytu na území EU nadále pobýval v České republice. Žalobce byl nejprve zajištěn rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, odboru cizinecké policie č. j. KRPT-287091-20/ČJ-2025-070022-UA ze dne 4. 12. 2025, a to podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce do protokolu o podání vysvětlení ze dne 4. 12. 2025 vypověděl, že poprvé přicestoval do České republiky začátkem listopadu roku 2024 a poté byl ve Slovinsku ve vězení. Odsouzen tam byl na 13 měsíců odnětí svobody. Trest vykonal 29. 10. 2025. Dne 31. 3. 2025 mu byla ukončena dočasná ochrana, o jejíž prodloužení nepožádal kvůli tomu, že pobýval ve slovinském vězení. V České republice nemá žádné rodinné vazby. Ve Slovinsku žije sestra. Má dluh u zdravotní pojišťovny, protože při svém pobytu ve vězení neplatil pojistné. Ohledně možných překážek pro vycestování z České republiky sdělil, že na Ukrajině je válka, obává se mobilizace. Dne 9. 12. 2025 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 12. 2025, které nabylo právní moci 11. 12. 2025 č. j. OAM-1412/VL-VL17-VL15-Z-2025 byl žalobce zajištěn podle § 46a zákona o azylu na dobu probíhajícího správního řízení ve věci podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, a to na 110 dnů, konkrétně do 28. 3. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce žádný opravný prostředek nepodal. Rozhodnutím ze dne 13. 2. 2026 č. j. OAM-1412/VL-VL17-K01-2025 žalovaný žalobci neudělil mezinárodní ochranu. Proti rozhodnutí podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě dne 2. 3. 2026. Dle informačního systému zdejšího soudu řízení je vedeno pod sp. zn. 74 Az 8/2026 a ke dni vydání rozsudku o žalobě žalobce v této posuzované věci nebylo o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany zatím rozhodnuto. 7. Podle ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, Ministerstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. 8. Podle ust. § 47 odst. 1 zákona o azylu zvláštním opatřením se rozumí rozhodnutí ministerstva uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany a) zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem nebo b) osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. 9. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu, ministerstvo v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů. 10. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, z jakého skutkového stavu žalovaný vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je právně posoudil, tedy i jaké důvody jej vedly k prodloužení doby zajištění žalobce a proč toto další zajištění bylo nezbytné. K tomu soud poznamenává,