19 Az 43/2025 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 43/2025- 32 - text  8 19 Az 43/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. A. státní příslušnost republika Uzbekistán t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 zastoupen Mgr. Tomášem Tillmannem, advokátem sídlem 703 00 Ostrava, Vrázova 1324/40 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2025 č.j. OAM-822/BA-BA03-ZA13-2025 o udělení mezinárodní ochrany takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým mu nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce namítal, že žalovaný neposoudil dostatečně podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, zejména jeho individuální situaci a celkovou aktuální bezpečnostní a politickou situaci v zemi původu. V žalobě zopakoval svůj azylový příběh o vyhrožování ze strany vedení státního statku kvůli pronajaté půdě. Na policii ani na jiné státní orgány se neobrátil. Prosil je o pomoc již při vyšetřování okolností požáru. Policisté jej však k tomu nechtěli vyslechnout. Žalobce uvedl, že pro vedení státního podniku je konkurentem, státní podnik má však konexe a moc. Na policii by se ani obrátit nemohl, protože ta by nadále stála při státním podniku a nijak by mu nepomohla. Kdyby projevil odpor vůči policii, hrozilo by mu umístění do psychiatrické nemocnice, což je v Uzbekistánu běžný postup, když se chce stát zbavit nepohodlných lidí. Ze země proto raději vycestoval. Bál se, že by jej byli tito lidé schopni i zabít a ublížit i jeho rodině. Na základě popsaných konfliktů je toho názoru, že by vnitřní přesídlení nic nevyřešilo. Žalobce v žalobě dále odkázal na informace ze zpráv organizace Human Rights Watch, Amnesty International a Ministerstva zahraničních věcí USA k celkovému stavu lidských práv v Uzbekistánu. K závěru žalovaného, že měl možnost obrátit se na policii, aby věc prošetřila, přičemž se odvolával na své zprávy, které uvádějí, že je v Uzbekistánu zřízena „horká linka“ pro takové případy a že se mohl obrátit i na nadřízený policejní orgán, který by postup podřízeného policejního orgánu přezkoumal, žalobce namítal, že zprávy, z nichž on vycházel a jejichž zdroje citoval v žalobě, hovoří opak o tom, jak policie v Uzbekistánu opravdu funguje. Žalovaný tak zřejmě čerpal ze zcela nerelevantních zdrojů. Citoval ze zprávy ze stránky Uzbek Forum for Human Rights, datované k 18. 9. 2025, která pojednává o případu farmářů, kteří se stali oběťmi nesmyslného a nezákonného násilí ze strany policie. Tento příběh žalobce v žalobě popsal a poznamenal, že není proto jasné, z čeho žalovaný dovodil, že policie v Uzbekistánu představuje fungující orgán státu, když volně dostupné zprávy uvádějí opak. Na jeho případ přiléhá rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 342/2020–49, z něhož žalobce v žalobě citoval. 2. Žalobce dále uvedl, že do země původu se vrátit nechce. Část farmy, kde měl uskladněné zemědělské výrobky, vyhořela. Požár někdo založil zcela úmyslně. Policie se věcí nechtěla zabývat. Událost ani řádně nezdokumentovala. Když při vyšetřování naznačil, že požár založil někdo od jeho konkurence, nechtěli se zabývat ani tímto argumentem. Neodvažoval se odporovat, neboť by se mohlo stát, že jej jako nepohodlného občana přemístí do psychiatrické nemocnice. Uzbecká policie je taktéž známá tím, že násilí používá zcela libovolně a státní zastupitelství takové postupy neřeší. Policie si tak může dělat, co chce, aniž by pro ni byla vyvozena případná trestní odpovědnost. Lidé ze státního podniku mu vyhrožovali tak, že jim raději odevzdal část svých nemovitostí, aby měl klid. Vydírání však neustalo ani tak. Proto se rozhodl v zájmu svého bezpečí vycestovat ze země. Znemožnil tak vyděračům, aby jej i nadále nutili k přepisu zbývajících nemovitostí do jejich vlastnictví. V nedávné době došlo k dalším incidentům, které svědčí o soustavném zájmu konkurence o jeho farmu. Jeho otec měl nehodu, někdo jej úmyslně vytlačil ze silnice. Před měsícem se někdo snažil dostat do jeho nemovitosti. Je přesvědčen, že k těmto událostem došlo ve spojení s letitým sporem. Nesouhlasí se závěrem žalovaného, že zde není souvislost s událostmi, které jej donutily opustit zemi. S ohledem na tyto skutečnosti považuje návrat do země původu za nemožný. Hrozilo by mu nebezpečí vážné újmy. Konkurence mu zcela zjevně hodlá ublížit, aby mu mohli sebrat majetek. Nenechají jej v klidu žít a podnikat. Je zde dána vysoká pravděpodobnost, že by mu opět vyhrožovali či znova poškodili jeho majetek. Stát mu odmítá poskytnout ochranu, neboť ani policejní orgán nefunguje tak, jak má, „horká linka“ by mu zřejmě nepomohla. 3. Žalobce vyslovil přesvědčení, že splňuje podmínky minimálně pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, neboť je pravděpodobné, že by po návratu do domovské země mohl být vystaven mučení, nelidskému či ponižujícímu zacházení či trestání. Jsou u něho splněny všechny podmínky, zejména kvalifikační směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany. Žalobce přitom odkázal na čl. 15 písm. b) kvalifikační směrnice. Dle Evropského soudu pro lidská práva zacházení je považováno za „ponižující“, jestliže potupuje nebo pokořuje jednotlivce, neprokazuje dostatečnou úctu k jeho lidské důstojnosti nebo důstojnost snižuje či vyvolává pocity strachu, úzkosti nebo méněcennosti. Přitom postačuje, aby byla oběť ponížena ve svých vlastních očích, i když to tak ostatní nevnímají. Špatné zacházení nemusí být fyzické ESLP již několikrát shledal, že psychické násilí bylo nelidským nebo ponižujícím zacházením. Žalobce uvedl, že v jeho případě je tato podmínka naplněna z několika důvodů. Lidé ze státního podniku chtějí, aby jim zápisem převedl vlastnické právo k nemovitostem pro to, aby tohoto jednání dosáhli se doposud nebáli využít všemožných prostředků, podpálili mu část farmy, zastrašovali jej, vyhrožovali mu a v kontextu těchto situací zřejmě i plánovali ublížit jeho otci. Nad to je již zřejmé, že policie s jeho případem nechce mít nic dočinění. Těmto osobám proto nic nebrání v tom, aby ve svém chování vůči němu pokračovali. Rozhodl se raději ze země vycestovat, neboť měl strach o své zdraví a bezpečí. Chtěl tak ochránit i svou rodinu před případnou pomstou. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož obsáhle citoval, stejně tak i z relevantní judikatury. 5. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 65a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), v mezích žalobních bodů. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaným (§ 75 odst. 1 a 2 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ust. § 51 odst. 1, § 54 odst. 2 s.ř.s. soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. 6. Ze správního spisu bylo zjištěno, že řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno žádostí žalobce ze dne 21. 7. 2025. V žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v rámci údajů k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a v pohovoru žalobce uvedl, že nikdy nevyvíjel jakoukoliv politickou aktivitu, nebyl členem politické strany nebo skupiny. Je ženatý a má tři děti. Uzbekistán opustil dne 15. 2. 2023. Se zařizováním dokladů ani s vycestováním ze země neměl žádné problémy. Ve vlasti neměl problémy ani se státními nebo bezpečnostními orgány ani nebyl trestně stíhán. V Uzbekistánu žije jeho otec, sestra a bratr. Je s nimi v telefonickém kontaktu. Po příjezdu do České republiky žil u známých, nikde nepracoval, peníze na živobytí dostával od příbuzných a známých. K důvodům žádosti o mezinárodní ochranu sdělil, že v Uzbekistánu měl velké skladové prostory, kde uchovával zemědělskou produkci. V roce 2017 mu neznámí lidé tento sklad podpálili. Měl tam uloženo 150 tun zemědělských produktů a vše mu shořelo. Po tomto požáru se na něho obrátil člověk, který měl na starosti zemědělskou výrobu v oblasti a začal naléhat, aby prodal část svých ploch a aby již neobnovoval sklad a místo toho tam postavil něco jiného. Tyto plochy obhospodařoval se svým otcem. Vzali si úvěr 200 000 USD na výsadbu, kterou chtěli zrealizovat. To se ale nelíbilo muži ze státního statku, proto došlo k tomu, že je mu a otci byla část půdy odebrána a zbyly jim z 20 hektarů jen čty