19 Az 59/2025 – Krajský soud v Ostravě

19 Az 59/2025- 33 - text  7 19 Az 59/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: M. A. státní příslušnost republika Uzbekistán t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 12. 2025 č. j. OAM-822/BA-BA03-VL15-PZ2-2025, o prodloužení doby trvání zajištění takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a doba trvání zajištění byla podle § 46a odst. 5 zákona o azylu prodloužena do 16. 1. 2026. Žalobce namítal, že žalovaný neprokázal, že by v jeho případě nebylo možné uplatnit některé ze zvláštních opatření. Argumentace žalovaného, že uložení alternativy není možné v situaci, kdy se žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany jeví žalovanému jako účelová, je v přímém rozporu se smyslem § 46a odst. 1 zákona o azylu. Ten naopak stanoví, že i v případě existence podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, je nezbytné nejdříve řádně posoudit, zda lze účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Pokud bychom přistoupili na tuto argumentaci, nebylo by možné uplatnit alternativu v podstatě nikdy, neboť za těchto okolností by musel správně orgán zajistit každého cizince, který vstoupil či pobýval na území České republiky neoprávněně, bylo s ním zahájeno řízení o správním vyhoštění a následně podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v zařízení pro zajištění cizinců. Dle žalobce, pokud by snad měl žalovaný pochybnosti o motivech jeho žádosti, nabízelo se v jeho případě zejména umístění do otevřeného pobytového střediska ve smyslu § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. Byl by tak nadále plně k dispozici žalovanému pro řízení o mezinárodní ochraně. Dle žalobce nelze přehlédnout, že žalovaný jej ani nevyslechl, omezil se na zjištění cizinecké policie v řízení o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění, které ale plní jiný účel, než je omezení osobní svobody žadatele o mezinárodní ochranu. Žalovaný měl aktivně zkoumat možnost aplikace alternativ k zajištění a v tomto kontextu se například dotázat osob, jichž se má opatření týkat, na další informace potřebné pro posouzení možnosti alternativ, doptat se na možnost spolupráce s žalovaným například v podobě pravidelného hlášení se, vysvětlit podmínky nabízené alternativy atd. Pokud žalovaný nepřistoupí k provedení ani jednoho pohovoru před vydáním rozhodnutí o zajištění, je pak o to zásadnější, aby s informacemi obsaženými ve spise cizinecké policie pracoval v jejich celkovém úhrnu a v rozhodnutí reflektoval jak skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, tak skutečnosti svědčící v jeho prospěch. To se v napadeném rozhodnutí nestalo. 2. Žalobce namítal, že žalovaný naopak postupoval tak, že přistoupil k alternativě zajištění jako k méně preferované variantě řešení jeho situace, a naopak k zajištění jako k opatření, které je třeba užít přednostně. Informace, které sdělil správním orgánům v předchozím řízení, hodnotil účelově. Přednostně zohlednil informace svědčící v jeho neprospěch, zatímco skutečnosti, které hovoří v jeho prospěch, zcela opomíjí. 3. Další výhrady žalobce se vztahovaly k odůvodnění prodloužení doby trvání zajištění. Namítal, že žalovaný v napadeném rozhodnutí stanovil délku trvání zajištění, která ve svém součtu dosahuje maximální možné délky povolené zákonem. Odůvodnění délky zajištění je nedostatečné, čistě formální a vzbuzuje dojem svévole, je nepřiměřené a zbavuje jej práva na účinný soudní přezkum v rozumných intervalech. Poukázal na to, že povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců by neměla být využívaná paušálně, ale měla by odpovídat individuálním okolnostem případu. Žalovaný se však v napadeném rozhodnutí omezuje pouze na konstatování doby rozhodování spolu s možností případného podání žaloby a doby doručování dokumentů v rámci soudního řízení. Zdůraznil, že z rozhodnutí musí být zřejmé, jak dlouho je žadatele o azyl nezbytné držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle, nikoliv, jak dlouho je to maximálně možné. Délka trvání zajištění tak není přiměřená a budí dojem účelovosti, respektive paušálnosti a absence individuálního posouzení případu. 4. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Odkázal především na odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož citoval stěžejní skutková zjištění. Zdůraznil, že v napadeném rozhodnutí uvedl konkrétní důvod, pro který se v době vydání rozhodnutí nadále domnívá, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu, a to se přihlédnutím ke zjištěním učiněným v průběhu řízení o mezinárodní ochranu. K otázce možného účinného uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný citoval z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu a poukázal na to, že při zvažování zvláštních opatření jako alternativy k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, je namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí a celého spisového materiálu je zřejmé, že posoudil individuální situaci žalobce na základě všech relevantních informací vyplývajících ze správního spisu a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný má za to, že nelze aplikovat mírnější opatření, protože opět zde není předpoklad, že by žalobce dodržoval zvláštní opatření a existuje zde důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění. Z napadeného rozhodnutí je jasně seznatelné, z jakých podkladů správní orgán vycházel, jakým způsobem je hodnotil a k jakým závěrům jej tyto úvahy vedly. 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě soud rozhodl bez nařízení jednání, a to v souladu s ust. § 46a odst. 8 zákona o azylu, neboť žalobce nařízení jednání nenavrhl. 6. Ze správního spisu se podává, že rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy ze dne 28. 6. 2024 č. j. KRPA-152780-15/ČJ-2024-000022-SV bylo žalobci uloženo správní vyhoštění na dobu 1 roku a stanovena lhůta k vycestování 15 dnů. Rozhodnutí nabylo právní moci 14. 9. 2024. Odvolání žalobce proti rozhodnutí o správním vyhoštění bylo zamítnuto Ředitelstvím služby cizinecké policie dne 13. 9. 2024, rozhodnutí č. j. CPR-40735-4/ČJ-2024-930310-V244 nabylo právní moci 14. 9. 2024. Následně žalobce podal proti rozhodnutí žalobu, kterou zdejší soud ve věci sp. zn. 19 A 42/2024 zamítl. Rozsudek soudu nabyl právní moci 17. 10. 2024. Následně byla žalobci dána lhůta k vycestování do 23. 10. 2024 a byl zařazen do evidence nežádoucích osob s platností od 14. 9. 2024 dosud. Rozhodnutím Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. města Prahy ze dne 18. 7. 2025 č. j. KRPA-227457-11/ČJ-2025-000022-ZZC byl žalobce zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů a doba zajištění žalobce byla podle § 124 odst. 3 téhož zákona stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Důvodem zajištění žalobce orgány policie byla skutečnost, že při pobytové kontrole dne 17. 7. 2025 bylo zjištěno, že žalobce pobývá na území České republiky, aniž by k tomu byl oprávněn, nerespektoval správní vyhoštění, lhůtu k vycestování do 23. 10. 2024, přičemž do protokolu dne 18. 7. 2025 na otázku policistů, zda vycestuje dobrovolně, odpověděl, že nikoli, vycestovat nechce. Správní orgán dospěl k závěru, že je důvodné podezření, že cizinec dobrovolně sám nevycestuje a opětovně nebude nerespektovat uložené správní vyhoštění. Současně se na žalobce nevztahovaly důvody znemožňující vycestování. 7. Dne 21. 7. 2025 žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. 8. Dne 24. 7. 2025 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. OAM-822/BA-BA03-BA06-2025, které téhož dne nabylo právní moci, jímž rozhodl o zajištění žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Doba trvání zajištění byla stanovena v délce 110 dnů, tedy do 7. 11. 2025. Dne 21. 10. 2025 žalobce podal žádost o propuštění ze zajištění, o této žádosti rozhodl žalovaný 23. 10. 2025 pod č. j. OAM-822/BA-BA03-VL18-PŘZ-2025. Rozhodnutí nabylo právní moci 27. 10. 2025 a žalobce proti němu nepodal opravný prostředek. Rozhodnutím ze dne 31. 10. 2025 č. j. OAM– 822/BA-BA03-VL18-PZ-2025 žalo