5 Azs 19/2020 — Nejvyšší správní soud

19 Az 6/2026- 30 - text  9 19 Az 6/2026 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: L. H. státní příslušnost Ukrajina t. č. pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2026 č. j. OAM-1206/BA-BA01-VL15-PZ-2025, o prodloužení doby trvání zajištění takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že žalobce je podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o azylu), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců. Podle § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění prodloužena do 3. 3. 2026. Žalobce namítal, že zásadní překážkou zákonnosti jeho zajištění je fakt, že není realizovatelný účel zajištění, kterým je, v konečném důsledku, jeho vyhoštění. Vyhoštění by bylo v nesouladu s čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Proto se domnívá, že ani jeho zajištění z tohoto důvodu nebylo od počátku zákonné, kvůli čemuž byl porušen také čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu vyplývá, že účelem zajištění není pouze zajištění součinnosti v azylovém řízení. V případě posuzování zákonnosti zajištění je třeba brát v potaz také to, zda je vůbec realizovatelné „hrozící vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny“. Jeho účelem, dle jeho názoru dokonce primárním, je tedy také samotné vyhoštění cizince. Je tedy zřetelné, že konečným účelem zajištění je příprava a realizace vyhoštění cizince. Má za to, že vzhledem k naplnění důvodů v ust. § 179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, není vyhoštění proveditelné, a proto jeho zajištění postrádá zákonného základu. K tomu žalobce odkázal na konkrétní rozsudek Nejvyššího správního soudu, z něhož citoval. Žalobce rovněž namítal, že žalovaný si neopatřil všechny podklady potřebné pro vydání rozhodnutí. Podklady, které shromáždil, posoudil nesprávně a bez vzájemného kontextu. 2. Uvedl, že je občanem Ukrajiny, považuje za notorietu, že na území Ukrajiny minimálně od února roku 2022 probíhá rozsáhlá invaze vojsk Ruské federace. Z tohoto důvodu má, v případě návratu, oprávněné obavy o své zdraví a život. Ty jsou výrazně zvýšeny tím, že je mu známo, že na Ukrajině probíhá mobilizace mužů ve věku mezi 18–60 lety. Ti jsou po počátečním výcviku posíláni na frontu na východ Ukrajiny a jsou nuceni bojovat. Dle žalobce nelze odhlédnout ani od faktu, že Česká republika, společně s dalšími zeměmi, po začátku invaze vojsk Ruské federace na Ukrajinu, zavedla pro osoby prchající před válkou speciální režim dočasné ochrany. V minulosti byl držitelem dočasné ochrany. I přesto, že o dočasnou ochranu přišel, se domnívá, že jeho nucený návrat na Ukrajinu není možný, a to z důvodu, že současná situace konstituuje důvody znemožňující vycestování dle § 179 odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Nemožnost vycestování byla v případě občanů Ukrajiny potvrzena i Ministerstvem vnitra České republiky, které dne 20. 5. 2022 vydalo závazné stanovisko, podle kterého vycestování státních příslušníků Ukrajiny na Ukrajinu není možné. V případě všech občanů Ukrajiny totiž existuje překážka vycestování ve smyslu § 179 zákona o pobytu cizinců, neboť by jim v případě návratu do vlasti mohlo hrozit skutečné nebezpečí porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Žalobce žalovanému vytkl, že možností jeho vycestování se v napadeném rozhodnutí věnuje jen naprosto okrajově a shrnuje ji jednou větou, která je navíc vnitřně rozporná, neboť se v ní uvádí, že „jmenovaný sám neuvedl žádné objektivní překážky jeho vycestování do vlasti ve vztahu ke státním orgánům nebo bezpečnostním složkám země jeho původu, naopak vysloveně prohlásil, že na Ukrajině není žádným způsobem ohrožen na životě, ale je tam válka a nechce tam vycestovat“. Takové odůvodnění nelze akceptovat. Není jasné, co správní orgán myslí těmito „objektivními překážkami vycestování“, když za ně nepovažuje právě situaci rozsáhlého útoku ruských vojsk na Ukrajinu. Není zřetelné, proč tyto objektivní překážky vztahuje právě a pouze ke „vztahu ke státním orgánům nebo bezpečnostním složkám“. Tento požadavek nevyplývá ze zákona. Hrozba skutečného nebezpečí může pocházet i od jiných aktérů, než jsou právě tito. Informace o tom, že na Ukrajině „není žádným způsobem ohrožen na životě, ale je tam válka a nechce tam vycestovat“, je jednoznačně vnitřně rozporná. Právě válečný konflikt je nebo může být ohrožením jeho života, zejména v případě, že se nachází v odvodovém věku, a že jsou osoby v jeho situaci pravidelně odváděni na frontu. Zmíněnému závaznému stanovisku se žalovaný vůbec nevěnuje a ani jej nezmiňuje. 4. Žalobce dále poznamenal, že právě z důvodů obav o své vlastní bezpečí (poznámka soudu žalobce v žalobě zcela zjevně omylem napsal nebezpečí), se rozhodl podat žádost o mezinárodní ochranu. Mluvit tedy v této situaci o tom, že hrozbu závažného nebezpečí, které jsou překážkami jeho vycestování, nepociťoval, vypovídá buď o nepochopení kontextu nebo o účelovosti posouzení. 5. Žalobce dále namítal nedostatečné posouzení možnosti využití zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Možností uložení obou alternativ se zabýval v napadeném rozhodnutí pouze obecně a formalisticky, přičemž odůvodnění rozhodnutí vykazuje znaky mechanického přebírání a šablonovitosti. Žalobce uvedl, že v jeho případě lze účinně uplatnit zvláštní opatření dle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Bydlel by a zdržoval se na adrese pobytového střediska Havířov. Na takové ubytování má nárok ve smyslu § 42 zákona o azylu. Žalovaný případně mohl uplatnit zvláštní opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. 6. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovanému je známo dle soudobé judikatury NSS, že naplnění podmínky zajištění je při prodloužení zajištění nutno znovu vždy zvážit a že význam zajištění, kterým se odůvodnilo zajištění cizince na počátku, se může v průběhu řízení o mezinárodní ochranu měnit v závislostech na dalších skutečnostech, které vyjdou najevo. (rozsudek NSS, spis. zn. 9 Azs 147/2025). V napadeném rozhodnutí uvedl konkrétní důvod, pro který se v době vydání tohoto rozhodnutí nadále domnívá, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu, a to s přihlédnutím ke zjištěním učiněným v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. 7. K otázce možného účinného uplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu žalovaný poukázal na usnesení NSS ze dne 4. 6. 2025, č. j. 6 Azs 35/2025-23, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval: „Při zvažování zvláštních opatření jako alternativy k zajištění dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je namístě zohlednit pobytovou historii žadatele, včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, nebo usnesení ze dne 16. 12. 2021, č. j. 9 Azs 197/2021-43). (…) Nová skutečnost spočívající v možnosti ubytování u známého na tomto nic zásadně nemění. Judikatura potvrzuje, že možnost ubytování nepředstavuje bez dalšího důvod pro užití zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. b) zákona o azylu (srov. usnesení NSS ze dne 16. 12. 2021 č. j. 4 Azs 136/2021-50).“ 8. Žalovaný uvedl, že vycházel ze zmíněných kritérií. Z napadeného rozhodnutí a celého spisového materiálu, předchozího rozhodnutí o zajištění, je zřejmé, že posoudil individuální situaci žalobce na základě všech relevantních informací vyplývajících ze správního spisu a v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu. Žalovaný má za to, že nelze aplikovat mírnější opatření, protože opět zde není předpoklad, že by žalobce dodržoval zvláštní opatření a existuje zde důvodná obava, že se bude vyhýbat součinnosti v řízení o správním vyhoštění. Odkaz na rozsudek Krajského soudu v Plzni a tvrzení, že účel zajištění neplní svou funkci a vyhoštění je nerealizovatelné, je tvrzení obecné, přijaté na základě plošného názoru, nikoli na základě individuálního posouzení daného konkrétního případu v návaznosti na žalobce, a proto dle názoru žalovaného není v tomto případě odkaz na rozsudek Krajského soudu v Plzni z 4. 2. 2026, spis. zn. 33 A 4/2026, přiléhavý. Žalobce je státním příslušníkem Ukrajiny, ukrajinské národnosti. Dorozumí se ukrajinsky a česky. Ke svému náboženskému přesvědčení uvedl, že je křesťan. Politické přesvědčení nemá, nikdy nebyl členem politické s