5 Afs 170/2015 — Nejvyšší správní soud

22 Af 25/2024- 35 - text  8 22 Af 25/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: Ostravské opravny a strojírny, s. r. o. sídlem Na Valše 237/21, 702 00 Ostrava - Přívoz zastoupený advokátem JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským adresa pro doručování: Specialis, s. r. o., advokátní kancelář, Palackého 151/10, 796 01 Prostějov proti žalovanému: Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj sídlem Na Jízdárně 3162/3, 709 00 Ostrava o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024 č. j. 2323023/24/3201-51521-809837, ve věci úroku z nesprávně stanovené daně takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 5. 2024 č. j. 2323023/24/3201-51521-809837, jímž byla zamítnuta námitka proti vyrozumění o úroku z nesprávně stanovené daně ze dne 15. 2. 2024 č. j. 508860/24/3201-51521-809837. 2. Žalobce v žalobě ke skutkovému stavu uvedl, že žalovaný u něj zahájil v průběhu let 2016-2019 postupně daňové kontroly na daň z příjmu právnických osob (dále jen „DPPO“) za zdaňovací období 2014/2015, 2015/2016, 2011/2012 a 2012/2013. Rozhodnutími žalovaného ze dne 22. 6. 2020 č. j. 2635087/20/3201-51521-810235 a č. j. 2635226/20/3201-51521-810235 byly žalobci doměřeny DPPO za zdaňovací období 2011/2012 a za zdaňovací období 2012/2013. 3. Správce daně dále rozhodl rozhodnutími ze dne 17. 9. 2021 č. j. 3532983/21/3202-80541-803687 a ze dne 21. 9. 2021 č. j. 3552997/21/3202-80541-803687 o zřízení zástavního práva k obchodnímu závodu žalobce, resp. k jeho movitým věcem, čímž bylo zásadním způsobem zasaženo do vlastnického práva žalobce, které jej omezovalo v jeho podnikatelské činnosti. Na základě zřízení správcovského zástavního práva byl žalobce donucen uhradit doměřenou daň, neboť mu hrozil prodej jeho obchodního závodu, což by mělo za následek zánik podnikání žalobce. Doměřená daň byla uhrazena dne 27. 9. 2021. 4. Proti doměření daní se žalobce bránil postupně odvoláními a správními žalobami. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 č. j. 22 Af 48/2021-175 zrušil rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství (dále jen „OFŘ“) ze dne 14. 9. 2021 č. j. 34270/21/5200-11432-709409 a dále rozsudkem ze dne 28. 7. 2023 č. j. 22 Af 47/2021-145 zrušil rozhodnutí OFŘ ze dne 14. 9. 2021 č. j. 34271/21/5200-11432-709409 ve výroku II., kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru žalovaného na DPPO za zdaňovací období 2012/2013. OFŘ následně rozhodnutím ze dne 21. 11. 2023 č. j. 38788/23/5200-11431-712136 zrušilo jako nezákonný dodatečný platební výměr ze dne 22. 6. 2020 za zdaňovací období 2012/2013 a řízení zastavilo. 5. Žalobce se domáhal také zrušení zástavního práva žádostí ze dne 25. 10. 2023. Potvrzeními žalovaného ze dne 2. 2. 2024 byl žalobce vyrozuměn o jeho zániku. 6. Po zrušení doměrku za zdaňovací období 2012/2013 vrátil žalovaný žalobci uhrazenou částku pouze částečně. Žalobce zároveň žádal o přiznání úroku z nesprávně stanovené daně. Vyrozuměním o úroku z nesprávně stanovené daně ze dne 15. 2. 2024 byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku ve výši 7 510 297 Kč na osobní daňový účet. Proti tomu podal žalobce námitky, o nichž bylo rozhodnuto napadeným rozhodnutím. Žalobce má zato, že žalované rozhodnutí je nezákonné, neboť byly dány důvody pro aplikaci ust. § 254 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb. daňového řádu, v platném znění (dále jen „daňový řád“), tedy pro přiznání úroků z nesprávně stanovené daně ve dvojnásobné výši. 7. Žalovaný v napadeném rozhodnutí odmítl aplikovat ust. § 254 odst. 5 daňového řádu s odůvodněním, že došlo k dobrovolné úhradě daně, nikoliv k úhradě v rámci exekučního řízení, neboť žádné vedeno nebylo, když správce daně nečinil žádné kroky, jimiž by žalobci vynucoval úhradu daně prostředky vymáhání, kterými za tímto účelem disponuje. 8. Žalobce má tento závěr za nesprávný, neboť v daném případě byly podmínky pro přiznání dvojnásobného úroku naplněny. Předmětem sporu není, zda žalobci právo na úroky z nesprávně stanovené daně svědčí, nýbrž to, v jaké výši. 9. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že žalobce úhradu doměřené daně provedl dobrovolně, neboť tak učinil v bezprostřední návaznosti na postupy správce daně, který zřídil zástavní právo k veškerému majetku žalobce. Na žalobce tak byl činěn zjevný nátlak k úhradě doměrku. Správce daně zřízením zástavního práva směřoval k tomu, že přistoupí k prodeji obchodního závodu, pokud doměrky nebudou uhrazeny, což by pro žalobce bylo likvidační a vedlo by to k zániku jeho podnikatelské činnosti. Úvahy žalovaného o dobrovolnosti úhrady daně tak nemají oporu ve skutkovém stavu. Zřízení zástavního práva je fakticky úkonem exekučního řízení, když zásadním způsobem zasahuje do vlastnického práva daňového subjektu a omezuje jej, v daném případě je naplněna hypotéza ust. § 254 odst. 5 daňového řádu v podobě nezákonného exekučního řízení. Judikatura v minulosti dovodila, že vymáhání je nutno vnímat šířeji než jako formální vydání exekučního příkazu. 10. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 27. 10. 2009 č. j. 2 Afs 186/2006-54, publikovaný NSS pod č. 1982/2010, podle kterého rozhodnutí o zřízení správcovského zástavního práva je svou povahou blízké úkonům prováděným v rámci exekuce, jmenovitě exekučnímu příkazu. Dále poukázal na komentářovou literaturu (Lichnovský O., Ondrýsek R. a Kol. Daňový řád. Komentář. 5 vydání, Praha C.H.BECK 2024 – dále jen „komentářová literatura“), podle které v rámci zpeněžení zástavy nedochází k daňové či jiné exekuci (např. prostřednictvím soudního exekutora), ale správce daně je oprávněn postupovat méně formálně (vlastními silami). Dále žalobce poukázal na úpravu v zákoně č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), který se aplikuje subsidiárně a který považuje zřízení zástavního práva již za výkon rozhodnutí, tedy za exekuční řízení. Žalobce poukázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010 sp. zn. 20 Cdo 2270/2008 a rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 3515/2017. 11. Žalobce dále odkázal na ust. § 175 odst. 1 daňového řádu, které dává správci daně na výběr, zda bude úkony k výběru daňového nedoplatku realizovat ve vlastní režii nebo zda tím pověří soudního exekutora. Pokud by správce daně pověřil soudního exekutora a ten zřídil obdobné zástavní právo, jak to učinil správce daně, jednalo by se o exekuční řízení a hypotéza ust. § 254 odst. 5 daňového řádu by tak byla naplněna. Žalobce považuje za absurdní, aby zřízení zástavního práva mělo v těchto případech odlišné dopady z hlediska aplikace § 254 odst. 5 daňového řádu. V posuzovaném případě je dopad zástavního práva závažnější v tom, že nebylo zřízeno pouze k nemovitým věcem, k čemuž by mohl přistoupit exekutor, ale k veškerému majetku, neboť obchodní závod představuje mnohem širší skladbu majetku, nemovité věci nevyjímaje. Podle žalobce v daném případě zřízení zástavního práva k majetku žalobce představuje úkony, které je nutno materiálně považovat již za exekuci. Jedná se o skutkově stejnou situaci jako u výkonu rozhodnutí v případě civilistické exekuce zřízením zástavního práva k nemovitým věcem. 12. K názoru žalovaného na nepřiléhavost rozsudku NSS ze dne 10. 11. 2016 č. j. 7 Afs 299/2015-61 na souzenou věc žalobce uvedl, že argumentace žalovaného nemůže obstát, neboť zjevně pomíjí, že v odkazovaném rozsudku byla vyvozena právě věta zobecňujícího charakteru, kdy NSS jasně uvedl, že na daňový subjekt byl činěn nátlak k úhradě daně a úrok ve dvojnásobné výši náleží bez ohledu na to, zda byl vydán exekuční příkaz. Podle žalobce obdobná situace nastala i v jeho případě. 13. Naopak žalobce má za nepřiléhavý odkaz žalovaného na rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2023 č. j. 4 Afs 42/2023-41, v němž byla řešena situace, kdy byly vydány zajišťovací příkazy. Nejedná se proto o situaci obdobnou jako v souzené věci. 14. Žalobce rovněž nesouhlasí s názorem žalovaného, že rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2022 sp. zn. 4 Afs 406/2021 na souzenou věc nedopadá s ohledem na novelu daňového řádu vydanou zákonem č. 283/2020 Sb. (dále jen „novela“), neboť se nedomnívá, že by novela měla za následek nepoužitelnost dosavadní judikatury. Podle žalobce je nutno na úkony správce daně nahlížet především dle jejich pravé povahy, nikoliv jak jsou formálně označeny. Proto je v daném případě třeba při posuzování naplnění hypotézy § 254 odst. 5 daňového řádu zohlednit, že vůči žalobci byly činěny úkony, které jsou materiálně výkonem rozhodnutí. Teleologickým výkladem § 254 odst. 5 daňového řádu je tak možno dojít k závěru, že toto ustanovení dopadá na všechny případy, kdy správce daně realizuje úkony, které je možno materiálně označit za výkon rozhodnutí. Autorita