1 Afs 59/2025 — Nejvyšší správní soud

65 Af 14/2023- 57 - text  9 65 Af 14/2023 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michala Jantoše a soudkyň Mgr. Barbory Berkové a JUDr. Markéty Fialové ve věci žalobce: město L. sídlem n. P. O. 778/1b, X L. zastoupený advokátem JUDr. Petrem Ritterem sídlem Riegrova 376/12, 779 00 Olomouc proti žalovanému: Ministerstvo financí sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 5. 2023, č. j. MF-28867/2020/1203-5, ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Regionální rada regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „poskytovatel“) na základě Smlouvy o poskytnutí dotace na individuální projekt z Regionálního operačního programu regionu soudržnosti Střední Morava číslo ÚRR D-2014/0068/OKP ze dne 24. 4. 2014 (dále jen „Smlouva“) poskytla žalobci dotaci v celkové výši 22 730 252,23 Kč z rozpočtu poskytovatele na projekt „Revitalizace historického centra města L. – náměstí Přemysla Otakara“, reg. č. projektu X. 2. Úřad Regionální rady regionu soudržnosti Střední Morava (dále jen „správce daně“) po provedené veřejnosprávní kontrole zahájil daňové řízení, v němž vyměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 15. 6. 2020, č. j. OKN-PRK 44/2016/2 odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 5 509 823 Kč podle § 22 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů (dále jen „malá rozpočtová pravidla“), a podle § 147 odst. 1 zákona č. 280/2000 Sb., daňový řád, tj. ve výši 25% vyplacené dotace. Částka odvodu se podle platebního výměru skládala z výdaje Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF) ve výši 5 509 822,06 Kč a z výdaje z rozpočtu poskytovatele ve výši 0,94 Kč. 3. Porušení rozpočtové kázně správce daně skutkově vymezil v platebním výměru tak, že žalobce „jakožto zadavatel veřejné zakázky porušil § 60 odst. 1 ZVZ Zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, dále jen „ZVZ“. , když z účasti v zadávacím řízení nevyloučil uchazeče S. f. V. s. r. o., který nesplnil profesní a technické kvalifikační předpoklady v požadovaném rozsahu, přičemž toto porušení mělo vliv na výběr nejvhodnější nabídky.“ Svým postupem dle správce daně žalobce porušil čl. 7 odst. 4 a čl. 8 odst. 2 Smlouvy, podle kterých byl povinen při realizaci projektu postupovat v souladu se ZVZ. Dopustil se tak porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 22 odst. 2 malých rozpočtových pravidel. Výše odvodu byla stanovena dle dokumentu Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava, verze 2.0., bodu č. 13 přílohy č. 1, (dále jen „pravidla pro určování výše odvodu“) podle něhož sazba finanční opravy činila 25 % způsobilých výdajů veřejné zakázky. V závislosti na závažnosti daného pochybení pak mohla být finanční oprava snížena na 10 % nebo 5 %. 4. Proti platebnímu výměru podal žalobce dne 14. 7. 2020 odvolání, které však žalovaný výše uvedeným napadeným rozhodnutím zamítl. II. Shrnutí obsahu podání účastníků 5. Žalobce se domáhal zrušení žalobou napadeného rozhodnutí i platebního výměru správce daně. Žalobce přitom nebrojil proti samotnému posouzení toho, zda z jeho strany došlo či nedošlo k porušení rozpočtové kázně v návaznosti na pochybení ve veřejné zakázce, ale toliko proti výši vyměřeného odvodu. Napadené rozhodnutí označil žalobce za nezákonné z toho důvodu, že se podle něj správce daně ani žalovaný podrobně nezabývali otázkou, zda bylo možné v souladu s Rozhodnutím Komise ze dne 3. 10. 2014, č. C(2014) 7372 či v souladu s bodem 15 přílohy č. 1 dokumentu Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava, verze 1.6 snížit sazbu odvodu dotace na částku odpovídající 10 % nebo 5 % hodnoty způsobilých výdajů. Oba uvedené dokumenty obsahují výslovně možnost snížit sazbu odvodu, nicméně neuvádějí kritéria, která je nutné vyhodnotit při posuzování snížení sazby odvodu. Správce daně i žalovaný ve svých rozhodnutích toliko stručně uvedli, že nebyly shledány důvody pro snížení sazby, přičemž dále se otázkou vůbec nezabývali. Částka odpovídající výši 25 % způsobilých výdajů by přitom podle žalobce zasáhla do jeho rozpočtu zcela zásadním způsobem, proto je nezbytné trvat na podrobném odůvodnění určení výše sazby, aby mohla být rozhodnutí správce daně a žalovaného považována za přezkoumatelná. 6. Podáním ze dne 31. 7. 2023 žalobce žalobu doplnil o další argumentaci, vztahující se k namítanému nedostatečnému odůvodnění určení výše sazby. Žalobce uvedl, že ani Smlouva ani žádný z uvedených metodických dokumentů neobsahují výčet kritérií, které je nutné vyhodnotit při úvahách o snížení korekce dotace. V návaznosti na tuto skutečnost žalobce s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 Afs 77/2010-81 namítl, že v situaci, kdy je příjemce dotace v postavení „slabší smluvní strany“ při uzavírání veřejnoprávní smlouvy, je nutné setrvat na požadavku určitosti ujednání dané smlouvy. Pokud pak správní orgán (zde správce daně a žalovaný) využívá pro stanovení výše korekce neurčité kritérium a využití tohoto kritéria nijak nezdůvodňuje, jedná se z jeho strany o nepřezkoumatelný postup. Žalobce na podporu svých tvrzení dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99. Žalobce dále bez konkrétního odkazu poukázal na dlouhodobě ustálenou judikaturu NSS, podle níž je při stanovení výše korekce nutné zohlednit jednak okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně, a jednak vycházet z principu proporcionality při poměřování závažnosti tohoto porušení a výší předepsaného odvodu. Žalobce namítl, že tyto podmínky nebyly ze strany žalovaného naplněny, jelikož žalovaný žádné takové úvahy do napadeného rozhodnutí neobsáhl. Jelikož je dle ujednaných pravidel možnost snížení korekce ujednána neurčitě, tím spíše je nutné setrvat na požadavku na vyhodnocení konkrétních okolností případu tak, aby bylo z odůvodnění rozhodnutí seznatelné, jakými úvahami se správní orgán při zvolení výše korekce řídil. 7. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby jako nedůvodné. Předně s odkazem na rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 100/2009-63 uvedl, že poskytování dotací ze státního rozpočtu je ovládáno vrchnostenským postavením poskytovatele dotace, přičemž záleží na příjemci dotace, zda podmínky poskytnutí dotace akceptuje. Samotný akt správního orgánu v podobě uzavření veřejnoprávní smlouvy má nehledě na vrchnostenské postavení poskytovatele dotace smluvní, a tedy konsenzuální povahu. Žalobce se tak dobrovolným podpisem Smlouvy zavázal k dodržování smluvních podmínek, nicméně svým jednáním některé z těchto podmínek porušil, čímž pádem jednal i v rozporu se zásadou pacta sunt servanda, která se přitom s ohledem na rozsudky NSS ze dne 22. 5. 2008, č. j. 2 Afs 49/2007 a ze dne 11. 10. 2018, č. j. 4 Afs 235/2018-31 vztahuje i na veřejnoprávní smlouvy. Bylo tak odpovědností žalobce, aby postupoval v souladu se zákonem, Smlouvou a závaznými metodickými dokumenty, k čemuž se sám v čl. 17 Smlouvy zavázal. Metodické příručky Provádění finančních oprav v rámci ROP Střední Morava a Rozhodnutí Komise C(2014) 7372 jsou metodickými pokyny pro poskytovatele dotace. Správní orgány jsou pak povinny zvážit závažnost daného pochybení, není však myslitelné, aby zvažovaly dopady na finanční situaci žalobce. K výši sazby určené platebním výměrem, tj. 25 % z celkových způsobilých výdajů pak žalovaný uvedl, že pochybení žalobce vyhodnotil jako hrubé porušení povinnosti zadat veřejnou zakázku v souladu se zadávacími podmínkami, které mělo podstatný vliv na výběr nejvhodnější nabídky a na celkový průběh realizace projektu. Závažnost pochybení žalobce tak podle žalovaného odůvodňuje uložení odvodu na horní hranici sazby. Svým pochybením se navíc žalobce podle žalovaného dopustil porušení § 6 ZVZ, konkrétně porušení zásady zákazu diskriminace, když nevyloučil vítězného uchazeče S. f. V. s.r.o. ze zadávacího řízení, čímž znemožnil podpis smlouvy o dílo se zcela jiným uchazečem. Jednalo se přitom o diskriminaci zcela zjevnou, společenská škodlivost žalobcova postupu tak byla žalovaným shledána jako závažná, neboť žalobce svým postupem porušil účel ZVZ. Žalovanému tak nebyl dán žádný prostor pro snížení odvodu na 10 % či 5 %, což žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl. Žalovaný uvedl, že má za to, že své rozhodnutí zdůvodnil dostatečně a odkázal na rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2012, č. j. 1 Afs 78/2011-184 s tím, že je jeho věcí, jaká kritéria pro své rozhodnutí zvolí, pokud jsou důvody pro zvolený postup transparentní a jednoznačně seznatelné, čemuž žalovaný dostál. 8. U jednání dne 14. 4. 2026 účastníci setrvali na svých stanoviscích. III. Posouzení věci krajským soudem 9. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodová