9 Afs 69/2012 — Nejvyšší správní soud

47 Af 17/2012- 43 - text 12 47Af 17/2012 – 43 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: V. a p., v.o.s. se sídlem , Insolvenční správkyně dlužníka T. a.s. se sídlem , zastoupené JUDr. Milošem Hoškem, advokátem se sídlem Velflíkova 4, Praha 6, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 7. 2012, č. j. 3686/12-1500-200379, takto: I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 7. 2012, č. j. 3686/12-1500-200379 a rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav ze dne 3. 5. 2012, č. j. 170037/12/057911202365, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 8.640 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Miloše Hoška, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 7. 2012, č. j. 3686/12-1500-200379, jehož pravomoc přešla v souvislosti s přijetím zákona č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů na Odvolací finanční ředitelství (dále bez rozlišování jen „žalovaný“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu v Brandýse nad Labem – Stará Boleslav ze dne 3. 5. 2012, č. j. 170037/12/057911202365, kterým správce daně nevyhověl žádosti žalobkyně o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty ve výši 1.858.855 Kč. Podle žalobkyně rozhodl žalovaný v rozporu se smyslem zákona, ačkoli měl dostatečně zjištěný skutkový i právní stav a byl v odvolání žalobkyně odkazován na Výkladové stanovisko expertní skupiny pro insolvenční právo Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. 10. 2011 (dále jen „výkladové stanovisko“) aplikující mimo jiné i platnou judikaturu Ústavního soudu týkající se charakteru a pořadí daňové pohledávky a napadeným rozhodnutím přitakal rozhodnutí správce daně, který použil přeplatek na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) k úhradě daňového nedoplatku. Žalobkyně (dlužník) se nachází v konkurzu od 10. 6. 2011 na základě rozhodnutí Krajského soudu v Praze z téhož dne, sp. zn. KSPH 38 INS 4558/2009-B-141 (poznámka soudu: o úpadku žalobkyně bylo rozhodnuto dne 4. 11. 2009). Insolvenční správce zaslal dne 24. 11. 2011 správci daně dopis, v němž na základě opravných daňových dokladů vykazuje do daňového přiznání za období od 1. 4. 2011 částku 2.987.396 Kč a uvádí, že nejde o pohledávku za majetkovou podstatou, která se proto v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje. Dopisem ze dne 20. 12. 2011 adresovaným rovněž správci daně vykázal insolvenční správce na základě opravných daňových dokladů do daňového přiznání za listopad 2011 částku 106.760 Kč a současně poskytl ohledně kvalifikace pořadí této pohledávky totéž vysvětlení. Následně dne 27. 1. 2012 požádal o vrácení přeplatku na DPH v celkové výši 1.858.855 Kč, z toho za září 2011 ve výši 1.574.346 Kč a za prosinec 2011 ve výši 283.509 Kč. Správce dně rozhodnutím ze dne 3. 5. 2012, č. j. 170037/12/057911202365 žádosti nevyhověl a přeplatek použil na část nedoplatku na DPH, když aplikoval ustanovení § 44 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 47/2011 Sb. (dále jen „zákon o DPH“) spolu s ustanovením § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 73/2011 Sb. (dále jen „insolvenční zákon“). Následné opravné usnesení o přeplatku ze dne 28. 6. 2012 (opravena byla zřejmá nesprávnost u prosincové výše nadměrného odpočtu) na podstatě věci nic nezměnilo. V odvolání proti rozhodnutí správce daně argumentoval insolvenční správce výkladovým stanoviskem a uvedl, že oprava daně na výstupu provedená věřitelem podle § 44 odst. 3 zákona o DPH nemá za následek zánik ani části původní pohledávky, kterou věřitel do insolvenčního řízení přihlásil, a nemá ani vliv na vstup státu (správce daně) do insolvenčního řízení na místo původního věřitele v rozsahu provedené opravy výše daně. Opětovně odkázal na korespondenci se správcem daně ohledně popření pořadí uspokojení pohledávky státu, neboť nejde o pohledávku za majetkovou podstatou ve smyslu ustanovení § 168 insolvenčního zákona, kterou by bylo možno hradit v průběhu konkurzu. V rozhodnutí o zamítnutí odvolání se žalovaný podrobně zabývá vznikem daňové povinnosti ve smyslu § 4 zákona o DPH, relací mezi ustanoveními § 44 zákona o DPH a § 242 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 30/2011 Sb. (dále jen „daňový řád“) a ustanovením § 168 insolvenčního zákona a dovozuje, že daňová pohledávka státu je pohledávkou za majetkovou podstatou dlužníka. Dále argumentuje, z jakého důvodu nebylo ze strany správce daně nutné podat přihlášku do insolvenčního řízení a uzavírá, že popření pořadí pohledávky insolvenčním správcem nemá právní důsledky, neboť insolvenční správce nemá právo popírat pohledávku, která nebyla do insolvenčního řízení přihlášena. Žalobkyně se dále neztotožňuje s právními závěry žalovaného, podle nichž má takto vzniklá daňová pohledávka státu charakter pohledávky za majetkovou podstatou dlužníka a podle nichž je takto správcem daně kvalifikovaná pohledávka uspokojitelná bez zahájení soudního řízení jen pouhým interním úkonem správce daně – tedy faktickým započtením daňového přeplatku na daňový nedoplatek – s následkem nepřiznání práv na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Za podstatné žalobkyně považuje: 1) vyřešení otázky, zda rozdíl vzniklý na základě povinnosti dlužníka snížit daň na vstupu podle ustanovení § 44 odst. 5 zákona o DPH zakládá v tomto smyslu povinnost dlužníka zaplatit správci daně pohledávku za podstatou podle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, spolu s vyřešením otázky, zda taková pohledávka má pořadí za majetkovou podstatou dlužníka či nikoli; 2) vyřešení otázky volby správného procesního postupu správce daně vůči dlužníkovi, event. insolvenčnímu správci. Žalobkyně je toho názoru, že namísto toho, aby správce daně nesprávně aplikoval § 203 odst. 1 insolvenčního zákona a bez zahájení soudního řízení proti insolvenčnímu správci a bez pravomocného rozhodnutí soudu, se uspokojil použitím daňového přeplatku na nedoplatek, je správné a zcela konformní se zásadami insolvenčního řízení podat proti insolvenčnímu správci žalobu podle ustanovení § 203 odst. 4 insolvenčního zákona. Žalobkyně dokládá správnost svého právního názoru odkazem na výkladové stanovisko, na usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 NS ČR 16/2011 ze dne 30. 11. 2011 (dále jen „usnesení NS ČR“) a na nejnovější rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 103 VSPH 31/2012 ze dne 4. 4. 2012 (dále jen „rozsudek VS v Praze“) v analogické právní věci. K otázce sub 1) uvádí, že pokud by postup podle ustanovení § 44 zákona o DPH založil automaticky vznik pohledávky státu za majetkovou podstatou ve smyslu § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona, pak by taková situace znamenala nárůst pohledávky státu při současném nesnížení míry uspokojení dlužníkova věřitele. Současně by tím došlo k neodhadnutelnému zatížení majetkové podstaty a tím ke snížení míry uspokojení jiných pohledávek (a jiných věřitelů) za majetkovou podstatou. Stát by tak upřednostnil své postavení také na úkor věřitelů, kteří nemají pohledávky za majetkovou podstatou. Tím by došlo k porušení jedné ze základních zásad, jimiž je insolvenční řízení ovládáno, totiž zásady rovného zacházení vyjádřené v § 5 písm. b) insolvenčního zákona. Z výkladového stanoviska pro tuto věc plyne, že pohledávka vzniklá státu tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o DPH, není pohledávkou za majetkovou podstatou. Stejně tak z usnesení NS ČR návazně plyne, že pohledávky, jež se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným způsobem z majetkové podstaty dlužníka, jsou ty, které vznikly až po rozhodnutí o úpadku a které nejsou zahrnuty v taxativním výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek na roveň jim postavených podle § 168 a § 169 insolvenčního zákona. Jak dále NS ČR dovozuje příkladem takové pohledávky, která se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje vůbec, je pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen podle § 44 odst. 5 zákona o DPH snížit svoji daň na vstupu. K otázce sub 2) uvádí žalobkyně (shodně jako v odvolání), že popření pořadí uspokojení pohledávky má za následek, že ji nelze z majetkové podstaty uhradit, a to až do doby pravomocného rozhodnutí soudu. V souladu s právním názorem vyjádřeným v rozsudku VS v Praze se podle ustanovení § 201 odst. 1, 3 a 4 insolvenčního zákona pohledávky za majetkovou podst