7 Afs 116/2009 — Nejvyšší správní soud

46 A 56/2013- 46 - text - 11 - 46A 56/2013 - 46- [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a JUDr. Věry Šimůnkové v právní věci žalobců a) J. O., bytem x, a b) M. O., bytem x, zastoupených JUDr. Ondřejem Tošnerem, Ph.D., advokátem se sídlem Slavíkova 1568/23, 120 00 Praha 2, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, za účasti M. K., bytem x, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013, č. j. 138940/2012/KUSK, o dodatečném povolení stavby, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2013, č. j. 138940/2012/KUSK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 20.729,20 Kč k rukám jejich právního zástupce JUDr. Ondřeje Tošnera, Ph.D., advokáta. O d ů v o d n ě n í : Žalobci podali žalobu na zrušení rozhodnutí žalovaného výše citovaného, kterým žalovaný jejich odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Velvary, odboru výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), ze dne 23. 4. 2012, č. j. 1540/12/VÝST, sp. zn. 2336/11/výst/B zamítl a rozhodnutí stavebního úřadu, kterým byla M. K. (dále jen „stavebník“) dodatečně povolena stavba „Rodinný dům na pozemku parc. č. x ve Velvarech, část Malá Bučina včetně stavby čistírny odpadních vod s jímkou na vyčištěné vody, přívodního kabelového vedení mezi elektrorozvaděčem a RD, terénních úprav a zpevněných ploch na pozemku st. p. x a parc.č. x v k. ú. Velká Bučina (dále jen „stavba“), potvrdil. Zároveň požádali o přiznání odkladného účinku žalobě. Žalobci uvedli, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v rozporu se zákonem, a to z následujících důvodů: 1) Stavbu nebylo možné dodatečně povolit, jelikož žádost o dodatečné stavební povolení byla již jednou zamítnuta. Žalobci poukázali na to, že stavebník již o dodatečné povolení stavby v minulosti žádal, a jeho žádost byla pravomocným rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 4. 2011 zamítnuta. Podle názoru žalobců není možné žádat o dodatečné povolení opakovaně a po zamítnutí žádosti je nutné nařídit odstranění nepovolené stavby. K tomu uvedli, že na projednávaný případ nelze aplikovat obecnou úpravu v § 101 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř.“), jelikož ustanovení § 129 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů je ustanovením zvláštním ke správnímu řádu a je tak nutno aplikovat právě úpravu ze stavebního zákona. 2) Stavba je v rozporu s územně plánovací dokumentací. Žalobci poukázali na to, že stavba se nachází na území „stabilizovaném“ ve smyslu vyhlášky města Velvary č. 1/2003 o závazných částech územního plánu města Velvary (dále jen „územní plán“) a nelze tudíž realizovat stavbu, která by měnila dosavadní charakter oblasti, což je dle názoru žalobců i případ předmětné stavby. Dále poukázali na čl. 26 odst. 2 územního plánu, podle kterého patří mezi nezastavitelná území plochy zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“), včetně parcely, na které byla stavba realizována, protože tato parcela nebyla ze ZPF vyňata (viz dále argumentaci k bodu 3). 3) Před rozhodnutím nebylo získáno závazné stanovisko souhlasící s vynětím půdy ze ZPF. Žalobci namítli, že stavbu nebylo možné dodatečně povolit, jelikož nebyl vydán souhlas s vynětím stavebního pozemku ze ZPF podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném v době rozhodnutí žalovaného (dále jen „ZOZPF“). Podle názoru žalobců stavební úřad pochybil, stejně jako orgán ochrany ZPF, když uvedli, že předmětná parcela se nachází v zastavěném území, tudíž není podle ZOZPF souhlasu k odnětí půdy ze ZPF zapotřebí. Na podporu svého tvrzení odkázali na grafickou část územního plánu, kde je zastavěné území ohraničeno tlustou černou čarou, kterou lokalita Malá Bučina, kde se nachází předmětná parcela, ohraničena není a nelze ji tak dle názoru žalobců považovat za zastavěné území. Rovněž poukázali na rozpor postupu stavebního úřadu se zásadami ochrany ZPF uvedenými v § 4 ZOZPF, jelikož stavba by podle jejich názoru mohla být provedena na místě demolovaného rodinného domu na pozemku p. č. st. 56/1, čímž by nedošlo k zásahu do ZPF. 4) Nebyly splněny požadavky předpisů na situování staveb do území. Žalobci namítli porušení ustanovení § 20 odst. 1 vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „územní vyhláška“), které požaduje, aby územní a stavební činností nedocházelo ke zhoršení kvality prostředí a hodnoty území. Podle názoru žalobců se stavba zcela vymyká charakteru zástavby dané lokality, jak svou velikostí, tak svým umístěním, když narušuje dosavadní souvislý pás zahrad. 5) Stavba nemá dostatečné připojení na komunikaci. Žalobci poukázali na to, že navrhovaná příjezdová cesta nesplňuje požadavky na bezpečný příjezd požární techniky ke stavbě a nesplňuje tak požadavek ustanovení § 23 odst. 1 územní vyhlášky a ustanovení přílohy č. 3 bod 2 a 3 vyhlášky č. 23/2008 Sb., o technických podmínkách požární ochrany staveb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „požární vyhláška“), konkrétně uvedli, že cesta je jednak příliš úzká a neobsahuje požadovaný smyčkový objezd. 6) Podmínky dodatečného povolení neodpovídají skutečnému provedení stavby. Žalobci uvedli, že dle rozhodnutí stavebního úřadu je stavba vzdálena 3,765m od hranice pozemku parc. č. x (tj. od pozemku žalobců), což však není pravdivé, jelikož stavba je vzdálena dle dokumentace 3,765m od oplocení pozemku žalobců, přičemž toto oplocení je však realizováno výlučně na pozemku žalobců, jak plyne ze stavebního povolení ze dne 18. 6. 1956, a ve skutečnosti je tak vzdálenost mezi stavbou a pozemkem žalobců menší, než uvádí rozhodnutí stavebního úřadu. Rozhodnutí stavebního úřadu je tak podle názoru žalobců zmatečné, jelikož stanoví podmínku, která nemůže být splněna. 7) Nesprávný výrok rozhodnutí stavebního úřadu. Žalobci namítli, že stavební úřad vydal „stavební povolení“, nikoliv „dodatečné povolení stavby“, jak by odpovídalo řízení podle ustanovení § 129 stavebního zákona. 8) Neurčitost rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Žalobci poukázali na to, že výrok rozhodnutí odkazuje na dokumentaci vypracovanou „v měsíci 10/2010“, nicméně se žádostí stavebníka o dodatečné povolení stavby byla předložena dokumentace z 12/2010, tedy dokumentace pozdější. Rovněž namítli, že rozhodnutí odkazuje na doplněné a opravené části dokumentace, aniž by však tyto byly řádně specifikovány (např. číslem, datem a autorem). Dále namítli, že v rozhodnutí není uvedena délka požadované příjezdové komunikace. Konečně uvedli, že z rozhodnutí není zřejmé, zda je součástí stavby i kanalizační přípojka od domu k domácí čistírně odpadních vod (dále jen „DČOV“). Žalobci rovněž namítli, že se žalovaný některými jejich výše uvedenými námitkami v odvolacím řízení řádně nezabýval. Z výše uvedených důvodů navrhli žalobci soudu, aby zrušil rozhodnutí žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V písemném vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že odvolání žalobců obsahovalo 58 stran odvolacích důvodů, které nebyly řádně uspořádány, a nelze tedy vyloučit, že některá námitka byla opomenuta, ale rozhodně nebyla opomenuta žádná z podstatných námitek. K žalobní námitce č. 1 uvedl, že byla řádně vypořádána již v napadeném rozhodnutí a znovu zopakoval, že postup podle ustanovení § 101 s. ř. byl možný. K otázce ZPF uvedli, že příslušný orgán ochrany ZPF sdělil, že jeho souhlasu není v projednávané věci zapotřebí. Dále odmítl názor žalobců na zhoršení kvality prostředí a hodnoty území s tím, že jej považuje za subjektivní názor žalobců a dodal, že stavba je zcela běžnou stavbou rodinného domu. Rovněž uvedl, že pokud žalobci zpochybňují hranice mezi pozemky parc. č. x. a x, pak tato otázka nebyla předmětem řízení. Pokud jde o otázku příjezdové cesty, žalovaný uvedl, že žalobců ani jejich pozemků nedotýkají. Závěrem svého vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Usnesením ze dne 1. 8. 2013, č. j. 46 A 56/2013-27 soud zamítl návrh žalobců na přiznání odkladného účinku žalobě. Dne 28. 5. 2015 sdělil soudu stavebník, že uplatňuje podle ustanovení § 34 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s.“) práva osoby zúčastněné na řízení. Krajský soud v Praze zjistil ze správního spisu následující skutečnosti: Při výkonu stavebního dozoru stavební úřad zjistil, že stavebník provádí stavbu bez příslušného rozhodnutí, a proto zahájil dne 25. 6. 2009 řízení o odstranění stavby. Dne 3. 8. 2009 požádal stavebník o dodatečné povolení stavby. Dne 11. 9. 2009 vydal orgán ochrany ZPF stanovisko, ve kterém uvedl, že jelikož se stavební pozemek nachází uvnitř zastavěného území obce, není s ohledem na ustanovení § 9 odst. 2 bod 5 ZOZPF jeho souhlasu s vynětím zemědělské půdy ze ZPF zapotř