6 As 146/2013 — Nejvyšší správní soud

44 A 3/2016- 32 - text - 2 - Číslo jednací: 44A 3/2016 - 32 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Jitkou Zavřelovou ve věci žalobce: Y. K., státní příslušník Ukrajiny, t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Drahonice, Drahonice u Lubence 41, 441 01 Podbořany, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Procházkou, advokátem se sídlem Karolínská 654/2, 186 00 Praha 8, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Odbor služby cizinecké policie, se sídlem Bezručova 2796, 276 58 Mělník, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2016, č. j. KRPS-354535-42/ČJ-2015-010026, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2016, č. j. KRPS-354535-42/ČJ-2015-010026, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.800 Kč, do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám Mgr. Ing. Jana Procházky. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím žalovaného a doručenou zdejšímu soudu dne 25. 2. 2016 domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho zajištění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce namítá nezákonnost napadaného rozhodnutí. Své aktuální zajištění považuje za neslučitelné s právem Evropské unie. Problematika navracení cizinců a jejich zajištění za tímto účelem je „společnou přistěhovaleckou politikou“ ve smyslu čl. 79 Smlouvy o fungování Evropské Unie a je upravena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Tato směrnice se podle ustanovení čl. 2 odst. 1 vztahuje pouze na osoby, které neoprávněně pobývají na území členských států. Ustanovení čl. 9 návratové směrnice pak stanoví, že za osobu neoprávněně pobývající na území členského státu by neměl být považován příslušník třetí země, který požádal o azyl. Na žalobce, který po svém zajištění na území České republiky požádal o mezinárodní ochranu, se proto návratová směrnice nevztahuje. Z uvedeného pravidla stanovil Soudní dvůr Evropské Unie jedinou výjimku, a to sice v případě, kdy osoba zajištěná na základě návratové směrnice podá žádost o mezinárodní ochranu, jejímž účelem je zjevně pozdržení či zmaření výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění [srov. rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 30. 5. 2013 ve věci C-534/11 (dále jen „Arslan“)]. Je tak povinností žalovaného po podání žádosti o mezinárodní ochranu zvážit, zda tato byla podána v dobré víře či zda má pouze pozdržet či zmařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Z postupu žalovaného a Ministerstva vnitra poté, co žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, je patrno, že žádost není možné považovat za účelovou. Ministerstvo vnitra rozhodlo o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle § 46a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015. Žalovaný poté, co žalobce požádal o mezinárodní ochranu, ukončil jeho zajištění podle § 127 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo vnitra v mezidobí rozhodlo o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu tak, že se mezinárodní ochrana neuděluje. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, která má odkladný účinek. Žalobce je tak stále žadatelem o mezinárodní ochranu, na území České republiky pobývá oprávněně a návratová směrnice se na něj tedy nevztahuje. Žalobou napadené rozhodnutí tak vůbec nebylo možno vydat. Toto tvrzení žalobce podporuje odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 As 146/2013 – 44, č. 3055/2014 Sb. NSS. Žalovaný ve svém vyjádření nejprve rekapituluje průběh správního řízení a jím zjištěné skutečnosti. Podle jeho názoru jsou splněny předpoklady pro zajištění žalobce v souladu se zákonem o pobytu cizinců. Žalobce dlouhodobě ilegálně pobýval na území České republiky bez jakékoliv snahy svůj pobyt zde zlegalizovat. Žádost o mezinárodní ochranu podal až poté, co byl zajištěn, a hned po jejím zamítnutí podal správní žalobu. Žalovaný má tedy za to, že žádost byla podána zcela účelově. Krajský soud po zjištění, že žaloba je včasná a jsou splněny další podmínky jejího věcného projednání, napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Učinil tak, aniž by nařizoval ústní jednání, neboť takový postup neshledal nezbytným a žádný z účastníků jej v zákonné lhůtě 5 dní nenavrhl (§ 172 odst. 5 zákona o azylu). Ze správního spisu zjistil Krajský soud v Praze následující relevantní skutečnosti: Žalobce byl rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 10. 2015, č. j. KRPS35453520/ČJ2015-010026, podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění s tím, že doba zajištění byla stanovena na 60 dnů od okamžiku omezení osobní svobody. Zároveň bylo se žalobcem zahájeno správní řízení ve věci vyhoštění dle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 1 a ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Dne 22. 10. 2015 učinil žalobce prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 27. 10. 2015 byla žalobci v souladu s § 46a odst. 1 písm. a) a § 46a odst. 2 zákona o azylu, ve znění do 17. 12. 2015 uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 13. 2. 2016. Na základě této skutečnosti bylo příkazem žalovaného ze dne 27. 10. 2015, č. j. KRPS35453532/ČJ2015010026, v souladu s ustanovením § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců ukončeno zajištění žalobce podle zákona o pobytu cizinců. O žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany rozhodlo Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 16. 12. 2015, č. j. OAM162/LEBE02LE052015, tak, že mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu se neuděluje. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno a nabylo právní moci dne 17. 12. 2015. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 23. 12. 2015 žalobu, o níž do současné doby nebylo rozhodnuto. Tato žaloba má odkladný účinek. Dne 12. 2. 2006 bylo žalobou napadeným rozhodnutím rozhodnuto o zajištění žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců za účelem vyhoštění. Doba trvání zajištění byla stanovena na 60 dnů. Pokud jde o postavení žalobce, je třeba předně konstatovat, že v okamžiku, kdy žalovaný vydal napadené rozhodnutí, byl žalobce stále v postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany (dále jen „žadatel“), a to s ohledem na § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu ve znění zákona č. 314/2015 Sb., tj. účinného od 18. 12. 2015 (v dalším textu již jen „zákon o azylu“), podle něhož je „žadatelem o udělení mezinárodní ochrany cizinec, který podal v České republice žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany má dále cizinec po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 a po dobu soudního řízení o žalobě proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního, má-li tato žaloba odkladný účinek…“. Žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 16. 12. 2015 totiž má podle § 32 zákona o azylu odkladný účinek. Jako žadateli mu v souladu s § 3d odst. 1 zákona o azylu svědčilo oprávnění setrvat na území České republiky. Žaloba zajištění žalobce za popsaných skutkových okolností zpochybňuje, tvrdí, že k takovému kroku nebyl žalovaný oprávněn. V projednávané věci žalovaný žalobce zajistil nejprve podle § 124 zákona o pobytu cizinců. Poté, co žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, Ministerstvo vnitra žalobce „přezajistilo“ do režimu zákona o azylu, přesněji řečeno, rozhodlo o povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015, a v návaznosti na to žalovaný rozhodl o ukončení zajištění žalobce v režimu cizineckého zákona dle § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Protože však dnem 13. 2. 2016 marně uplynula maximální lhůta stanovená § 46a zákona o azylu, ve znění účinném do 17. 12. 2015, aniž by žalobce pozbyl postavení žadatele (o žádosti o mezinárodní ochranu bylo sice dne 16. 12. 2015 rozhodnuto, avšak žaloba podaná proti tomuto rozhodnutí měla odkladný účinek, jak již bylo vyloženo shora), žalovaný žalobce znovu „přezajistil“ zpět do režimu zákona o pobytu cizinců, a to pouze s odkazem na § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Za takové situace skutečně vzniká zásadní otázka, a to zda vnitrostátní právní úprava (resp. § 124 zákona o pobytu cizinců) poskytovala žalovanému dostatečný právní základ pro vydání napadeného správního rozhodnutí, jímž žalobce „přezajistila“ zpět do režimu zákona o pobytu cizinců za účelem jeho správního vyhoštění, ačkoliv žalobce dosud nepozbyl postavení žadatele. Touto otázkou se za ví