4 Ads 128/2012 — Nejvyšší správní soud

48 A 20/2014- 62 - text - 6 - 48 A 20/2014 – 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D. a soudců Olgy Stránské a Mgr. Tomáše Kocourka v právní věci žalobkyně: T., v. o. s., se sídlem x, zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1680/13, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor životního prostředí a zemědělství, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2014, čj. 1565999/2013/KÚSK/OŽP/ Mi/2, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 4. 2014, č. j. 1565999/2013/KÚSK/OŽP/Mi/2, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni na nákladech řízení k rukám Mgr. Jana Válka, advokáta, částku ve výši 15.342 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobou podanou u Krajského soudu v Praze se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Černošice, odboru životního prostředí (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 13. 9. 2013, čj. MUCE 37558/2013 OZP/L/Mi. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím podle § 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění zákona č. 67/2000 Sb., žalobkyni uložil pokutu ve výši 60.000 Kč za nesplnění opatření uloženého rozhodnutím orgánu státní správy lesů týkajícího se zalesnění pozemku. Žalobkyně shrnula dosavadní vývoj řízení. Připomněl, že poprvé mu byla uložena pokuta ve výši 50.000 Kč, kterou však žalovaný v rámci svých rozhodnutí o odvolání opakovaně navyšoval na 60.000 Kč, přičemž tato rozhodnutí byla opakovaně rušena soudy. Po posledním zrušovacím rozsudku žalovaný přistoupil ke zrušení rozhodnutí správnímu orgánu I. stupně z roku 2008 a zavázal jej, aby uložil pokutu blíže k horní hranici zákonné sazby, načež správní orgán I. stupně vydal dne 13. 9. 2013 rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 60.000 Kč, které žalovaný potvrdil vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Žalobkyně má za to, že jde opět o nepřípustnou změnu rozhodnutí v její neprospěch, a žalovaný takto postupuje pouze účelově ve snaze dosáhnout dalšího navýšení pokuty. Tím, že žalobkyně v minulosti podala odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty ve výši 50.000 Kč, legitimně očekávala, že tato sankce již nemůže být dále měněna v její neprospěch. Jelikož žalobkyně byla jediným účastníkem řízení, nepřicházelo v úvahu použití výjimky ve smyslu § 90 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Dle žalobkyně tedy nebyly splněny podmínky pro prolomení zásady reformatio in peius. Pro případ, že by soud nezrušil napadené rozhodnutí, žalobkyně navrhla, aby soud postupoval podle § 78 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s. ř. s.“) a pokutu přiměřeně snížil. Nepřiměřenost pokuty žalobkyně dovozuje především z polehčujících okolností celého případu, daných zejména lokálním charakterem tvrzených následků, změnou osoby vlastníka od roku 2008 a rozsahu přirozené obnovy lesní vegetace. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Se žalobními námitkami se neztotožnil s tím, že žalobkyně svá tvrzení neopírá o citaci žádného právního předpisu, který by zásadu zákazu reformationis in peius výslovně vylučoval. Žalovaný poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 880/08, podle něhož nelze dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele, a to ani z práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, tak ani čl. 2 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Žalovaný dále zdůraznil možnost prolomení uvedené zásady v situacích, kdy je napadené rozhodnutí v rozporu s právními předpisy nebo jiným veřejným zájmem. V případě rozporu s právními předpisy je zásada legality upřednostňována před zásadou zákazu reformationis in peius a za jiný veřejný zájem je dle žalovaného nutno považovat vedle veřejného zájmu na legalitě rozhodnutí i správnost rozhodnutí. Z uvedeného žalovaný dovodil, že odvolací správní orgán bude posuzovat, zda jeden či více dílčích zájmů ospravedlní či neospravedlní prolomení zásady zákazu reformatio in peius z důvodu nesprávnosti přezkoumávaného rozhodnutí. S odkazem na komentářovou literaturu žalovaný dále zdůraznil upřednostnění veřejného zájmu zejména v řízení o správních deliktech. Žalovaný nesouhlasil ani s návrhem žalobkyně na případné snížení pokuty. Upozornil naopak na závažnost a dobu trvání následků protiprávního jednání žalobkyně a účelovost některých jejích kroků a připomněl, proč měl již správní orgán I. stupně spáchaný delikt vyhodnotit jako závažnější. V replice k vyjádření žalovaného žalobkyně setrvala na všech žalobních bodech i na stanovisku o nepřiměřené výši uložené pokuty. Z předloženého správního spisu zjistil soud následující relevantní skutečnosti: V roce 2006 vydal správní orgán I. stupně jako orgán státní správy lesů rozhodnutí, jímž žalobkyni uložil povinnost provést zalesnění pozemku parc. č. x v k. ú B. Původní lhůtu ke splnění této povinnosti žalovaný jako odvolací orgán posléze změnil a stanovil do 31. 5.2007. Jelikož žalobkyně uloženou povinnost nesplnila, vydal správní orgán I. stupně dne 14. 3. 2008 rozhodnutí, jímž žalobkyni uložil dle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona pokutu 50.000 Kč. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí odvolala, přičemž žalovaný v průběhu odvolacího řízení překvalifikoval jednání žalobkyně s tím, že žalobkyně nebyla v pozici vlastníka lesa, a proto měla být postihována podle přísnějšího ustanovení § 54 odst. 1 písm. d) lesního zákona. Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2008 žalovaný změnil výrok odvoláním napadeného rozhodnutí tak, že uvedl odkaz na citované přísnější ustanovení a zvýšil uloženou pokutu na 60.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2011, čj. 9 Ca 263/2008-59, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud uzavřel, že žalovaný chybně změnil právní kvalifikaci, neboť žalobkyně v rozhodném období byla vlastníkem lesního pozemku, a proto nemohla být postihována podle žalovaným zvoleného přísnějšího ustanovení postihujícího jiné osoby než vlastníky. Žalovaný poté vydal dne 23. 1. 2012 nové rozhodnutí, jímž znovu změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 14. 3. 2008, a to tak, že jednání žalobkyně sice kvalifikoval jako správní delikt podle § 55 odst. 2 písm. d) lesního zákona, nicméně pokutu opět zvýšil na 60.000 Kč s tím, že správní orgán I. stupně dostatečně nepřihlédl k jednání žalobkyně a délce trvání jejího protiprávního jednání a nevyhodnotil jeho následky jako závažnější. Žalobkyně opětovně podala proti tomuto rozhodnutí žalovaného žalobu, k níž Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2013, čj. 46 A 20/2012-28, rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že došlo k porušení § 90 odst. 3 správního řádu, nebyly splněny podmínky umožňující změnit odvoláním napadené rozhodnutí k horšímu, a proto zvýšení pokuty představovalo porušení zásady zákazu reformatio in peius. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, které však nebyl přiznán odkladný účinek, a proto žalovaný pokračoval v řízení, v rámci něhož dne 2. 7. 2013 vydal nové rozhodnutí, jímž zrušil část výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 14. 3. 2008 týkající se výše pokuty. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl závěr, který výslovně označil za závazný právní názor, podle něhož s ohledem na závažnost, způsob spáchání, dobu trvání a následky protiprávního jednání nejsou dány polehčující okolnosti pro uložení pokuty ve výši 50.000 Kč, a proto je třeba nově uložit pokutu blíže k horní hranici zákonné sazby 100.000 Kč. Správní orgán I. stupně v souladu s uvedeným právním názorem vydal dne 13. 9. 2013 nové rozhodnutí, jímž žalobkyni uložil pokutu ve výši 60.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně opět odvolala, žalovaný však toto odvolání zamítl rozhodnutím napadeným projednávanou žalobou. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné uvedl, že správní orgán I. stupně se plně vypořádal se závazným právním názorem, pokutu uložil mírně nad původní výši, přičemž nedošlo k obejití § 90 odst. 3 správního řádu, neboť rozhodnutí vydal správní orgán I. stupně, a nikoliv orgán odvolacím. Jak soud dále zjistil, po podání nyní projednávané žaloby Nejvyšší správní soud rozhodl o shora zmiňované kasační stížnosti žalovaného proti předchozímu rozsudku zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, čj. 6 As 80/2013-38, kasační stížnost proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 4. 2013, čj. 46 A 20/2012-28, zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku mimo jiné uvedl, že zásady správního trestání vycházejí ze stejného ústavního základu jako zásady trestního práva, a jednou z těchto zásad