2 Azs 9/2003 — Nejvyšší správní soud

48 Ad 5/2016- 45 - text - 8 - pokračování 48Ad 5/2016 48 Ad 5/2016-45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým v právní věci žalobce: M. I., bytem Č. P., proti žalovanému: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2016, čj. x/315-EKO, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl námitky žalobce a potvrdil své rozhodnutí ze dne 14. 12. 2015, čj. R-14.12.2015-422/. Tímto prvostupňovým rozhodnutím žalovaný zamítl žádost žalobce o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek dle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb.“), neboť dodatečný zápočet doby výkonu základní vojenské služby od 3. 1. 1968 do 31. 7. 1969 a doby zaměstnání od 6. 8. 1969 do 31. 10. 1970 (zaměstnavatel Výstavba Ostravsko - Karvinských dolů, n. p.) se neprojevil ve výši důchodu a starobní důchod žalobce upravený dle zákona č. 264/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákoníku práce (dále jen „zákon č. 264/2006 Sb.“), je stále vyšší. Žalobce v žalobě vyslovil nesouhlas s výší starobního důchodu a započtenou dobou pojištění. Upozornil na to, že v osobním listu důchodového pojištění není dopočtena náhradní doba pojištění pro poživatele invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně od 7. 4. 2003 do 6. 6. 2010, případně do 6. 4. 2013. Dodal, že požádal o starobní důchod od 7. 4. 2013 a doba pobírání důchodu pro invaliditu třetího stupně by měla být pro výpočet výše starobního důchodu započtena jako náhradní doba pojištění v rozsahu 80 %. V osobním listu žalobce je započtená doba zaměstnání v Dole Jan Šverma od 13. 1. 1964 do 23. 3. 1967 v délce 831 dní, ovšem dle potvrzení ze dne 8. 3. 1984 zde žalobce pracoval celkem 1152 dní. Proto je celková doba na osobním listu do 6. 4. 2013 jen 37 roků. Žalovaný se námitkami žalobce vůbec nezabýval. Podle žalobce je součet dob pojištění 48 roků nebo 51 roků bez snížení náhradní doby. V této souvislosti žalobce podotkl, že již podle rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení ze dne 2. 8. 1983, jímž mu byl přiznán nárok na částečný invalidní důchod, získal 42 let doby pojištění bez přihlédnutí k době zaměstnání do 18 let věku a bez doby zaměstnání po vzniku nároku na důchod. Žalovaný proto měl k této době přičíst dobu od 7. 4. 2003 do 6. 4. 2013 a od 1. 7. 1962 do 6. 4. 1966, neboť považoval-li Úřad důchodového zabezpečení ve dříve vydaném pravomocném rozhodnutí za odpracovanou dobu 42 let, je žalovaný povinen tutéž dobu zaměstnání hodnotit jako dobu pojištění pro účely nároku na starobní důchod. Žalobce k tomu dodal, že rozhodnutí, zda a kdy odejít do starobního důchodu, záleží na samotném občanovi, jedná se o jeho právo volby a nikoliv povinnost, přičemž termín, od kterého chce důchod přiznat, si volí sám. Žalobce nežádal o snížený důchodový věk, ač podmínky pro něj splňoval, ale požádal o přiznání starobního důchodu až v 65 letech. Po 31. 12. 2006 činil u mužů narozených v roce 1948 důchodový věk 62 let a 2 měsíce. Žalobce dále poukázal na to, že v jeho osobním listu chybí odpracovaná doba od 1. 7. 1962 do 12. 1. 1964, která nejde dohledat. Upozornil v této souvislosti na změnu rozhodného čísla a dodal, že v dané době musel každý pracovat, jinak by ho „zavřeli“ nebo dali do výchovného ústavu. Povinnou školní docházku ukončil v červnu 1962, do učebního poměru nenastoupil a s ohledem na rodinnou situaci musel jít pracovat. Nastoupil v rámci letních prázdnin na brigádu od 1. 7. 1962 v Ostravě - Mariánských Horách, kde následně zůstal pracovat. K období od 1. 7. 1962 do 12. 1. 1964 pak uvedl, že neví, kdo „to měl na starost“, ani „pod co patřil“. Před dovršením 15 let pracoval pouze 4 hodiny denně jako pomocný dělník, poté již 6 hodin a někdy 7 nebo 8 hodin denně včetně sobot. V osobním listu rovněž chybí doba pojištění, kterou získal v rámci brigády v Cukrovaru Žatec, s. p., k čemuž žalobce dodal, že neví, kde mají oddělení archivu a spisovny. Nesprávně je rovněž započtena doba od 1. 1. 1993 do 31. 5. 1993, kdy skutečná doba je od 16. 12. 1992. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě připomněl, že žalobci byl od 1. 2. 1983 přiznán invalidní důchod (od 1. 1. 2010 důchod třetího stupně) vypočtený z nejvýhodnějšího průměrného výdělku stanoveného za roky 1978 až 1982 postupně zvýšený na částku 14.935 Kč měsíčně. Protože žalobce dne 7. 4. 2013 dosáhl věku 65 let, provedl žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 3. 2013 dle § 61a zákona č. 155/1995 Sb. změnu invalidního důchodu na starobní ve stejné měsíční výši. Na základě žádosti žalobce o odstranění tvrdosti zákona pak žalovaný dne 24. 4. 2013 rozhodl o nároku na přiznání starobního důchodu dle § 29 zákona č. 155/1995 Sb. ode dne 7. 4. 2013 s ohledem na § 76a věty druhé téhož zákona, ve znění zákona č. 264/2006 Sb., tak, že žalobci náleží starobní důchod v měsíční výši 15.341 Kč (procentní výměra 13.011 Kč a základní výměra 2.330 Kč). Žalovaný při výpočtu hodnotil veškerou dobu pojištění dle dokladů založených ve své evidenci a zároveň po provedeném šetření a ověření chybějící doby pojištění dodatečně žalobci započetl dobu vojenské služby od 3. 1. 1968 do 31. 7.1969, dobu zaměstnání od 6. 8. 1969 do 31. 10. 1970 i chybějící dobu zaměstnání (později pojištění) od 18. 5. 1967 do 13. 9. 1967. Dobu od 7. 4. 2003, kdy žalobce splnil podmínky pro nárok na starobní důchod dosažením věku 55 let dle § 74a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., do data přiznání dne 6. 4. 2013, pak zhodnotil jako dobu vyloučenou. Ustanovení § 34 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb. neumožňuje hodnotit tuto dobu jako dobu pojištění po nároku, neboť se nejedná o výdělečnou činnost. Ostatně ani § 39 zákona č. 155/1995 Sb. takovou možnost nepřipouští. Po dodatečném zápočtu chybějící doby, která byla prokázána, by starobní důchod od 7. 4. 2013 náležel za 37 roků a 303 dnů, po snížení náhradní doby pojištění na 33 roků a 350 dnů ze stanoveného výpočtového základu období 1986 až 2012 24.104 Kč za 33 roků 49,5 % z této částky, tj. 11.932 Kč procentní výměry, spolu se základní výměrou 2.330 Kč měsíčně úhrnem 14.262 Kč měsíčně. Po výpočtu s úpravou dle zákona č. 264/2006 Sb. však činí procentní výměra 13.011 Kč měsíčně a základní výměra 2.330 Kč měsíčně (úhrnem 15.341 Kč). Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zopakoval, že o hornický starobní důchod nežádal a pro jistotu požádal o starobní důchod až 65 letech. Připomněl, že dle rozhodnutí Úřadu důchodového zabezpečení má odpracováno 42 roků a tuto dobu jako dobu zaměstnání je povinen hodnotit i žalovaný. Poukázal na to, že lidé, kteří se stanou invalidními především v mladém věku kvůli úrazu či vážné nemoci, se obávají, že jejich důchod bude velmi nízký. Zákon č. 155/1995 Sb. pamatuje na tyto situace tím, že se do doby pojištění pro výpočet invalidního důchodu započítává i tzv. dopočtenou dobu, což v praxi znamená, že se při výpočtu invalidního důchodu zohledňuje nejen doba pojištění získaná do vzniku invalidity, ale i doba od vzniku nároku na invalidní důchod do dosažení důchodového věku. Pro účely zjištění dopočtené doby se určuje důchodový věk data narození. Zákon umožňuje dopočtenou dobu započítat v plném rozsahu při splnění určitých podmínek, jde především o získání doby z českého důchodového pojištění. Pokud nejsou zákonné podmínky splněny, dopočtená doba se krátí. Podmínky zápočtu dopočtené doby se započítává v plném rozsahu tehdy, je-li období od 18 let věku pojištěnce do vzniku nároku na jeho invalidní důchod kryto dobou českého pojištění, nebo vznikla-li invalidita následkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), případně vznikl-li tento nárok před 18. rokem věku, anebo byl-li tento plný invalidní důchod přiznán pro invaliditu způsobenou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pro který jeho poživatel mohl vykonávat soustavné zaměstnání, avšak je zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání. Poživatelům invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně se tedy dle žalobce po nároku na starobní důchod zvyšuje procentní výměra starobního důchodu (až si o něj požádá) o 1,5 % za každý rok pojištění, tedy stejně jako doba do nároku na starobní důchod. Podle žalobce tedy v návaznosti na výše uvedené by v jeho případě procentní výše důchodu měla činit 15.186 Kč měsíčně, a spolu se základní výměrou 2.330 Kč ke dni 7. 4. 2013 měla být výše jeho důchodu 17.562 Kč. Při jednání u soudu žalobce nad rámec písemného vyhotovení žaloby a repliky zdůraznil, že o starobní důchod žádal záměrně až v 65 letech. Ustanovení § 34 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb. hovoří o důchodovém věku, nikoliv sníženém důchodovém věku, a stejně tento rozdíl nezohledňují ani „brožury“ žalova