5 Ads 94/2014 — Nejvyšší správní soud

48 Ad 1/2017- 17 - text 13 48 Ad 1/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Milanem Podhrázkým ve věci žalobkyně: H. P. bytem S., K. proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2016, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 16. 11. 2016, č. j. X, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podanou ke zdejšímu soudu domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaná k námitkám žalobkyně zčásti změnila své předchozí rozhodnutí ze dne 23. 10. 2014, č. j. X, tak, že do něj doplnila výrok, podle něhož žalobkyni „[d]oplatek starobního důchodu náleží podle ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb. ve znění pozdějších předpisů a podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008 ode dne 17. 6. 2011“. Ve zbytku své výše označené prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Tímto prvostupňovým rozhodnutím žalovaná od 20. 3. 2006 přiznala žalobkyni podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon č. 155/1995 Sb. “) starobní důchod ve výši 3 279 Kč měsíčně. 2. Žalobkyně v žalobě předně připomněla, že původní rozhodnutí žalované o jejích námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí již zdejší soud zrušil. Ve věci jde o uznání rozsahu dlouhodobé péče žalobkyně o tchýni (M. P.) pro důchodové účely a o doplacení neprávem odňaté dávky za dobu, kterou žalovaná žalobkyni uznala za náhradní dobu zaměstnání. Žalobkyně poukázala na to, že soud zrušil předchozí rozhodnutí žalované, protože naznal, že ta byla sama povinna řádně se vypořádat s důkazními prostředky, jež žalobkyně ohledně bezmocnosti své tchýně a své péči o ni předložila. Žalovaná však tuto svou povinnost řádně nesplnila. Podle soudu se nabízela možnost podrobnějšího rozboru provedeného vlastním posudkovým lékařem, zhodnocení podkladové dokumentace včetně dekurzu z geriatrické hospitalizace a vyžádání písemného doplnění posudku znalce či provedení důkazu jeho výslechem, aby byly odstraněny pochyby, zda závěry znalce umožňují podřadit tehdejší zdravotní stav tchýně žalobkyně alespoň pod § 36 odst. 2 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 12. 1992 (dále jen „prováděcí vyhláška“). Původní rozhodnutí neobstálo ve vztahu ke spornému období péče o tchýni žalobkyně a její rodiče. Soud žalovanou zavázal ve spolupráci se svými posudkovými lékaři vyhodnotit důkazy a v případě potřeby dokazování doplnit o další důkazy v podobě výslechu svědků a vysvětlit, proč žalovaná dospěla ke konkrétním závěrům o době péče žalobkyně a zdravotním stavu opečovávaných osob. Žalovaná se však od zásad vytýčených v odůvodnění uvedeného rozsudku odchýlila. K hodnocení předložených důkazů správně přizvala posudkového lékaře, ten však neuznal žádný z předložených důkazů jako dostatečný k prokázání nároků žalobkyně, vzdor tomu, že jej soud zavázal akceptovat i závěry pravděpodobnostního charakteru. Žalobkyně v této souvislosti již v předchozím řízení připomněla závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 15/2013-28. V situaci, kdy posudkový lékař odmítl relevantnost závěrů doloženého posudku soudního znalce a dalších důkazních prostředků, bylo na místě postupovat dle závěrů soudu, předvolat svědky a provést konfrontaci názorů jejich výslechem. Žalovaná se však při hodnocení důkazních prostředků zastavila na půl cesty a svědecké výpovědi neprovedla. 3. Žalobkyně pak napadené rozhodnutí považuje za nezákonné i z důvodu omezení doby, za kterou jí náleží doplatek důchodu. Žalovaná doplněním výroku rozhodnutí přejímá právní názor soudu, ten je ovšem podle žalobkyně nesprávný. Jelikož výrok předchozího rozsudku byl v její prospěch, nemohla proti němu podat kasační stížnost a proti omezení doby zpětného doplacení brojí až touto žalobou. Původní rozhodnutí žalované o přiznání pozdního starobního důchodu od 29. 3. 2007 žalobkyni poškozovalo až do 23. 10. 2014, kdy žalovaná dodatečně konstatovala vznik nároku na důchod dne 20. 3. 2006. Doplácení dávky neprávem odňaté v období od 20. 3. 2006 do 29. 3. 2007 včetně všech pozdějších splátek, v nichž se má ve prospěch žalobkyně projevit původně nezapočítaná valorizace se za období od 1. 1. 2009 řídí právní úpravou účinnou od tohoto dne, přičemž žalobkyně zde odkazuje na § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009. Podle žalobkyně soud i žalovaná mají pravdu v tom, že pravidlo o doplácení důchodu za období před 1. 1. 2009 je třeba hledat v přechodném ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb. Soud se ovšem následně dopouští nesprávné interpretace, má-li za to, že citovaná norma deroguje § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009, a bez dalšího nařizuje aplikaci kompletní právní úpravy účinné před tímto dnem. Takový výklad však vede k nesprávnému závěru, že právní skutečnost nastalá dne 13. 7. 2014 se řídí právní úpravou, jež nebyla účinná ani 13. 7. 2014 a dokonce ani v jediný den tříletého období, jehož doplácení má určovat. Správný výklad citovaného přechodného ustanovení (jež dlouhodobě potvrzuje praxe orgánů sociálního zabezpečení i veřejné ochránkyně práv) je však takový, že jakákoliv neprávem odepřená důchodová dávka (ať již byla odepřena kdykoliv, tedy i před 31. 12. 2008) se po dni 1. 1. 2009 doplácí v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2009, tedy za celé období, za které náleží; jedná se o přípustnou nepravou retroaktivitu. Co se týče doplácení splátek důchodu náležejících za období před 31. 12. 2008 včetně, zde se uplatní čl. II bod 14 zákona č. 306/2008 Sb. tak, aby se zabránilo účinku nepřípustné pravé retroaktivity: doplácení za období před 1. 1. 2009 je dle § 56 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění do 31. 12. 2008, opravdu možné jenom tři roky nazpět, i v případě neoprávněného odnětí dávky je tak nejzazším dnem, od kterého lze doplácet, datum 1.1 2006. Dříve splatné částky důchodu ze zákona prekludovaly. Dříve účinné omezení dopláceného období třemi roky však nelze vztáhnout na období po dni 31. 12. 2008, jelikož v té době již platila jiná úprava doplácení, a sice dvoukolejná úprava rozlišující dle toho, co bylo příčinou pozdního přiznání důchodu ve správné výši, resp. zda nedošlo k neoprávněnému odnětí orgánem sociálního zabezpečení. Žalovaná ovšem v dané věci tuto zrušenou právní úpravu aplikovala na pozdější skutkový stav, byť se v tomto snažila držet závazného právního názoru soudu. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že v součinnosti s posudkovými lékaři splnila podmínky, jimiž byla vázána v předchozím zrušujícím rozsudku zdejšího soudu. Jak již bylo uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí, posudkoví lékaři pokládají za nadbytečné, aby prováděli další důkazy formou zajišťování výslechu dalších svědků, protože žádný takto dodatečně získaný důkaz není s to vyvrátit důkazy již získané a závěry již učiněné. Jedním z faktů, na který poukazují, je ten, že nelze hovořit o bezmocnosti posuzované osoby (tchýně žalobkyně) pokud byl vnější projev jejího zdravotního stavu takový, že bylo nutné ji omezit v pohybu. Pokud posudkoví lékaři k takovému závěru dojdou, není možné, aby žalovaný rozhodl v kontradikci s tím. Ad absurdum by tak vynakládal prostředky ze státního rozpočtu za účelem získání pro dané řízení irelevantních důkazů. 5. Krajský soud v Praze ve vztahu ke skutečnostem plynoucím z předloženého správního spisu především připomíná (v podrobnostech lze odkázat na detailní reprodukci správního spisu provedenou v předchozím rozsudku zdejšího soudu v této věci), že žalobkyně dne 14. 7. 2010 podala žádost o úpravu důchodu z důvodu dlouhodobé péče o závislou osobu, v rámci níž mimo jiné čestně prohlásila, že v letech 1980-1992 osobně pečovala svou o tchýni. Žalovaná tuto žádost rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010 zamítla. Námitky žalobkyně proti tomuto rozhodnutí pak žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 3. 12. 2010, č. j. 415 320 098/315-LP, jímž současně své předchozí prvostupňové rozhodnutí potvrdila s tím, že nemá za prokázané, že žalobkyně v uvedené době splnila podmínky pro započítání doby péče o blízkou bezmocnou osobu do celkové doby pojištění. Žalobkyně následně neuspěla ani s opakovanými žádostmi o odstranění tvrdosti zákona, v souvislosti s nimiž doložila zprávu ošetřujícího lékaře rodičů manžela MUDr. K. a čestné prohlášení V. N. z 29. 10. 2010 s úředně ověřeným podpisem, že v 80. letech pracovala jako zdravotní sestra MUDr. K. a pamatuje si, že u rodičů manžela žalobkyně byla tehdy nutná celodenní péče, a to zejména u tchýně, která byla upoutána na lůžko. Pravdivost tohoto prohlášení potvrdil svým prohlášením i MUDr. K.. 6. Jak ze správního spisu v dané věci dále především plyne, žalovaná v návazn