9 Afs 170/2014 — Nejvyšší správní soud

48 Af 12/2017- 54 - text 11 48 Af 12/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Jana Čížka ve věci žalobce: Ing. D. J., IČO X sídlem X insolvenční správce dlužníka S. N. a. s., IČO X sídlem X zastoupený advokátem JUDr. Pavlem Hráškem sídlem Týnská 21, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2017, č. j. 21008/17/5300-22444-704601, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 5. 2017, č. j. 21008/17/5300-22444-704601, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce, JUDr. Pavla Hráška, na náhradě nákladů řízení částku 12 342 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „daňový řád“) a podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „zákon o DPH“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 6. 10. 2016, č. j. 4153177/16/2100-11440-204964 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), kterým správce daně rozhodl podle ustanovení § 106a odst. 1 zákona o DPH tak, že je žalobce nespolehlivým plátcem. 2. Žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí z důvodu vadného právního posouzení věci a pochybení žalovaného při aplikaci práva. První okruh žalobních námitek se týká postupu podle § 106a zákona o DPH ve vztahu k charakteru pohledávek z opravy výše daně podle § 44 zákona o DPH. Druhý okruh námitek se týká institutu nespolehlivého plátce podle § 106a zákona o DPH. 3. V souvislosti s prvním okruhem námitek žalobce uvedl, že nebyly splněny podmínky podle § 106a zákona o DPH, protože nevykazoval kumulativní nedoplatek ve výši 500 000 Kč. Žalobce byl povinen se řídit insolvenčním zákonem a správce daně po něm nemůže požadovat přednostní uhrazení pohledávek, pokud pro to nejsou splněny zákonné podmínky. Žalobce nepovažuje pohledávky z opravných daňových dokladů za pohledávky za majetkovou podstatou. Zároveň u těchto pohledávek není upraven žádný ze způsobů řešení úpadku, proto se nemohl dostat do prodlení s jejich úhradou. Žalobce má za to, že se žalovaný odchýlil při aplikaci ustanovení § 44 zákona o DPH od rozhodovací praxe soudů, přičemž odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012 – 47. Podle žalobce provedení opravy výše daně podle § 44 odst. 5 zákona o DPH není samostatným zdanitelným plněním, neboť není uvedeno ve výčtu § 44 odst. 9 zákona o DPH. Žalobce má dále za to, že uvedená pohledávka nespadá do kategorie pohledávek za majetkovou podstatou podle § 168 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění zákona č. 294/2013 Sb. (dále jen „insolvenční zákon“) z důvodu, že vznikla před rozhodnutím o úpadku, neboť je třeba tyto opravy výše daně vztahovat k období, ve kterém proběhlo zdanitelné plnění. 4. V druhé části námitek pak žalobce poukázal na sankční charakter rozhodnutí o nespolehlivém plátci. Uvedl, že sankční charakter nemůže být naplněn u insolvenčního dlužníka, u něhož se všichni věřitelé dozvědí z veřejně přístupného insolvenčního rejstříku, že je v úpadku. Tedy, že je nespolehlivým plátcem, neboť v opačném případě by u něho nebyl naplněn znak úpadku. Podle žalobce se žalovaný nevypořádal s důvody, které vedly žalobce k neplnění daňových povinností. Žalobce vytýká žalovanému, že ačkoli postupoval podle Informace Generálního finančního ředitelství ze dne 21. 8. 2014, č. j. 101/13-121002-506729, (dále jen „Informace GFŘ“), vybral si z ní pouze část a zbývající se nezabýval. Neposuzoval porušení povinnosti ve vztahu k osobě žalobce a nezohlednil ani objektivní důvody, které ho vedly k neplnění zákonných povinností. Žalobce tak považuje rozhodnutí v této části za nepřezkoumatelné, protože není zřejmé, jak se žalovaný s výtkami vypořádal. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě setrval na právním názoru vyjádřeném v napadeném rozhodnutí, na jehož odůvodnění plně odkázal, když odvolací a žalobní námitky jsou obdobné. Námitku ohledně postupu podle § 106a zákona o DPH a charakteru pohledávek z opravy výše daně podle § 44 téhož zákona označil za nedůvodnou, neboť ustanovení § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona bylo s účinností od 1. 1. 2014 novelizováno tak, že mezi pohledávky za majetkovou podstatou, vzniknuvší po rozhodnutí o úpadku, byly výslovně zařazeny i pohledávky vzniklé opravou výše daně u pohledávek za dlužníkem v insolvenčním řízení podle zákona o DPH. Dále žalovaný uvedl, že opravu výše daně podle § 44 zákona o DPH považuje za samostatné zdanitelné plnění a odkázal na souladnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 11. 4. 2013, č. j. 9 Afs 69/2012 – 47. Nastanou-li současně všechny skutečnosti vyjmenované v § 44 odst. 1 zákona o DPH, dochází ke vzniku nové daňové povinnosti, a to povinnosti vztahující se ke zdaňovacímu období, ve kterém tyto skutečnosti nastaly. K žalobnímu bodu týkajícímu se nespolehlivého plátce uvedl, že o žalobci jako nespolehlivém plátci bylo rozhodnuto v souladu s Informací GFŘ. Dále žalovaný vyjmenoval příslušná časová období a výši evidovaných nedoplatků žalobce, které kumulativně naplňovaly podmínky pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci vyjmenované v Informaci GFŘ. Žalovaný také poukázal na to, že prohlášení konkurzu na majetek žalobce je pro rozhodnutí o nespolehlivém plátci irelevantní. Na závěr pak žalovaný uvedl, že neshledal objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, které by vedly k nesplnění zákonných povinností plátce. 6. Žalobce v replice setrval na stanovisku, že oprava výše daně podle § 44 zákona o DPH nepředstavuje pohledávku za majetkovou podstatou a dále v plném rozsahu odkázal na argumentaci uvedenou v žalobě. V souvislosti s institutem nespolehlivého plátce pak žalobce uvedl, že ačkoli ustanovení § 106a zákona o DPH nehovoří explicitně o tom, že není možné vydat rozhodnutí o nespolehlivém plátci u osoby v insolvenčním řízení, přesto je třeba zkoumat důvody neplnění daňových povinností u konkrétní osoby plátce. Žalobce zdůraznil povinnost správce daně zohlednit objektivní důvody hodné zvláštního zřetele, které vedly k nesplnění povinnosti plátce. V závěru pak vyjádřil nesouhlas s tvrzením žalovaného, že prohlášení osoby za nespolehlivého plátce nemá přímý důsledek do jeho majetkových práv, když není finančně postihován ani mu nevzniká přímá nemajetková újma. Žalobce obecně uvedl, že ne každý daňový subjekt v insolvenci má ukončen provoz podniku, a proto v situaci, kdy se prohlášením za nespolehlivého plátce aplikuje pravidlo, že odběratel nespolehlivého plátce ručí za úhradu daně, může dojít k situaci, kdy bude muset insolvenční správce provoz podniku ukončit z důvodu nezájmu odběratelů. Skutková zjištění vycházející z obsahu správního spisu 7. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 12. 9. 2016 bylo zahájeno správní řízení z moci úřední ve věci porušení povinností vztahujících se ke správě daně z přidané hodnoty závažným způsobem, které by mohlo ovlivnit zařazení žalobce mezi nespolehlivé plátce ve smyslu § 106a zákona o DPH. Důvod závažného porušení žalobcových povinností spatřoval správce daně v neuhrazení anebo částečném neuhrazení daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období září 2015 a listopad 2015 a březen a květen 2016, čímž vznikl dlouhodobý nedoplatek ve významné výši, a bylo tak porušeno ustanovení § 135 odst. 3 daňového řádu. Součástí spisu jsou dále daňová přiznání žalobce za období červen až prosinec 2015 a leden až říjen 2016. 8. Dne 21. 9. 2016 bylo správci daně doručeno vyjádření žalobce k zahájenému správnímu řízení, ve kterém uvedl, že částka nedoplatku, kterou správce daně evidoval, neodpovídá částce nedoplatku, kterou evidoval žalobce, a to z toho důvodu, že zahrnovala i pohledávky vzniklé na základě takzvaných opravných daňových dokladů podle § 44 zákona o DPH, a takto vzniklou daňovou povinnost nepovažoval žalobce za pohledávku za majetkovou podstatou podle § 168 insolvenčního zákona, ani za pohledávku jí na roveň postavenou podle § 169 insolvenčního zákona. 9. Dne 6. 10. 2016 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým správce daně rozhodl o tom, že je žalobce nespolehlivým plátcem podle § 106a odst. 1 zákona o DPH. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 20. 10. 2016 odvolání, v němž argumentoval obdobně jako v žalobě. 10. Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání zamítl. V odstavci 14 odůvodnění p