7 As 46/2010 — Nejvyšší správní soud

48 A 133/2017- 39 - text 14 48 A 133/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Ing. Petra Šuránka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobce: J. V. bytem X zastoupený JUDr. Jiřím Urbanem, advokátem se sídlem Krosenská 531/4, 181 00 Praha8, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2017, č. j. 108467/2017/KUSK, sp. zn. 098437/2017/KUSK, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 18. 10. 2017 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2017, č. j. 108467/2017/KUSK, sp. zn. 098437/2017/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu V., odboru životního prostředí a památkové péče (dále jen „městský úřad“), ze dne 12. 7. 2017, č. j. 18985/2017/ŽP-Po, sp. zn. 15275/2017/ ŽP-Po, a toto rozhodnutí (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) v celém rozsahu potvrdil. Městský úřad ve výroku I svého rozhodnutí shledal žalobce vinným ze spáchání správního deliktu (dle současné právní úpravy přestupku) dle § 27a odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „zákon na ochranu zvířat proti týrání“), neboť se dopustil týrání zvířat ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) zákona na ochranu zvířat proti týrání, které je charakterizováno jako chování zvířat v nevhodných podmínkách nebo tak, aby si sama nebo vzájemně způsobovala utrpení. Za správní delikt byla žalobci výrokem II uložena pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobce namítl, že městský úřad ve svém řízení vycházel výlučně z podkladů předložených Krajskou veterinární správou Státní veterinární správy pro Středočeský kraj (dále jen „KVS“) a ve věci neprovedl žádný důkaz, který by svědčil ve prospěch žalobce. Žalobce přitom namítal, že závazným odborným vyjádřením KVS podle § 24a odst. 5 zákona na ochranu zvířat proti týrání lze řešit jen otázky upravené zákonem na ochranu zvířat proti týrání, nikoli otázky upravené jinými právními předpisy. Mohly jím tak být řešeny pouze otázky, zda byly naplněny pojmové znaky týrání zvířat, tedy zda v konkrétním případě skutečně šlo o trvale nevhodné podmínky pro chov skotu v celém rozsahu pastviny, a zda v důsledku toho došlo ke skutečnému utrpení zvířat a jakému, jiné otázky však nikoliv. 3. K závaznému stanovisku KVS žalobce dále uváděl, že i na něj se vztahují základní zásady správního řízení, a lze mu tak vytknout, že podkladem pro jeho vydání byla neohlášená kontrola na pozemcích jiného vlastníka než vlastníka skotu. Navíc v době zpracování závazného stanoviska KVS ještě nebylo dokončeno řízení o námitkách proti kontrolnímu protokolu, přičemž vlastníku skotu nebyla dána možnost se k námitkám vyjádřit. Mělo tak dojít k porušení § 2 odst. 1 a § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona č. 183/2017 Sb. (dále jen „správní řád“). S ohledem na význam závazného stanoviska KVS mělo být navíc toto stanovisko doručeno do vlastních rukou podle § 19 a násl. správního řádu, což se však nestalo, a žalobci tak byla zmařena možnost nechat toto stanovisko přezkoumat postupem dle § 149 odst. 5 správního řádu. Je proto otázkou, zda za tohoto stavu bylo stanovisko vůbec účinné a bylo jej možné použít pro řízení o správním deliktu. 4. Navíc, pokud byly v odvolání zpochybněny podklady pro zpracování závazného stanoviska KVS a bylo namítnuto nedostatečné zjištění skutkového stavu věci, byl žalovaný povinen postupovat podle § 146 odst. 4 správního řádu (pozn. soudu: patrně míněn § 149 správního řádu) a vyžádat si závazné stanovisko od Ústřední veterinární správy. Žalovaný si však na místo toho posoudil věc sám, čímž zatížil řízení závažnou procesní vadou, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 14. 10. 2010, č. j. 7 As 46/2010 – 54. 5. Žalobce rozporoval, že městský úřad nezjistil, že stádo bylo v evidenci převedeno dne 9. 2. 2017 na jiné hospodářství (X) a že za tímto účelem správní orgán nevyslechl ani žalobce, ani vlastníka uvedeného jiného hospodářství, v důsledku čehož nezjistil, kdo je vlastníkem zvířat a pozemků, na kterých se stádo fakticky nacházelo, a z jakého právního důvodu na těchto pozemcích stádo fakticky zůstalo. Jelikož žalobce není vlastníkem těchto pozemků, bez výpovědí uvedených osob nebylo možné dovodit, že převod skotu na jiné hospodářství byl účelovým tvrzením. 6. Žalobce brojil i proti tomu, že na základě jeho námitky, že kontrolor KVS kontrolu fakticky neprováděl a kontrolní protokol byl zfalšován, neprovedl městský úřad ani odvolací orgán výslech uvedeného kontrolora. 7. Za stěžejní žalobce ovšem považuje, že žádný z podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí neprokazuje, že by zvířata byla týrána, tedy že by zvířatům v příčinné souvislosti se způsobem chovu skutečně utrpení vzniklo. Správní orgán naopak konstatoval, že zvířata byla v odpovídajícím klinickém a výživovém stavu a k závažným zdravotním komplikacím v důsledku jejich chovu v nevhodných podmínkách nedošlo. Nebylo tak prokázáno, že zvířata měla zdravotní komplikace, přičemž důvody uvedené správním orgánem (příjem potravy spolu s ochrannou folií) označil žalobce za spekulaci. Tomu odpovídá též výrok rozhodnutí městského úřadu, v němž není řádně specifikováno kdy, kde, co, proč a jak měl žalobce spáchat tak, aby byly pokryty všechny znaky skutkové podstaty týrání 21 zvířat včetně vyvolání jejich utrpení. Tuto vadu neodstranil ani odvolací orgán, což vede podle žalobce k nicotnosti napadeného rozhodnutí. Prvostupňové rozhodnutí také obsahovalo bez jakéhokoliv právního podkladu poučení o to, že odvolání nemá odkladný účinek. 8. Namítá také, že se o něm uvádí, že byl opakovaně pravomocně postižen uložením pokuty za porušování zákona na ochranu zvířat proti týrání. Taková správní rozhodnutí s podklady pro jejich vydání nebyla zařazena do podkladů pro vydání napadeného rozhodnutí a nebyla v rámci použité argumentace přesně specifikována. Pokud bylo navíc žalobci vytýkáno, že chov dlouhodobě nezvládal, což se mělo projevovat častými úniky zvířat z pastviny, nebyl v podkladech pro rozhodnutí vůbec zjišťován důvod těchto úniků. Tímto důvodem bylo opakované úmyslné poškozování elektrických ohradníků nezjištěnými osobami (možná i těmi, kdož se nyní těchto úniků dovolávají), což bylo oznámeno policii. 9. Pokud jde o výši uložené sankce, žalobce namítal, že správní orgán se neobtěžoval si zjistit, že žalobce je starobním důchodcem a podnikání je pro něj jen vedlejší činností, takže nebyly řádně zjištěn jeho majetkové poměry. Pokud správní orgány argumentovaly prodejem zvířat, jednak argumentovaly rozporně se svým závěrem, že žalobce byl stále jejich chovatelem, a jednak ani nezjišťovaly, za jakou cenu byla zvířata prodána, na jaké okolnosti byla výplata kupní ceny vázána, zda již byla vyplacena, resp. proč dosud k výplatě kupní ceny nedošlo. To platí i pro prodej koní, které novému majiteli státní správa odebrala, kvůli čemuž nebyla žalobci vyplacena jejich kupní cena. 10. Žalovaný se vyjádřil tak, že odvolací námitky posoudil a přitom neshledal nesoulad rozhodnutí městského úřadu či jemu předcházejícího řízení s právními předpisy. Upozornil, že odpovědnost podnikající fyzické osoby za přestupek v případě týrání zvířete je objektivní a nevyžaduje zavinění. 11. Pokud jde o skutkový stav, žalovaný uvedl, že žalobce byl v celém řízení nečinný, žádné důkazy nenavrhoval a správní orgány pokládaly stav věci zjištěný kontrolou KVS za podklad pro rozhodnutí. Ve správním řízení nebylo zjištěno, že by žalobce vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránil. Žalobce měl možnost se s podklady pro vydání rozhodnutí seznámit, avšak zůstal nečinným, a tak musí nést následky svého vědomého jednání. Pokud nyní důkazy provedené ve správním řízení zpochybňuje, přechází na něj důkazní břemeno. 12. K námitce žalobce, že kontrolor KVS kontrolu fakticky neprováděl a kontrolní protokol byl zfalšován, žalovaný uvedl, že v protokolu o kontrole je uvedeno, že kontrolu provedli dva kontroloři KVS, což oba stvrdili svými podpisy. Takové tvrzení žalobce uvedl až v rámci odvolání a žalovaný se s ním vypořádal na straně čtvrté napadeného rozhodnutí (tj. odkazem na obsah kontrolního protokolu a nepodloženost žalobcovy námitky). Vzhledem ke skutečnosti, že tvrzení žalobce je pouze obecné a je v rozporu se skutečností, žalobce opět neunesl důkazní břemeno. 13. Žalovaný odkázal na odborné vyjádření KVS ze dne 23. 5. 2017, v němž jsou podrobně vypořádány námitky žalobce proti protokolu o kont