1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

43 Af 37/2018- 87 - text 38 43 Af 37/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: E. L. s.r.o., IČO X, sídlem X, zastoupená advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. 38290/18/5300-21444-711428, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 8. 2018, č. j. 38290/18/5300-21444-711428, se ruší v části, kterou bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj ze dne 4. 5. 2017, č. j. 2625702/17/2111-50522-208266, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Ve zbytku se žaloba zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 4. 5. 2017, č. j. 2625495/17/2111-50522-208266 (dále jen „platební výměr za květen“) a č. j. 2625702/17/2111-50522-208266 (dále jen „platební výměr za srpen“). 2. Správce daně platebním výměrem za květen žalobkyni doměřil daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období měsíce května 2012 ve výši 766 990 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále ve výši 153 398 Kč. Platebním výměrem za srpen žalobkyni doměřil DPH za období měsíce srpna 2012 ve výši 1 371 320 Kč a uložil jí povinnost uhradit penále ve výši 274 264 Kč. 3. Soud pro přehlednost odůvodnění rozhodnutí předesílá, že daň byla doměřena z důvodu neuznání nároku na odpočet DPH za přijaté plnění – dodání niklových (dále jen „Ni“) a měděných (dále jen „Cu“) katod, neboť dle žalovaného byla přijatá plnění zasažena podvodem na DPH, o němž žalobkyně měla a mohla vědět. 4. V žalobě a jejím doplnění ze dne 5. 11. 2018 žalobkyně uplatnila řadu námitek proti napadenému rozhodnutí a řízení, které k jeho přijetí vedlo, z nichž soud identifikoval následující žalobní body. 5. Prvním žalobním bodem žalobkyně namítá, že existují pochybnosti o nepodjatosti úředních osob L. P. aj. K., které u ní prováděly daňovou kontrolu. Uvádí, že tyto úřední osoby u ní prováděly postup k odstranění pochybností na DPH za zdaňovací období říjen 2012, který byl shledán nezákonným zásahem, jak deklaroval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 45 Af 28/2013-181. Žalobkyně tvrdí, že jí byla nezákonným postupem způsobena škoda nejméně ve výši 510 550 Kč na právních výdajích, a úřední osoby jsou tak nepřímými dlužnicemi žalobkyně, neboť stát má vůči nim regresní nárok podle § 17 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu“). Žalobkyně dále namítá, že uvedené úřední osoby prověřuje Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, v řízení č. j. OKFK-5478-104/TČ-2014-251202-C, v souvislosti s výše uvedeným nezákonným postupem k odstranění pochybností. Dle žalobkyně existuje podezření, zda situace vzniklá u žalobkyně nebyla vyvolána snahou o získání úplatku poskytnutého formou daru fotbalovému klubu, kde působil bývalý nadřízený jmenovaných úředních osob Ing. Kruliš po skončení pracovního poměru u správce daně. Trestná činnost jmenovaného měla dle žalobkyně spočívat ve vytváření umělých doměrků daní, jež měl za úplatek likvidovat. 6. Druhým žalobním bodem žalobkyně namítá, že založil-li správce daně svá rozhodnutí na chybějící dani u bezprostředních dodavatelů žalobkyně, neměl jí odepřít nárok na nadměrný odpočet, ale měl aplikovat institut ručení podle § 109 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ZDPH“). K tomu cituje rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 12. 2017, č. j. 22 Af 33/2016-60, a ze dne 10. 5. 2018, č. j. 22 Af 101/2016-54 (dále jen „rozsudky KS v Ostravě“). Dle žalobkyně má správa daní podle § 1 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „d. ř.“), jediný cíl, a to správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady; ochrana a zajištění fungování systému DPH není cílem správy daní a daňovým orgánům nepřísluší, neboť jim plnění tohoto cíle žádný pramen práva neukládá a z ústavní zásady enumerace veřejnoprávních povinností plyne, že jej naplňovat nesmí. Žalobkyně nerozporuje, že jak odepření nároku na odpočet daně, tak i ručení podléhají různým podmínkám a ustanovením směrnice Rady č. 112/2006/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice“). Smysl odepření nároku na odpočet daně je však dle názoru žalobkyně tentýž jako smysl ručení podle § 109 ZDPH, tedy u konkrétního plátce správně určit výši DPH. V opačném případě by dle žalobkyně Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) nemohl v rozsudku ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017-54 (dále jen „FAU“), konstatovat zákaz dvojího zdanění, resp. aplikace ručení a zajišťovacích příkazů na shodnou daň vůči témuž daňovému subjektu. Dle žalobkyně je třeba rovněž zohlednit, že institut ručení je pro plátce příznivější, neboť při jeho aplikaci nedochází ke vzniku penále ani úroku z prodlení. Jelikož je penále považováno za trestní sankci ve smyslu čl. 40 Listiny základních práv a svobod, bylo uloženo protiprávně, protože se daňovým orgánům nabízel nástroj šetrnější, a to právě ručení. Rozlišování cílů odepření nároku na odpočet a ručení je dle žalobkyně vedeno mylnou představou, že v rámci odepření nároku na odpočet může daňový orgán postihnout více článků v řetězci, což vylučuje rozsudek NSS ze dne 30. 1. 2018, č. j. 5 Afs 60/2017-60 (dále jen „Vyrtych“). 7. Třetím žalobním bodem žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pokud jde o vypořádání odvolací námitky žalobkyně, že správce daně měl před zahájením daňové kontroly rozsáhlé poznatky o tom, že by měla být žalobkyni určitá daň doměřena. Žalovaný pouze konstatoval, že správce daně měl v okamžiku zahájení daňové kontroly pouze neurčité indicie, a nebyl proto povinen vyzvat žalobkyni k podání dodatečného daňového přiznání, aniž posoudil vztah mezi důkazy, na které poukázala žalobkyně, a důvody doměření daně. Eventuálně žalobkyně namítá, že správce daně měl před vydáním platebních výměrů zásadní množství informací o tom, že žalobkyni bude doměřena daň v určité výši, a výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení tedy vydat měl. Poukazuje na to, že správci daně byly na základě postupu k odstranění pochybností na DPH za zdaňovací období říjen 2012 známy téměř všechny skutkové okolnosti, z nichž žalovaný následně dovodil nedostatečnou obezřetnost žalobkyně v bodech 65 až 66 napadeného rozhodnutí. Odepření nároku na DPH mělo v té době oporu v náhledu žalovaného, který rozhodnutím ze dne 22. 10. 2014, č. j. 28309/14/5000-14307-705194, potvrdil dodatečný platební výměr za říjen 2012. Dle žalobkyně se nemůže uplatnit výjimečná možnost upustit od vydání výzvy k podání dodatečného tvrzení ve smyslu usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014-55 (dále jen „ALGON“), bodu 60, která je vyhrazena pro situace, kdy by daňový subjekt mohl při předchozí výzvě zmařit stanovení daně, např. manipulací s povinnými evidencemi. Žalobkyně je ustálená obchodní korporace, která zaměstnává desítky zaměstnanců, podniká s obratem přes 1,1 mld. Kč za rok 2017/18 a má vlastní kapitál 174 mil. Kč. Své veřejnoprávní povinnosti plní bezvadně, nikdy se nedopouštěla úprav svých povinných evidencí či jiných neférových praktik. Jelikož správce daně žalobkyni nevyzval k podání dodatečného přiznání k DPH za předmětná zdaňovací období, byla daňová kontrola nezákonná, a proto nemůže být podkladem dodatečných platebních výměrů. 8. Žalobkyně ve čtvrtém žalobním bodě tvrdí, že žalovaný provedl nesprávně tzv. vědomostní test a nedostatečně objasnil skutkový stav. To dovozuje z toho, že daňové orgány získaly zákonem č. 94/2018 Sb. kompetenci žádat od třetích osob údaje a dokumenty opatřené podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (dále jen „AML“). Opírá-li se žalovaný o závěr, že žalobkyně selhala v provedení opatření v boji proti daňovým únikům, lze očekávat, že daňové orgány vzhledem ke svým širším kompetencím získaly varovné informace mnohem dříve než žalobkyně. Pokud na finančních operacích nic podezřelého neshledaly, ačkoli měly silnější nástroje než žalobkyně, svědčí to o tom, že žalobkyně nemohla daňový podvod odhalit a jednala v dobré víře. 9. Pátým žalobním bodem žalobkyně rozporu