10 Azs 178/2018 — Nejvyšší správní soud

51 Af 3/2020- 55 - text 12 51 Af 3/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: V. M. bytem X zastoupený advokátkou Mgr. Evou Doložílkovou, LL. M. sídlem Pobřežní 1a/648, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47867/19/5200-10424-700519, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a průběh daňového řízení 1. Dne 23. 3. 2018 podal žalobce řádné přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2017, v němž mj. uplatnil daňové zvýhodnění na dvě vyživované nezletilé děti podle § 35c odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2017 (dále jen „zákon o daních z příjmů“) v celkové výši 26 340 Kč (na dceru N. za 12 kalendářních měsíců ve výši 13 404 Kč a na syna V. J. za 8 kalendářních měsíců ve výši 12 936 Kč). 2. Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) následně žalobce vyzval k odstranění pochybností o oprávněnosti uplatněného daňového zvýhodnění na dceru N. Správce daně zároveň žalobce vyzval, aby doložil potvrzení zaměstnavatele matky nezletilé N. (žalobcovy bývalé manželky – pozn. soudu) nebo její čestné prohlášení o tom, že v roce 2017 neuplatňovala na nezletilou N. daňové zvýhodnění podle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů. 3. Žalobce v průběhu daňového řízení tvrdil, že s dcerou N. žije ve společně hospodařící domácnosti, přičemž ohledně úpravy jejích poměrů odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2015, č. j. 25 Co 191/2015 - 176 (dále jen „rozsudek odvolacího civilního soudu“ pro odlišení téhož soudu coby soudu správního v nyní posuzované věci), který správci daně předložil v souvislosti s vyměřovacím řízení za zdaňovací období roku 2016. Žalobce uvedl, že ačkoliv byla jeho dcera svěřena do péče matky, v rámci upraveného styku u něj tráví každý měsíc 8 až 10 dní, po které jí hradí výživu, věci denní potřeby, léky, oblečení, hračky a zájmové aktivity a dále ji doprovází do školy a ze školy, pomáhá jí s učivem, navštěvuje s ní lékaře atd. Při ústním jednání žalobce zdůraznil, že dcera N. má v jeho bydlišti stálé zázemí a snaží se podílet na chodu domácnosti např. při vaření a drobných domácích činnostech. Žalobce dále uvedl, že s dcerou tráví společně dovolené a po dobu, kdy je dcera u jeho bývalé manželky, spolu udržují telefonický kontakt. Na podporu svého tvrzení žalobce předložil fotografii dětského pokoje a několik daňových dokladů (např. účtenku z aquaparku, lékárny nebo knihkupectví). K požadavku správce daně na předložení potvrzení zaměstnavatele matky nezletilé N. nebo jejího čestného prohlášení žalobce uvedl, že matka nezletilé N. na jeho písemné dotazy neodpovídá, přičemž se jedná o informace, které si může správce daně snadno zjistit v rámci své úřední činnosti. 4. Správce daně vydal dne 24. 10. 2018 platební výměr, č. j. 4633225/18/2101-50521-109715 (dále jen „platební výměr“), jímž žalobci neuznal daňové zvýhodnění na dceru N. a uložil mu povinnost zaplatit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 13 404 Kč. Správce daně totiž shledal, že žalobce nežije se svou dcerou ve společně hospodařící domácnosti, jelikož rozsudkem odvolacího civilního soudu byla nezletilá N. svěřena do péče matky. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, v němž argumentoval obdobně jako později v žalobě. 5. Dne 19. 11. 2019 vydal žalovaný v záhlaví označené rozhodnutí (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž změnil platební výměr tak, že odstranil nesoulad údajů uvedených v daňovém přiznání a v 11. a 12. řádku výpočtu daně z příjmů fyzických osob a uložil žalobci povinnost zaplatit kladný rozdíl mezi vyměřenou daní a daní tvrzenou v daňovém přiznání ve výši 17 404 Kč. Žalovaný se ztotožnil se závěrem správce daně, že žalobce nežije ve společně hospodařící domácnosti se svou dcerou N., a proto na ni nemohl uplatnit daňové zvýhodnění na vyživované dítě podle § 35c odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalovaný dále uvedl, že nezletilá N. žije podle rozsudku odvolacího civilního soudu ve společně hospodařící domácnosti své matky v Hradci Králové, přičemž s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013, podotkl, že fyzická osoba nemůže být ze své podstaty současně členem dvou nebo více společně hospodařících domácností. Dočasný pobyt nezletilé N. mimo domácnost matky v rámci upraveného styku se žalobcem nemá podle žalovaného na toto posouzení žádný vliv. 6. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Obsah podání účastníků 7. Žalobce v žalobě namítá, že žalovaný nesprávně vyložil pojem „společně hospodařící domácnosti“, jelikož z § 21e odst. 4 zákona o daních z příjmů neplyne, že se dítě v případě svěření do péče jednoho z rodičů automaticky stává členem společně hospodařící domácnosti pouze tohoto rodiče, a nemůže tak být členem společně hospodařící domácnosti druhého rodiče, který má upravené právo styku s dítětem a uloženou povinnost platit výživné. Žalobce upozorňuje, že z definice společně hospodařící domácnosti nevyplývá jakýkoliv vztah k institutům soukromého práva jako je svěření dítěte do péče nebo stanovení povinnosti platit výživné. Žalobce proto pokládá za chybnou úvahu žalovaného, že nezletilá N. žije ve společně hospodařící domácnosti své matky, jelikož jí byla rozsudkem odvolacího civilního soudu svěřena do péče. Žalobce upozorňuje, že se orgány finanční správy nijak nezabývaly faktickým naplněním podmínky trvalého soužití a společné úhrady nákladů na své potřeby, jak to požaduje např. žalovaným odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013. Při posuzování existence společné domácnosti ve vztahu k dítěti je dle názoru žalobce u obou těchto definičních znaků třeba připustit určité reálné limity. Pokud jde o trvalost soužití, u většiny dětí je dán předpoklad, že vyrostou, osamostatní se a soužití se svými rodiči opustí. Trvalost soužití se tak u dětí projevuje zejména tím, že se cítí být součástí života svých rodičů. Pokud jde o znak spočívající ve společném uhrazování nákladů, je podle žalobce třeba vzít v úvahu, že děti zpravidla nemají vlastní příjem a náklady na uhrazování potřeby členů společně hospodařící domácnosti jsou přirozeně hrazeny z příjmů rodičů. Ze strany dětí lze tento aspekt převést spíše na jejich podíl na péči o společně hospodařící domácnost, respektive na to, zda se cítí spoluodpovědné za chod domácnosti s přihlédnutím ke svému věku a vývoji. 8. Žalobce dále brojí proti závěru žalovaného, že jedna fyzická osoba nemůže být současně členem dvou nebo více společně hospodařících domácností. Žalobce se domnívá, že tento závěr postrádá oporu v zákoně a navíc logicky kontrastuje s předpokladem žalovaného, že je dán vztah mezi svěřením do péče a existencí společné domácnosti, neboť není zřejmé, jak by mělo být postupováno v případě svěření dítěte do střídavé péče. V tomto směru považuje žalobce napadené rozhodnutí za vnitřně rozporné. K prokázání toho, jak orgány finanční správy v praxi přiznávají částečné daňové zvýhodnění na vyživované děti oběma rodičů, žalobce navrhl, „aby žalovaný prostřednictvím svého informačního systému vygeneroval data ohledně toho, u kolika dětí je daňové zvýhodnění uplatněno oběma rodiči v režimu, že si rodiče ,mezi sebe rozdělí‘ 12 měsíčních období.“ Žalobce dále upozorňuje, že žalovaný v napadeném rozhodnutí již neodkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 678/2011, jak to činil v rozhodnutí týkajícím se jeho daně z příjmů za zdaňovací období roku 2016, jelikož závěry v tomto rozsudku uvedené jsou ve zjevném rozporu se závěry žalovaného v bodě 29 napadeného rozhodnutí. Žalobce navíc podotýká, že v předmětném rozsudku opřel Nejvyšší soud svůj názor o nemožnosti členství jedné osoby ve dvou domácnostech o judikaturu Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze 70. let 20. století, která nepřípustně nadřazovala formální stav nad stav faktický, a proto tento názor argumentačně neobstojí. Žalobce dále navrhl, aby byl proveden důkaz soudním spisem vedeným Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 43 Af 7/2018, jakož i k němu připojeným správním spisem. 9. Žalobce dále poukazuje na cíl daňového zvýhodnění na vyživované dítě, jímž je podpořit poplatníky, kteří pečují o děti, respektive jejich domácnosti. Žalobce má za to, že rozhodují-li o uspokojování potřeb dítěte oba rodiče, byť každý v rámci své domácnosti, a dítě je součástí domácností obou rodičů, není nezbytně nutné trvat na tom, aby ve vztahu k jednomu dítěti bylo daňové zvýhodnění uplatněno pouze jedním