8 Afs 75/2018 — Nejvyšší správní soud

54 Af 16/2019- 71 - text 12 54 Af 16/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: J. V. bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Martinou Koláčkovou sídlem Zahradnická 74, Příbram proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 4. 2019, č. j. 15797-2/2019-900000-318, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým žalovaný změnil výrokovou část platebního výměru Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 11. 11. 2014, č. j. 173206/2014-610000-32.1 (dále jen „platební výměr“), ve věci spotřební daně. I.1 Předchozí fáze řízení 2. Platebním výměrem celní úřad vyměřil žalobci spotřební daň za zdaňovací období srpen 2012 z tabákových výrobků podle § 101 odst. 3 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon o spotřebních daních“) ve výši 1 133 160 Kč. Jednalo se o tabákové výrobky skladované v dřevostavbě na žalobcově pozemku parc. č. XA v k. ú. Bratkovice, u nichž vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň podle § 9 odst. 3 písm. e) zákona o spotřebních daních, neboť byly žalobcem drženy (skladovány), aniž by bylo prokázáno, že se jedná o vybrané výrobky zdaněné, nebo oprávněně nabyté bez daně, čímž se žalobce stal plátcem daně podle § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. 3. Celní úřad vyšel především ze zjištění učiněných dne 14. 8. 2012 při domovní prohlídce nemovitostí ve vlastnictví žalobce, kterou provedlo Celní ředitelství Praha podle § 83 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů na základě příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10. V kontrolovaném objektu bylo nalezeno 5396 ks spotřebitelského balení řezaného tabáku o celkové hmotnosti 809,4 kg. Tabák nebyl opatřen platnými tabákovými nálepkami a žalobce nedisponoval doklady podle § 5 zákona o spotřebních daních. Z následného laboratorního zkoumání vyplynulo, že se jednalo o řezaný tabák způsobilý ke kouření bez dalšího průmyslového zpracování, jednalo se tedy o vybrané výrobky podléhající spotřební dani. 4. Tvrzení žalobce o pronájmu dřevěného přístřešku v zadní části zahrady, v němž byl tabák nalezen, občanu Bulharska (G. I.) považoval celní úřad za nevěrohodné a neprokázané. S ohledem na výpověď žalobce i jeho manželky navíc neměl tvrzený nájemce vůbec přístup k místu skladování a nemohl řádně využívat předmět nájmu, a to na rozdíl od žalobce, který měl k tabáku neomezený přístup a měl nad ním faktickou moc. Volný přístup k místu skladování neměli ani M. B. a T. V., neboť žalobce nebo jeho manželka jim přístup na pozemek umožňovali. Uskladnění tabáku tedy bylo závislé na vůli žalobce. Celní úřad na základě těchto zjištění dovodil, že to byl žalobce, kdo tabák skladoval. 5. Odvolání žalobce žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 10. 9. 2015, č. j. 9026-8/2015-900000-304.7. Ztotožnil se s celním úřadem, že žalobce byl skladovatelem dotčeného nezdaněného tabáku, tedy i plátcem spotřební daně. Žalobce byl ke dni domovní prohlídky v postavení detentora, neboť fyzicky ovládal skladované krabice s tabákem, měl k nim neomezený volný přístup zevnitř pozemku a musel o nich mít vizuální přehled. Podle žalovaného byla vyloučena detence (fyzické ovládání) krabic ze strany G. I., o němž žalobce dodatečně bez důkazů tvrdil, že měl být nájemcem dřevostavby. Žalovaný rovněž vyslovil pochybnost, že by se žalobce svého známého nikdy nezeptal, co v krabicích je, již jen proto, aby věděl, jak moc na ně má dávat pozor, nebo aby se ujistil, zda se nejedná o něco nelegálního. Podstatné však je, že pro naplnění pojmu „skladovatel“ je pro účely zákona o spotřebních daních vyžadována jen detence, tedy tzv. neúplná držba, která naplňuje jen faktickou (resp. objektivní) složku držby. Není vůbec rozhodné, zda skladovatel (žalobce) věděl, co je obsahem krabic a zda tento obsah podléhá spotřební dani. Ani neznalost či omyl o obsahu krabic nemůže skladovatele zprostit daňové odpovědnosti. Výsledky souvisejícího trestního řízení shrnuje obžaloba, na základě níž byli před soud postaveni mimo jiné M. B. a T. V.. Podle ní se na distribuci tabáku uloženého též na pozemku žalobce v dřevostavbě, podílely výlučně osoby české národnosti, jedinými cizinci byli až koneční odběratelé v tržnici SAPA v Praze. I kdyby byl žalobcem tvrzený stav věrohodný a byl prokázán, s ohledem na konkrétní okolnosti případu (detence žalobce, občasné zpřístupnění otevřené dřevostavby a krabic M. B. a T. V. žalobcem) by byl jen stavem formálním, fingovaným, zastírajícím skutečný právní stav, přičemž bulharský státní příslušník by v takovém případě byl jen „bílým koněm“. 6. Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2015 podal žalobce žalobu ke zdejšímu soudu, který ji zamítl rozsudkem ze dne 12. 5. 2017, č. j. 45 Af 9/2015-118. Soud se neztotožnil s celními orgány v závěru, že byl žalobce skladovatelem předmětného tabáku. Při výkladu pojmu skladovatel soud vyšel z judikatury Nejvyššího správního soudu (dále též „NSS“), podle které by pojem skladování měl být vykládán ve smyslu detence, přičemž u detentora je dáno faktické ovládání věci, nikoli však vůle nakládat s věcí jako s vlastní. Žalobce byl sice vlastníkem dřevostavby, ve které byl nalezen tabák, nebyl však tím, kdo by měl faktické panství nad věcí ve smyslu definice detentora. Podle zjištěných skutečností žalobce neměl vůli s (cizím) zbožím fakticky nakládat. Přestože měl soud za prokázané, že skladovatelem vybraných výrobků byly jiné osoby, nebyl žalobce zbaven solidární odpovědnosti k úhradě spotřební daně v plné výši ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) věty za středníkem zákona o spotřebních daních. Podle tohoto ustanovení za daň společně a nerozdílně odpovídá také právnická nebo fyzická osoba, která se na uvedeném skladování nebo dopravě podílela. Žalobce totiž skladování vybraných výrobků umožňoval a poskytoval skladovatelům součinnost v podobě zpřístupňování pozemku, což k závěru o podílu žalobce na skladování zcela postačí. I při vyměření daně žalobci jako solidárnímu dlužníku přitom bylo zcela namístě vyměřit daň v její celkové výši. Z tohoto důvodu soud rozhodnutí ze dne 10. 9. 2015 nezrušil, přestože dospěl k jinému právnímu závěru než žalovaný. 7. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 8 Afs 146/201740, rozsudek ze dne 12. 5. 2017 zrušil a věc vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího správního soudu byla změna právní kvalifikace až v řízení před soudem pro účastníky řízení překvapivá. Krajský soud opřel svůj závěr o daňové povinnosti žalobce o zcela jinou skutkovou podstatu, než ze které ji dovozoval žalovaný. Účastníci řízení nemohli na tuto změnu žádným způsobem reagovat, neboť se s ní seznámili až v konečném rozsudku. 8. Následně soud rozsudkem ze dne 22. 3. 2018, č. j. 45 Af 9/2015-142, rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2015 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Setrval na svém závěru, že žalobce nebyl skladovatelem (detentorem) vybraných výrobků, neboť nebyla prokázána jeho vůle s vybranými výrobky fakticky nakládat. Shromážděné důkazy (například kamerové záznamy) ve shodě s výpověďmi žalobce a jeho manželky prokazují, že to byly jiné osoby (M. B. a T. V.), které s vybranými výrobky přímo manipulovaly, a které tak měly k vybraným výrobkům vlastní subjektivní vztah nezbytný k tomu, aby mohly být považovány za skladovatele ve smyslu § 4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních daních. Přístup ke zboží měly tyto osoby zajištěn prostřednictvím domluvy se žalobcem tak, jak žalobce a jeho manželka popsali ve svých výpovědích, tedy že jim přístup ze zboží umožnovali podle jejich požadavků (ať již otevřením brány, či ponecháním klíče od brány na smluveném místě). Žalobce tedy uvedeným osobám přenechal místo v dřevostavbě k užívání pro skladování zboží. 9. Kasační stížnost žalovaného proti rozsudku ze dne 22. 3. 2018 Nejvyšší správní soud zamítl rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 8 Afs 75/2018-32. Ztotožnil se se závěrem, že ze zjištěného skutkového stavu skutečně neplyne, že by žalobce vykonával faktické panství nad vybranými výrobky a nakládal s nimi (byť jako s cizí věcí). Žalobce pouze dal třetím osobám k dispozici dřevostavbu na svém pozemku a umožňoval jim do ní přístup. S vybranými výrobky, které v ní byly skladovány, nijak nezacházel a vždy k nim zajistil přístup. Žalobce sice měl k vybraným výrobkům volný přístup, mohl je kontrolovat a manipulovat s nimi, protože se nacházely v dřevostavbě na jeho pozemku, žádnými důkazy však nebylo prokázáno, že by tak sk