5 As 125/2015 — Nejvyšší správní soud

55 A 101/2020- 87 - text 9 55 A 101/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobce: E. V. bytem X zastoupen obecným zmocněncem J. U. bytem X proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2020, č. j. 106284/2020/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav, odboru stavebního a rozvoje města (dále jen „vyvlastňovací úřad“), ze dne 8. 6. 2020, č. j. 86387/2020/SÚ/LEST, ve věci žádosti o zrušení vyvlastnění a toto rozhodnutí potvrdil. 2. Podáním doručeným dne 15. 4. 2020 žalobce uplatnil u vyvlastňovacího úřadu žádost o zrušení vyvlastnění pozemku parc. č. X v k. ú. M. B. o výměře 2 149 m2, označeného písmenem „B“ (dále jen „pozemek č. X“), k němuž došlo na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Mladé Boleslavi, odboru výstavby (dále jen „národní výbor“), ze dne 7. 2. 1977, č. j. Výst. 5540/76 (dále jen „rozhodnutí o vyvlastnění“). Opis tohoto rozhodnutí žalobce k žádosti přiložil. Rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno za účelem výstavby XI. etapy sídliště M. B. - 448 bytových jednotek, mateřské školy, výměníkové stanice, prodejny potravin a drogistického zboží, restaurace a transformační stanice (dále též „stavba X. etapy“). Před vyvlastněním byl pozemek č. X ve vlastnictví rodičů žalobce. 3. V žádosti žalobce poukázal na to, že rozhodnutí o vyvlastnění bylo vydáno podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon; dále jen „stavební zákon z roku 1976“), podle kterého lze žádost o zrušení vyvlastnění podat kdykoli po uplynutí lhůty podle § 115 odst. 2, pokud pozemek nebo stavba neslouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Podle citovaného zákona by měla být také posouzena žádost o zrušení vyvlastnění. Podle žalobce nebylo dodrženo zahájení užívání tohoto pozemku do dvou let od vykonatelnosti rozhodnutí o vyvlastnění (25. 2. 1979). Kolaudační rozhodnutí nebyla v souladu s termínem užívání, některé stavby nebyly realizovány a některá kolaudační rozhodnutí nejsou k dispozici vůbec. Dále nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněný pozemek. Nabídnutá cena nikdy neodpovídala ceně stavebního pozemku. Vyvlastnění tak nebylo dobrovolné. 4. Dále žalobce uvedl, že dne 9. 12. 1992 řádně uplatnil nárok na vydání pozemku č. X u finančního odboru Mladá Boleslav. Uvedený odbor předal žádost stavebnímu odboru, žádost však nebyla nikdy vyřízena, přestože byla podána ve lhůtě podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Podle žalobce tak došlo k porušení § 20 zákona č. 71/1967, o správním řízení (správní řád), a vzniku škody. 5. Vyvlastňovací úřad žádost žalobce zamítl rozhodnutím ze dne 8. 6. 2020. Nepřisvědčil tvrzení žalobce, podle kterého nebyla dodržena lhůta pro zahájení užívání vyvlastněného pozemku. Územní rozhodnutí o umístění stavby XI. etapy ze dne 12. 4. 1976 nabylo právní moci dne 18. 5. 1976. Dne 15. 9. 1977 bylo vydáno stavební povolení, které nabylo právní moci dne 13. 10. 1977. Pojem stavba uvedený v těchto rozhodnutích je třeba chápat ve vztahu k celému komplexu stavebních objektů XI. etapy. V rozhodnutí o vyvlastnění bylo stanoveno, že vyvlastnitel je povinen do dvou let od vykonatelnosti tohoto rozhodnutí zahájit užívání pozemku (viz též § 116 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976). Za užívání pro účel vyvlastnění se v tomto případě považuje zahájení výstavby XI. etapy na základě stavebního povolení ze dne 15. 9. 1977. Podle skutkových zjištění byla stavba XI. etapy zahájena prováděním stavebních prací na jednotlivých stavebních objektech podle vydaného stavebního povolení před uplynutím dvou let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Není podstatné, zda tomu tak bylo právě na pozemku č. X. Zrušit rozhodnutí o vyvlastnění lze pouze v případě, že se stavbou jako celkem nebylo započato ve stanovené lhůtě. 6. K tvrzení žalobce o nevyplacení náhrady vyvlastňovací úřad konstatoval, že odbor výstavby národního výboru nebyl k vyplacení náhrady příslušný. Tím byl finanční odbor. Vyvlastňovací úřad připustil, že ve spisovně nebyly nalezeny spisy týkající se provedení náhrady. Nebyly nalezeny ani spisy z let 1992 a 1993, které by se měly týkat žádosti o vydání pozemku č. X. 7. Odvolání žalobce žalovaný zamítl v záhlaví označeným rozhodnutím. Úvodem poznamenal, že právní předchůdci žalobce nevyužili možnosti odvolání proti rozhodnutí o vyvlastnění, toto rozhodnutí proto nabylo právní moci a stalo se vykonatelným. Ztotožnil se také se závěrem vyvlastňovacího úřadu, podle kterého byla splněna podmínka zahájení užívání ve lhůtě dvou let od právní moci rozhodnutí o vyvlastnění, neboť bylo započato s realizací stavebních objektů, které zahrnovalo pravomocné stavební povolení. Tato podmínka nebyla vázána na dokončení a kolaudaci všech stavebních objektů, které stavba zahrnovala. Účel vyvlastnění byl v dané věci naplněn a bylo s ním započato ve stanovené lhůtě. 8. Dále žalovaný poznamenal, že rozhodnutí, podle kterého měla být poskytnuta náhrada do 15 dnů od vykonatelnosti rozhodnutí, je z roku 1977, nárok na úhradu byl však uplatněn až v roce 1992. Žalovaný připustil, že vyvlastnění je závažným a tvrdým zásahem do vlastnického práva, který je možný jen za přesně stanovených podmínek. Právní předpisy ale současně stanoví, jakým způsobem a v jakých lhůtách se lze takovémuto nucenému odejmutí vlastnického práva bránit. K tomu slouží řádné a mimořádné opravné prostředky. Po marném uplynutí lhůt pro jejich uplatnění již nelze vydaná rozhodnutí měnit nebo rušit, a to mimo jiné s ohledem na zásadu právní jistoty a zásadu, podle které „právo svědčí bdělým“. Žalovaný dodal, že rozhodnutí o vyvlastnění nelze zrušit také z toho důvodu, že na pozemku č. X byla umístěna a realizována stavba. Zamítnutí žalobcovy žádosti v posuzované věci mu neupírá právo obrátit se na příslušné ministerstvo nebo na soud s nárokem na náhradu škody. II. Obsah žaloby 9. Žalobce v žalobě zdůraznil, že vyvlastnění je možné pouze za podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Žádost o zrušení vyvlastnění lze přitom podat podle stavebního zákona z roku 1976 i zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákon o vyvlastnění), ve znění pozdějších předpisů, kdykoli. Rozhodnutí o vyvlastnění nebylo nikdy řádně doručeno, což prokazuje odpověď vyvlastňovacího úřadu ze dne 18. 8. 2020, podle které nebyly doručenky k tomuto rozhodnutí nalezeny. S obsahem rozhodnutí o vyvlastnění se žalobce seznámil až dne 7. 5. 2014, kdy požádal o listiny týkající se pozemku č. X. 10. Vyvlastňovací úřad nepředložil na ústním jednání dne 3. 6. 2020 schválenou územně plánovací dokumentaci ani nic jiného, co by prokazovalo splnění podmínky veřejného zájmu. Nebyl tak splněn zákonný důvod vyvlastnění ve veřejném zájmu, který byl vyvlastnitel povinen prokázat při vyvlastňovacím řízení [viz rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 8. 2015, č. j. 5 As 125/2015-39]. Současně bylo podle žalobce prokázáno, že nebyla vyplacena náhrada za vyvlastněný pozemek tak, jak je uvedeno v rozhodnutí o vyvlastnění. K tomu žalobce odkázal na protokol z ústního jednání konaného dne 3. 6. 2020. Nebyly splněny ani podmínky podle § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalobce (pozn. zřejmě myšleno jeho právní předchůdci) se snažil uzavřít dohodu ze dne 3. 12. 1976. Ta však byla odmítnuta, neboť národní výbor odmítl zaplatit cenu obvyklou, úřední, a nepředložil ani návrh kupní smlouvy, ani znalecký posudek, čímž došlo k porušení § 3 odst. 1 zákona o vyvlastnění (viz rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2017, č. j. 2 As 22/2017-57). 11. V následných podáních (ve lhůtě pro podání žaloby) žalobce doplnil, že považuje rozhodnutí o vyvlastnění nejen za nezákonné, ale také za nicotné. Důvody nicotnosti shledává v tom, že není podepsáno oprávněnou osobou a neobsahuje úřední razítko. Jeho stejnopis se ani nenachází ve spise, protože spis se na vyvlastňovacím úřadě nenachází. Tato skutečnost je v rozporu s usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 402/04, a rozsudkem NSS ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003-54. 12. Žalobce rovněž namítl, že Magistrát města Mladá Boleslav porušil skartační a archivační řád, neboť nemělo vůbec dojít ke skartaci podstatných dokumentů (označení písmenem „A“) prokazujících vlastnické právo státu. Archivace příslušnéh