1 Afs 86/2004 — Nejvyšší správní soud

43 A 47/2023- 14 - text 5 43 A 47/2023 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Ing. Lenky Bursíkové a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a JUDr. Jana Peroutky ve věci žalobce: L. K. t. č. ve věznici X proti žalované: Vězeňská služba České republiky – věznice Jiřice sídlem Ruská cesta 404, Jiřice o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalované ze dne 12. 5. 2023, č. j. VS6822100001/05/23-24/NVTDP/3, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým ředitel žalované uložil žalobci podle § 35 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) povinnost uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody za období měsíce dubna 2023 v částce 157 Kč. 2. Žalobce v žalobě tvrdí, že vypočtené náklady výkonu trestu odnětí svobody za uvedené období představují 40 % z částky 393 Kč. Tato částka je součtem úroků z prodlení z částky 3 449 Kč, o kterou se měla žalovaná k újmě žalobce bezdůvodně obohatit. Rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 55 C 310/2022 - 26, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost bezdůvodné obohacení žalobci vrátit, a to i se zákonným úrokem z prodlení. Zákonný úrok z prodlení, který žalobce v návaznosti na citovaný rozsudek od žalovaného přijal dne 6. 4. 2023, není nově zaslanou částkou, nýbrž součástí, resp. příslušenstvím vráceného bezdůvodného obohacení, a nelze z ní proto vyměřit náklady výkonu trestu. Žalobce současně vyjádřil názor, že proti napadenému rozhodnutí nebylo možné v daném případě brojit stížností, neboť ta může směřovat toliko proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu, zatímco napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu, že žalobce žádné nové finanční prostředky v měsíci dubnu 2023 nepřijal (a nemohla mu tudíž být žádná úhrada z převedených peněz na jeho účet za uvedené období ani vyměřena). 3. Před posouzením žaloby proti napadenému rozhodnutí soud musel předně zkoumat, zda jsou splněny všechny podmínky řízení pro její věcné projednání. Dospěl přitom k závěru, že žaloba je nepřípustná pro nevyčerpání opravných prostředků. 4. Podle § 35 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody platí, že „[o]dsouzený je povinen hradit náklady výkonu trestu. Nelze-li tyto náklady srazit z odměny za práci, může věznice k jejich úhradě použít peněžní prostředky, které má odsouzený uloženy ve věznici. Výši nákladů výkonu trestu a podrobnosti její úhrady stanoví ministerstvo vyhláškou.“ 5. Prováděcí vyhláškou je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů (dále jen „vyhláška“). Pravidla pro srážky k úhradě nákladů výkonu trestu jsou obsažena v § 3 odst. 1 vyhlášky a dále pak v § 8 vyhlášky. 6. Podle § 8 vyhlášky platí následující: „(1) Na srážky k úhradě nákladů výkonu trestu se použije 40 % z důchodu nebo výsluhového příspěvku. (2) Z peněz, které byly zaslány odsouzenému do věznice a které byly převedeny na jeho účet vedený věznicí, se vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 40 % ze součtu všech částek přijatých za předchozí měsíc. Úhrada nákladů výkonu trestu z těchto peněz se nepředepíše, pokud by nedosáhla za kalendářní měsíc 100 Kč. Ustanovení odstavce 1 není tímto ustanovením dotčeno. (3) Odsouzenému, který odmítl pracovat nebo bez důvodu do práce nenastoupil, se vyměří úhrada nákladů výkonu trestu ve výši 50 Kč za den. (4) Výše úhrady nákladů výkonu trestu se stanoví z čisté odměny a z ostatních zdrojů příjmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Takto stanovená výše úhrady nákladů výkonu trestu smí včetně úhrady nákladů výkonu trestu stanovené podle odstavce 3 činit nejvýše 1500 Kč za kalendářní měsíc. (5) Srážky na úhradu nákladů výkonu trestu se neprovádí z částky, která byla odsouzenému a) připsána na účet jako odměna podle zákona, b) odeslána na jeho účet ve věznici výhradně za účelem úhrady jeho pohledávek spravovaných Vězeňskou službou, zejména za regulační poplatky, nákup nezbytných léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely a zdravotnických prostředků předepsaných lékařem, úhradu zdravotní péče nehrazené z veřejného zdravotního pojištění, a byla použita výlučně k těmto účelům, nebo c) uložena na jeho účet ve věznici, jedná-li se o výživné na dítě, příspěvek na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, přídavek na dítě, peněžitou pomoc v mateřství, rodičovský příspěvek, sirotčí důchod náležející dítěti nebo jiné peníze výslovně určené na úhradu potřeb dítěte, zaslané odsouzené těhotné ženě nebo matce, která má ve výkonu trestu u sebe dítě.“ 7. Podle § 9 odst. 2 vyhlášky může odsouzený proti rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu podat do 3 dnů od doručení stížnost řediteli věznice, který rozhodnutí vydal. Tato stížnost však může směřovat jen proti vypočtené výši nákladů výkonu trestu a nemá odkladný účinek. O stížnosti rozhoduje generální ředitel Vězeňské služby nebo jím pověřený zaměstnanec Vězeňské služby. O těchto skutečnostech ředitel žalované žalobce v napadeném rozhodnutí řádně poučil. 8. Stížnost proti rozhodnutí ředitele věznice tedy představuje řádný opravný prostředek, kterým je však možné brojit jen proti vypočtené výši nákladů. Jak soud uvedl již výše, žalobce má za to, že stížnost k dispozici neměl, neboť v měsíci dubnu 2023 nebyly na jeho účet ve věznici převedeny ani zaslány žádné nové finanční prostředky, a z toho důvodu mu neměla být žádná povinnost k úhradě nákladů výkonu trestu ani předepsána. Soud se proto musí zabývat otázkou, v jakých případech je stížnost proti rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu přípustná, tedy jak by mělo být vykládáno ustanovení § 9 odst. 2 vyhlášky, které připouští stížnost jen proti vypočtené výši nákladů. 9. Soud předně připomíná zásadu, že pravidlem je dvojinstanční správní řízení ve spojení se zásadou subsidiarity soudního přezkumu. Soud je proto přesvědčen, že § 9 odst. 2 vyhlášky, by měl být vykládán šířeji, než jak dovodil žalobce. Z jeho tvrzení plyne, že podle jeho názoru stížností lze brojit toliko proti aritmetickým úkonům, které ředitel věznice činí při rozhodování o úhradě nákladů výkonu trestu. Soud je však oproti žalobci názoru, že možnost podat stížnost proti rozhodnutí ředitele věznice nelze redukovat na případy, kdy odsouzený nesouhlasí s výsledkem aritmetického úkonu v tom smyslu, zda ředitel věznice početní úlohu vyřešil správně, či chybně. Soud má za to, že stížnost proti rozhodnutí ředitele věznice lze úspěšně uplatnit i tehdy, nemá-li odsouzený námitek proti výpočtu samotnému, ale nesouhlasí-li s výchozími hodnotami. Jinými slovy, stížností proti rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů výkonu trestu může odsouzený brojit proti výsledku aritmetického úkonu, jímž je zjištěná výše nákladů, nejen z důvodu početní chyby, ale i z důvodu chybných vstupních hodnot (hodnot, se kterými ředitel věznice při výpočtu nákladů pracuje). 10. Vztaženo k případu žalobce, soud se nedomnívá, že žalobce mohl stížností namítat pouze chybné vypočítání čtyřiceti procent z částky 393 Kč (tj. že ředitel žalované chybně vynásobil uvedenou částku koeficientem 0,4). Soud nepředpokládá, že institut stížnosti byl v § 9 vyhlášky zakotven pouze za účelem přezkumu banálních početních operací. Pro takto omezený rozsah přezkumu soud neshledává žádný rozumný důvod. Ředitelé věznic disponují jak dostatečným vzděláním (srov. § 7 a přílohu zákona č. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů), tak jistě i výpočetní technikou (služební počítač, kalkulačka, mobilní telefon), aby byli schopni základní aritmetické úkony jako násobení bezchybně provádět, a tak vyhláška jistě nezakládá čistě pro oblast vězeňství zcela ojedinělý „matematický opravný prostředek“. Dle soudu tak žalobce mohl stížností brojit i proti skutečnosti, že ředitel věznice při výpočtu nákladů vycházel z částky 393 Kč, kterou věznice žalobci převedla na jeho účet z titulu shora citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a která dle žalobce neměla srážkám podléhat. Stížnost žalobce by tedy dle názoru soudu byla přípustná a meritorně projednatelná i tehdy, pokud by žalobce namítal, že mu v daném období na účet nebyly zaslány ani převedeny žádné finanční prostředky, které by srážkám podléhaly, a že tudíž žádné rozhodnutí o povinnosti uhradit náklady výkonu trestu odnětí svobody nemělo být vydáno. 11. Soud dodává, že § 9 odst. 2 vyhlášky neomezuje přípustnost stížnosti, nýbrž vymezuje okruh námitek, které mohou vést k meritornímu přezkumu. Opravný prostředek v podobě stížnosti proti rozhodnutí ředitele věznice o povinnosti k