3 Ads 34/2020 — Nejvyšší správní soud

49 Ad 47/2018- 55 - text 15 49 Ad 47/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: I. Z., narozen X bytem X proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2018, č. j. X, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou osobně u zdejšího soudu dne 21. 11. 2018, domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 17. 9. 2018, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaná zamítla jeho námitky proti svému rozhodnutí ze dne 3. 5. 2018, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byl žalobci ode dne 5. 1. 2018 přiznán starobní důchod ve výši 8 459 Kč měsíčně. 2. Žalobce v žalobě nesouhlasí s přiznáním starobního důchodu po krácení tzv. teoretické výše důchodu, když podle Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, publikované sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb., (dále jen „Smlouva o sociálním zabezpečení“) nedosáhl na potřebnou dobu pojištění v ČR. Žalobce v prvé řadě namítá, že žalovaná při výkladu čl. 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení postupovala pouze formálně, aniž by zohlednila veškerá důležitá kritéria, která měla být užita pro výklad pojmu „trvalý pobyt“ podle zákona i koordinačních pravidel. Výklad žalované je dle žalobce v rozporu se zákonem a obecnými zásadami, kterými se řídí pravidla pro koordinaci sociálních systémů obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení č. 2017/492 (dále jen „nařízení č. 883/2004“). Žalovaná vyložila pojem „trvalý pobyt“ v případě žalobce jen na základě evidenčního kritéria a pominula další důležitá kritéria odpovídající zákonným znakům tohoto pojmu, jakož i principům aplikovaným na analogické situace u Soudního dvora EU. Žalobce poukazuje na definici „trvalého pobytu“ podle § 3 odst. 2 zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů (dále jen „zákon o hlášení a evidenci pobytu občanů“), který platil v době rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (dále jen „ČSFR“). Podle tohoto zákona je trvalým pobytem pobyt v místě stálého bydliště občana, tj. zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Žalobce tvrdí, že ve smyslu § 3 odst. 2 zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů měl trvalý pobyt ke dni 31. 12. 1992 v objektu domu č. p. X v ulici X v X. v družstevním bytě, který mu byl přidělen jako stabilizační byt pro zaměstnance jeho zaměstnavatelem, Ústavem jaderné fyziky ČSAV v X (dále jen „ÚJF“). V tomto místě má žalobce své stálé bydliště, rodinu, byt i nedaleké zaměstnání (ÚJF) nepřetržitě již více než 27 let, a to včetně doby před rozdělením ČSFR. Žalobce současně poukazuje na kritéria, která jsou podle koordinačních pravidel mezi členskými státy EU analogicky aplikována – na zásadu lex loci laboris a zásadu určení bydliště, kde je podle Soudního dvora EU rozhodující obvyklé bydliště a místo, kde se nachází obvyklý střed zájmu dotyčné osoby. Žalobce poukazuje na názor Soudního dvora (zejm. ve věci C-90/97 Swaddling), že kritéria pro určení bydliště se použijí pokaždé, je-li nutno určit místo bydliště určité osoby, i když tato kritéria nejsou jednoznačná, přičemž se jedná zejména o tato kritéria: rodinná situace, délka a nepřetržitost přítomnosti v bytě, situace s ohledem na zaměstnání, situace týkající se bydlení, zejména nakolik je toto bydlení trvalé, důvody přestěhování a záměr, jak se jeví ze všech okolností. Tato kritéria nejsou vyčerpávající, použijí se podle okolností. Žalobce proto žádá o posouzení věci s ohledem na širší pracovní souvislosti a jeho rodinnou a bytovou situaci, jakož i s ohledem na to, že registrace (hlášení) pobytu podle zákona o hlášení a evidenci pobytu občanů nezpůsobovala vznik či zánik trvalého pobytu a představovala pouze evidenční úkon. 3. Žalobce dále poukazuje na osobní listy důchodového pojištění (dále jen „OLDP“), podle nichž se doby pojištění žalobce v ČR a na Slovensku překrývají od 29. 1. 1993 do 4. 1. 2018. V napadeném rozhodnutí žalovaná odůvodňuje svůj postup mimo jiné tím, že „česká doba pojištění má přednost před překrývající se slovenskou dobou pojištění při posuzování nároku a výše českého starobního důchodu“. S tím ale žalobce nesouhlasí a poukazuje na to, že je od 17. 6. 1985 dodnes zaměstnán na plný pracovní úvazek v ÚJF. Na Slovensku mu bylo zároveň vydáno živnostenské oprávnění, na základě kterého tam vykonává od 29. 1. 1993 až dodnes činnost jako osoba samostatně výdělečně činná (dále jen „OSVČ“). V této souvislosti se žalobce dovolává ustanovení čl. 14c písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství (dále jen „nařízení č. 1408/71“) a odst. 15 přílohy VII tohoto nařízení, čl. 15 odst. 1 písm. a) poslední věty nařízení Rady (EHS) č. 574/72, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 1408/71, (dále jen „nařízení č. 574/72“), čl. 87 odst. 8 nařízení č. 883/2004, čl. 93 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004, ve znění nařízení č. 2017/492 (dále jen „nařízení č. 987/2009“) a konečně čl. 52 odst. 1 písm. b) bodu i) a čl. 54 odst. 1 nařízení č. 883/2004, z nichž podle něj plyne, že žalovaná pochybila, když nepřihlédla i ke slovenským dobám pojištění, ačkoliv se překrývají s českými dobami pojištění. Obdobně i slovenská strana má dle názoru žalobce provést výpočet výše starobního důchodu podle čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 883/2004, neboť poměrná dávka starobního důchodu žalobce na Slovensku je vyšší než nezávislá dávka vypočtená podle slovenských předpisů. Současně má být při tomto výpočtu přihlédnuto i k dobám pojištění žalobce získaným v českém systému pojištění uvedeným ve slovenském OLDP ze 17. dubna 2018. 4. Posledním žalobním bodem žalobce namítá, že ke své žádosti o starobní důchod doložil potvrzení č. 207 o své pracovní činnosti ve Spojeném ústavu jaderných výzkumů (dále jen „SÚJV“) v X dokládající, že v době od 26. 3. 1987 do 25. 6. 1991 pracoval na základě pracovní smlouvy v SÚJV na pozici (staršího) vědeckého pracovníka, (dále jen „potvrzení ze dne 19. 12. 2016“) a potvrzení o výši svých hrubých příjmu v Rusku (dále jen „potvrzení ze dne 12. 1. 2017“), ze kterých mu byl v uvedeném období vyplácen funkční plat od jeho zaměstnavatele SÚJV, z něhož byly odváděny daně. Pod tabulkou v potvrzení ze dne 12. 1. 2017 je přitom uvedeno, že do příjmů nejsou zahrnuty platby jednorázového a kompenzačního charakteru a že SÚJV hradil pojistné odvody z fondu výplat bez dodatečného poskytování přídavků zaměstnancům ve státě, ze kterého pocházejí. Žalobce žalované i slovenské straně vytýká, že s ruskou stranou v předmětné věci vůbec nekomunikovaly, a zároveň nesouhlasí se závěrem žalované, že by jeho hrubý funkční plat z Ruska měl být „přídavkem zahraniční služby, popřípadě jiným příplatkem nebo zvýšením platu poskytovaným k úhradě zvýšených výdajů v zahraničí“. Zvláštní přídavek, zařizovací příplatek a zvýhodnění při přepočtu devizových úspor byly předmětem separátních smluv uzavíraných dle zásad schválených usnesením předsednictva vlády ČSSR ze dne 2. 6. 1977, č. 131, a pokynů pro postup organizací při provádění tohoto usnesení (FMF č. j. III/23.300/85 ze dne 29. 12. 1985), které s hrubým platem žalobce uvedeným v potvrzení ze dne 12. 1. 2017 nemají nic společného. Uvedené sumy představují tu část hrubého funkčního platu žalobce, který mu náležel na základě pracovní smlouvy v SÚJV a ze kterého byly placeny i pojistné odvody. Žalobce má proto nárok na alikvótní důchodovou dávku, která by měla být vyřízena žalovanou na základě bilaterálních smluv buďto přímo, anebo zprostředkovaně přes slovenskou stranu. 5. Žalovaná ve vyjádření zejména odkázala na čl. 15 Správního ujednání o provádění Smlouvy o sociálním zabezpečení ze dne 8. 1. 1993, publikovaného sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 117/2002 Sb. m. s., (dále jen „Správní ujednání“), dle kterého se sídlem zaměstnavatele rozumí adresa zapsaná jako sídlo v obchodním rejstříku. Není-li adresa uvedena, postupuje se podle čl. 20 odst. 2 Smlouvy o sociálním zabezpečení. Žalobce byl ke dni 31. 12. 1992 zaměstnán v ÚJF, který v uvedené době nebyl zapsán v obchodním rejstříku. V té době měl žalobce trvalý pobyt na území Slovenska. Podle výpisu z ISZR-CIS (informačního systému základních registrů – Cizineckého informačního systému) ze dne 23. 11. 2017 pak měl žalobce skutečný pobyt na ulici 28. října 1143 v Neratovicích od 11. 3. 1996 a povolení k pobytu od 1. 7.