8 As 46/2007 — Nejvyšší správní soud

51 Af 16/2022- 107 - text 8 51 Af 16/2022 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobkyně: Fürst von Liechtenstein Stiftung sídlem Bergstrasse 5, 9490 Vaduz, Lichtenštejnské knížectví zastoupena advokátem JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M. sídlem Klimentská 1216/46, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 15. 9. 2022, č. j. 34577/22/5100-00460-012952, č. j. 34578/22/5100-00460-012952, č. j. 34579/22/5100-00460-012952, č. j. 34580/22/5100-00460-012952, č. j. 34582/22/5100-00460-012952, č. j. 34583/22/5100-00460-012952, č. j. 34584/22/5100-00460-012952, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení vrací soudní poplatek ve výši 21 000 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobkyně je nadací, která vlastní a spravuje majetek lichtenštejnského knížecího rodu. 2. V roce 2013 Obvodní soud pro Prahu 10 potvrdil žalobkyni nabytí dědictví po Františku Josefu II., knížeti z Lichtenštejna, který zemřel v roce 1989. Dědictví zahrnovalo řadu nemovitostí v katastrálních územích Klokočná, Květnice, Mukařov u Říčan, Žernovka, Nehvizdy, Strašín u Říčan, Tehov u Říčan a Vyšehořovice (dále „sporné nemovitosti“). Žalobkyně byla v lednu 2014 zapsána do katastru nemovitostí jako vlastník těchto nemovitostí. 3. Dne 28. 3. 2014 podala Česká republika k Okresnímu soudu Praha-východ civilní žalobu na určení, že ona je vlastníkem sporných nemovitostí. Argumentovala tím, že tyto nemovitosti nabyla ex lege na základě konfiskace majetku Františka Josefa II. dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. 4. Dne 11. 5. 2015 žalobkyně podala přiznání k dani ze sporných nemovitostí za rok 2014. Platebním výměrem ze dne 22. 5. 2015 jí Finanční úřad pro Středočeský kraj (dále „správce daně“) vyměřil daň ve výši 123 350 Kč. Platebním výměrem ze dne 27. 7. 2015 jí správce daně uložil pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 6 168 Kč. Dalšími platebními výměry ze dne 30. 7. 2015, ze dne 19. 4. 2016, ze dne 24. 4. 2017, ze dne 18. 4. 2018, ze dne 9. 5. 2019 a ze dne 7. 5. 2020 jí byla postupně vyměřována daň ze sporných nemovitostí za navazující zdaňovací období (roky 2015–2020), vždy ve výši 123 673 Kč. Tu žalobkyně platila. 5. V mezidobí bylo civilními soudy pravomocně (ke dni 13. 7. 2016) rozhodnuto, že vlastníkem sporných nemovitostí je Česká republika. Dovolání i ústavní stížnost žalobkyně byly odmítnuty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17). 6. Dne 19. 8. 2020 podalo Lichtenštejnské knížectví mezistátní stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), která se mj. týká otázky konfiskace sporných nemovitostí. ESLP o této stížnosti, vedené pod č. 35738/20, dosud nerozhodl. 7. Dne 9. 2. 2021 se vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před ESLP (dále „vládní zmocněnec“) obrátil na správce daně v souvislosti s výše zmíněnou stížností s dotazem, zda správce daně s žalobkyní zacházel jako s vlastníkem sporných nemovitostí. Uvedl, že zvláštní význam má informace, zda byla žalobkyni zaplacená daň z nemovitých věcí vrácena poté, co vyšlo najevo, že probíhá řízení o určení vlastnického práva, či později v návaznosti na zápis vlastnického práva České republiky ke sporným nemovitostem do katastru nemovitostí. 8. Dne 8. 3. 2021 správce daně sdělil vládnímu zmocněnci, že žalobkyně podala přiznání k dani z nemovitých věcí a správce daně s ní jednal jako s poplatníkem daně. 9. Dne 26. 3. 2021 zaměstnanec kanceláře vládního zmocněnce doplnil, že by rádi v řízení před ESLP argumentovali, že žalobkyně mohla či stále může požádat o vrácení zaplacené daně z nemovitých věcí, protože k její úhradě došlo bez právního důvodu, a zeptal se, zda žádosti o vrácení přeplatku něco brání (např. prekluze). 10. Sedmi rozhodnutími ze dne 26. 7. 2021 správce daně nařídil obnovu řízení skončených výše uvedenými platebními výměry, kterými byla žalobkyni vyměřena daň ze sporných nemovitostí za roky 2014–2020. Odvolání žalobkyně proti těmto rozhodnutím byla zamítnuta rozhodnutími žalovaného ze dne 7. 2. 2022. Proti nim podala žalobkyně správní žalobu ke Krajskému soudu v Praze, která byla usnesením ze dne 23. 8. 2023, č. j. 43 Af 6/2022-103, odmítnuta. Krajský soud v usnesení dovodil, že samotná rozhodnutí o obnově řízení nemohla zkrátit žalobkyni na jejích právech, resp. jimi nemohla být negativně zasažena její právní sféra. Žalobkyně podala proti usnesení kasační stížnost. Řízení o ní je vedeno Nejvyšším správním soudem (dále „NSS“) pod sp. zn. 1 Afs 170/2023. 11. V těchto obnovených řízeních vydal správce daně dne 18. 3. 2022 sedm rozhodnutí, kterými zrušil všech sedm výše uvedených platebních výměrů, jimiž byla žalobkyni vyměřena daň ze sporných nemovitostí za roky 2014–2020, a zrušil též platební výměr, jímž byla žalobkyni uložena pokuta za opožděné tvrzení daně ve vztahu k roku 2014 (viz výše odst. 4). Správce daně svá rozhodnutí zdůvodnil tím, že poplatníkem daně z nemovitých věcí je vlastník nemovitosti, kterým ovšem žalobkyně nebyla, jak bylo pravomocně rozhodnuto v civilním řízení. 12. I proti těmto rozhodnutím se žalobkyně bránila odvoláními, která žalovaný shora uvedenými rozhodnutími ze dne 15. 9. 2022 (dále „napadená rozhodnutí“) zamítl a prvostupňová rozhodnutí ze dne 18. 3. 2022 potvrdil. 13. Proti napadeným rozhodnutím podala žalobkyně dne 22. 11. 2022 žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále „s. ř. s.“), jíž se domáhá jejich zrušení a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V žalobě vznáší dva žalobní body. Zaprvé má za to, že obnova řízení byla ve vztahu ke zdaňovacím obdobím 2014–2018 nařízena po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Zadruhé tvrdí, že správní orgány v návaznosti na komunikaci s kanceláří vládního zmocněnce zneužily institut obnovy daňového řízení ve zlé víře, aby mohla Česká republika v řízení před ESLP tvrdit, že zhojila skutečnost, že s žalobkyní nakládala jako s vlastníkem sporných nemovitostí. 14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 3. 1. 2023 nesouhlasil s tím, že by uplynula lhůta pro stanovení daně. K námitce zneužití práva žalovaný uvedl, že se o vydaných civilních rozsudcích dozvěděl až od vládního zmocněnce a v návaznosti na toto zjištění postupoval v souladu s daňovým řádem. Posouzení věci soudem 15. Soud dospěl při předběžném posouzení žaloby k závěru, že žalobkyně fakticky brojí proti rozhodnutím, kterými jí byly vráceny dříve zaplacené finanční částky. Není tak zřejmé, jakým způsobem napadená rozhodnutí negativně zasahují do její právní sféry. Usnesením ze dne 5. 9. 2023 soud žalobkyni s tímto svým předběžným názorem seznámil, aby na něj mohla reagovat, a současně ji vyzval k tomu, aby blíže zdůvodnila (dotvrdila) konkrétní negativní důsledky napadených rozhodnutí do její právní sféry (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 7 Afs 259/2021-26, odst. 18 a 20). 16. K tomu, zda lze dotčení právní sféry žalobkyně odvozovat z jejího tvrzení, že kvůli vrácení daně posílí pozice České republiky v řízení o výše zmíněné mezistátní stížnosti, uvedl soud následující: „Dle stávajícího náhledu soudu žalobkyně v nyní posuzované věci taktéž netvrdí žádný konkrétní myslitelný negativní zásah do jejích práv. Pokud jde o tvrzení žalobkyně, že jí správce daně vrátil daň s úmyslem argumentačně posílit pozici státu v řízení před ESLP, tak tím žalobkyně netvrdí žádné přímé, nezprostředkované dotčení její právní sféry, k němuž došlo napadenými rozhodnutími, ale pouze potenciální a nepřímý dopad, k němuž může či nemusí dojít v budoucnu. Zda a případně jak vrácení zaplacené daně a pokuty zohlední ESLP v probíhajícím mezistátním řízení, nelze předjímat. ESLP sám si nepochybně může učinit úsudek o okolnostech, za kterých žalobkyně daň z nemovitosti hradila i o okolnostech, za kterých jí byla zaplacená daň vrácena. Samo vrácení dříve zaplacených finančních částek žalobkyni však zjevně není pojmově způsobilé přímo negativně zasáhnout do její právní sféry“ (odst. 7). 17. Žalobkyně reagovala podáním ze dne 9. 10. 2023. V něm s odkazem na rozsudek NSS ze dne 14. 2. 2006, č. j. 1 Afs 40/2005-62, podotkla, že aktivní procesní legitimace je dána již samotným tvrzením žalobce o tom, že je napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho veřejného subjektivního práva, a že pokud by soud chtěl žalobu odmítnout, musel by dojít k závěru, že je u napadených rozhodnutí pojmově vyloučeno, aby jimi žalobkyně byla jakkoli zkrácena na svých právech. V případě pochybností je na místě žalobu věcně projednat. Význam nyní napadených rozhodnutí žalobkyně přirovnala k věci řešené výše citovaném rozsudkem č. j. 7 Afs 259/2021-26, v němž NSS konstatoval, že i vrácení daně může mít – v závislosti na konkrétních o