7 Afs 94/2014 — Nejvyšší správní soud

55 Af 20/2021- 99 - text 21 55 Af 20/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: Butadien Kralupy a. s., IČO 27893995, sídlem O. Wichterleho 810, Kralupy nad Vltavou, zastoupená advokátem Mgr. Romanem Vojtou, LL.M., sídlem Křižovnické nám. 193/2, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2021, č. j. 28028/21/5100-41453-711335, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobou se žalobkyně domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Specializovaného finančního úřadu (dále též jen „správce daně“) ze dne 20. 10. 2020, č. j. 168622/20/4300-12711-105365 (dále též jen „dodatečný platební výměr“). Uvedeným rozhodnutím byl žalobkyni vyčíslen úrok z neoprávněného jednání správce daně v celkové výši 134 514 682 Kč, neboť správce daně vydal v rámci doměřovacího řízení ve zdaňovacím období 2011 až 2013 a v rámci vyměřovacího řízení za zdaňovací období 2014 až 2017 nezákonná rozhodnutí o stanovení daně z příjmů právnických osob (dále též jen „DPPO“). Ve zdaňovacím období 2011 až 2013 z částky, o kterou převyšovala daň vyměřená daň tvrzenou v dodatečném daňovém přiznání, byl přiznán úrok za dobu od uplynutí lhůty pro vrácení přeplatku, jenž měl změnou tvrzení žalobkyně vzniknout až do vrácení této částky. Z částek, které byly uloženy k úhradě nezákonnými dodatečnými platebními výměry, byl úrok přiznán za dobu uplynutí náhradní lhůty splatnosti, tedy lhůty k plnění uložené těmito rozhodnutími, až do vrácení těchto částek. V případě zdaňovacího období 2014 až 2017 došlo k vydání nezákonných rozhodnutí o stanovení daně v rámci vyměřovacího řízení a úrok byl přiznán za dobu od uplynutí náhradních lhůt splatnosti do vrácení příslušných částek. 2. Žalobkyně v žalobě brojí proti nesprávně stanovené výši úroku z neoprávněného jednání správce daně za zdaňovací období 2011 až 2017. Tvrdila, že byl určen v menším rozsahu, než na který měla nárok. Žalobkyně nepovažuje za sporné, že jí byl úrok z přeplatku ve výši 134 514 682 Kč za období 2011 až 2017 přiznán zcela po právu. Nezákonnost rozhodnutí spatřuje v tom, že jí nebyl přiznán úrok z přeplatku na dani z příjmů za roky 2011–2017 za zbývající časová období, ve kterých byl přeplatek na dani držen orgány finanční správy [pozn. soudu: konkrétní časová období jsou uvedena v odst. 31 tohoto rozsudku, pro rozsáhlost bude soud nadále uvádět jen „zbývající časová období“]. Žalobkyně orgánům finanční správy předložila přehled finančních částek a období, ve kterých vznikl přeplatek na dani v držení orgánů finanční správy, a přesto jí nebyl přiznán úrok v rozporu s § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Finanční ředitelství v Praze (dále též jen „Finanční ředitelství“) již nejpozději ke dni 23. 5. 2012 mělo veškeré informace k tomu, aby vyhovělo nároku žalobkyně na slevu na dani vyplývajícímu z investiční pobídky v celém rozsahu. Pokud by tak již tehdy učinilo, pak by nikdy nedošlo ke vzniku přeplatku na dani a ani ke vzniku tohoto sporu. Žalobkyně proto odkazuje na veškerá rozhodnutí a písemná sdělení orgánů finanční správy v těchto dalších řízeních za období 2011 až 2017, která mají obdobný obsah jako shora citovaná rozhodnutí ohledně roku 2011, která navrhuje k důkazu. 3. Dle žalobkyně je dále neudržitelná argumentace žalovaného, že zcela dobrovolně hradila částky převyšující přeplatek na dani. To je i v rozporu s tvrzením orgánů finanční správy, které konstantě tvrdily, že již Finanční ředitelství v rozhodnutí o námitkách, resp. protokolu o kontrole z roku 2012, pravomocně a závazně rozhodlo o údajném zániku investiční pobídky a o neexistenci nároku na slevu na dani. I kdyby však pro ně nebyly závazné, pak by to nic neměnilo na tom, že správce daně a žalovaný v daňových řízeních za roky 2011 až 2017 fakticky jednali přesně tak, jako by tato rozhodnutí pro ně závazná byla. To jen potvrzuje, že jednání orgánů finanční správy po celé období let 2012 až 2020 bylo tak či onak neoprávněným jednáním, které lze podřadit pod § 254 daňového řádu. Žalobkyně je přesvědčena, že rozhodnutí o námitkách představovalo rozhodnutí o stanovení daně ve smyslu § 254 daňového řádu, které bylo nezákonné, způsobené nesprávným úředním postupem a na základě kterého a v souvislosti se kterým následně vznikl přeplatek na dani za zdaňovací období 2011 až 2017. Další rozhodnutí orgánů finanční správy tvořila s rozhodnutím o námitkách, resp. protokolem o kontrole, jeden jediný ucelený komplex pokračujících a na sebe vzájemně navázaných nezákonných rozhodnutí a dalších postupů, které společně představovaly jedno jediné pokračující nezákonné jednání správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu, způsobené nesprávným úředním postupem a na základě kterých nebo v souvislosti s nimi vznikl přeplatek na dani. 4. Žalobkyně se neztotožňuje s argumentací správce daně, že nebyl nijak vázán po vydání prvního platebního výměru za zdaňovací období 2011 obsahem tohoto svého rozhodnutí a že mohl libovolně měnit svou argumentaci v dalších platebních výměrech za zdaňovací období 2012 až 2017 v tom smyslu, že v jednom zdaňovacím období slevu na dani nepřizná a v druhém ji naopak přizná. Pokud správce daně ve dnech 3. 9. 2015 a 4. 9. 2015 vydal najednou tři obsahově totožné platební výměry za zdaňovací období 2011 až 2013, bylo jednoznačné, že zcela stejným způsobem správce daně rozhodne i ohledně dalších zdaňovacích období, což se také stalo. Tento vliv je zřejmý z rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2017, kterým potvrdil předchozí platební výměry správce daně. V důsledku tohoto rozhodnutí žalovaného bylo opět konstatováno, že sleva na dani nikdy nevznikla, resp., že investiční pobídka údajně zanikla již před více než před 10 lety podpisem smlouvy o projektu ze dne 9. 5. 2007. Pokud žalobkyně po rozhodnutí ze dne 25. 6. 2017 platila jakékoliv další platby, resp. zálohy na daň z příjmů ve výši odpovídající závěrům tohoto rozhodnutí žalovaného, nemohlo se jednat o „zcela dobrovolné platby“, jak tvrdí žalovaný, nýbrž platby, které byly jednoznačně činěny na základě a v souvislosti se shora uvedenými pravomocnými rozhodnutími. Veškeré platby, které žalobkyně učinila před tímto datem, je tak zapotřebí považovat za přeplatek na dani v souvislosti s pravomocnými platebními výměry za roky 2011 až 2014 ve smyslu § 254 daňového řádu. Žalobkyně dále uvedla, že orgány finanční správy měly povinnost přihlížet ke skutečnostem v její prospěch i neprospěch, což se nestalo. Žalobkyně je přesvědčena, že snaha orgánů finanční správy argumentovat tak, že v první části období, kdy byly finanční prostředky na účtu daňových orgánů, ještě nebyl přeplatek na dani způsoben neoprávněným jednáním správce daně ve smyslu § 254 daňového řádu, je zcela nesprávná. Navíc na jednotlivá daňová řízení za období 2011 až 2017 nelze nahlížet jako na spolu nesouvisející samostatná řízení. Již z tohoto důvodu je namístě přiznat žalobkyni úrok z přeplatku na dani podle § 254 daňového řádu za celé období, po které byly finanční částky za zdaňovací období 2011 až 2017 na účtu daňových orgánů, tj. od okamžiku jejich připsání na účet daňových orgánů až do dne jejich vrácení žalobkyni. 5. Žalobkyně dále namítá, že žalovaný nepostupoval v souladu s § 7 odst. 1 daňového řádu, a o odvoláních žalobkyně, tj. o odvolání týkajícím se prvních tří zdaňovacích období, rozhodl až společně s rozhodnutím ze dne 25. 6. 2017, a o odvoláních týkajících se zdaňovacího období 2015 a 2016, která byla podána již v únoru 2017 a v lednu 2018, rozhodl až rozhodnutím ze dne 20. 6. 2019. Posledně uvedené rozhodnutí tedy nebylo vydáno v řádné lhůtě dle § 7 odst. 1 daňového řádu a dle interních pravidel daňové správy. Vůči žalobkyni by bylo nespravedlivé, kdyby toto neoprávněné jednání žalovaného mělo za následek krácení jejího nároku na úrok z přeplatku na dani. Žalobkyně pak považuje odkazy žalovaného na judikaturu soudů, ze které dovozuje, že žalobkyně údajně nemá nárok na úrok z přeplatku na dani za zbývající období, za nesprávné. V žádné z odkazovaných věcí nebylo řešeno dlouhodobě trvající komplexní neoprávněné jednání daňových orgánů, v rámci kterého by ještě před splatností daně za první zdaňovací období pravomocně konstatovaly, že příslušnému poplatníkovi již v minulosti zaniklo právo na investiční pobídku a nemá tedy právo na slevu na dani. Dle žalobkyně se v předmětné věci jedná o specifický skutkový a právní stav, který dosud nebyl v judikatuře Nejvyššího správního soudu výslovně řešen a je zapotřebí jej posoudit nově. Veškerá předchozí judikatura je jen určitým vodítkem pro nalezení spravedlivého řešení případu (viz rozsudek ze