3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

41 A 4/2023- 86 - text 11 41 A 4/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobce: M. F., narozen dne X, státní příslušník Ukrajiny, bytem X, zastoupen advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, se sídlem Opletalova 25, Praha, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 3, Praha, za účasti: V. F., bytem X, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2023, č. j. MV-205858-5/SO-2022, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2023, č. j. MV-205858-5/SO-2022 se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 14 466,50 Kč, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 1. 2023, č. j. MV-205858-5/SO-2022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 9. 2022, č. j. OAM-2080-20/PP-2022, o zamítnutí žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle § 87e odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 6. 2023 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť ministerstvo zjistilo, že je žalobce zařazen do Schengenského informačního systému smluvních států druhé generace (dále jen „SIS II“) a trvá důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Ministerstvo zároveň žalobci stanovilo lhůtu 35 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců. 2. Žalobce v žalobě namítal, že lze do práva volného pohybu občanů EU a jejich rodinných příslušníků zasáhnout toliko za zvlášť limitovaných podmínek. Právní postavení žalobce jakožto rodinného příslušníka EU přitom nebylo ze strany správních orgánů zpochybňováno. Na jeho situaci se proto uplatní Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 29. 4. 2004, č. 2004/38/ES o právu občanů Evropské unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále též jen „směrnice o volném pohybu“), a v ní zakotvené právo rodinného příslušníka dle čl. 2 odst. 2 písm. a) na vstup i pobyt, a to včetně závěrů Soudního dvora Evropské unie („SDEU“) ze dne 25. 7. 2008 ve věci Metock, C-127/08 (dále též jen „Metock“). Žalobce svým jednáním a osobními okolnostmi nezavdal a ani do budoucna nezavdává jakoukoli příčinu k tomu se domnívat, že by představoval skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Je-li shrnujícím důvodem zamítnutí žádosti to, že nerespektoval pravidla pro řádný pobyt na území České republiky, potažmo schengenského prostoru, měly se správní orgány blíže vypořádat s vyjádřením žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí vč. uvedené judikatury zdejšího soudu i SDEU ve vztahu k čl. 27 směrnice o volném pohybu. Dle této judikatury je zřejmé, že z předchozího jednání žalobce lze hrozbu závažného narušení veřejného pořádku do budoucna dovodit velmi obtížně. I ve skutkově obdobném případě bylo v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2021, č. j. 51 A 30/2019-50, uvedeno, že samotný nelegální vstup či pobyt na území České republiky nepředstavuje skutečné, aktuální a závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, a nemůže tak být ani důvodem pro vyhoštění rodinného příslušníka občana EU. Správní orgány se s tímto rozsudkem nijak nevypořádaly a odkazovaly na neaktuální nebo nepřiléhavé rozsudky (např. výhrady veřejného pořádku v kontextu spáchání trestného činu, žalobce se však žádného trestného činu nedopustil). Nelze opomenout, že dle čl. 27 směrnice o volném pohybu ani spáchání trestného činu v minulosti neodůvodňuje aplikaci výhrady veřejného pořádku – tím spíše proto tato neodůvodňuje jednání, které se týká pobytové agendy. 3. Dle žalobce neobstojí ani poukaz správních orgánů na absenci respektu žalobce k zákonům pro zahájené řízení o správním vyhoštění. I v tomto případě platí v prvé řadě výše uvedené, tj. zejména závěry obsažené v rámci rozsudku SDEU ze dne 25. 7. 2002 ve věci MRAX, C-459/99 (dále též jen „MRAX“), či Metock vztahující se k limitům užití výhrady veřejného pořádku z důvodu nedodržení pobytových předpisů v členských státech. Opomenout nelze ani § 119a odst. 6 zákona o pobytu cizinců. V případě žalobce není dán jakýkoli prostor se domnívat, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek do budoucna, ani to není zřejmé z napadených rozhodnutí. Dovozovat negativní vztah žalobce k jiným oblastem práva zůstává v rovině spekulací. Totéž lze uvést i o pochybnosti správního orgánu o totožnosti žalobce. Pokud měly správní orgány v úmyslu tuto úvahu dále rozvíjet, měly se obrátit na orgány země původu, tj. Ukrajinu. Aktuálnost hrozby nemůže být jednoduše dovozena ani ze samotných podkladů předložených maďarskou stranou k zápisu žalobce do systému SIS II, neboť tyto jsou spíše kusé povahy a vztahují se výlučně k předchozímu jednání žalobce. Obsah správního spisu nenasvědčuje tomu, že lze dovozovat ohrožení veřejného pořádku žalobcem do budoucna. Dovozují-li správní orgány toto budoucí ohrožení ze spisového materiálu, je napadené rozhodnutí nezákonné nejen pro nesprávné posouzení právní otázky, ale i pro nedostatečně zjištěný skutkový stav. Žalobce si je vědom svého předchozího protiprávního jednání a tohoto lituje, přesto tato skutečnost nic nemění na tom, že nebyly splněny podmínky pro omezení volného pohybu ve smyslu čl. 27 směrnice o volném pohybu. 4. Žalobce dále upozorňuje, že ze samotného § 87e odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců vyplývá podmínka kumulativního naplnění dvou předpokladů, a samotný zápis do systému SIS II není dostatečný. Ministerstvo tuto skutečnost uvádí na str. 6 prvostupňového rozhodnutí, na str. 8 rozhodnutí reflektuje, jak k uvedenému ustanovení samo přistupuje. Žalobce si je vědom významu SIS II, avšak úvahy správního orgánu odporují nejen smyslu směrnice o volném pohybu, ale i samotnému jazykovému výkladu § 87e odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců. Lze poukázat i na shrnující závěry žalované v posledním odstavci na str. 8 napadeného rozhodnutí, ve kterém uplatnění minulého času v rámci aspektu aktuálnosti hrozby pro veřejný pořádek ve smyslu čl. 27 nedává smysl, neboť unijní zákonodárce se uvedeným ustanovením a zdůrazněním aktuálnosti hrozby evidentně snaží pamatovat na budoucí hrozby. Navazující odkazy žalované na nutnost zachovat za všech okolností dodržování právního řádu České republiky jsou poté sice pochopitelné, neodpovídají však tomu, jakým způsobem má být výhrada veřejného pořádku aplikována v řízeních, která se týkají pobytové směrnice a čl. 27. 5. Žalobce také brojí proti nedostatečnému posouzení otázky přiměřenosti dopadu napadeného rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života. Odůvodnění napadeného rozhodnutí neodpovídá požadavkům, které na tento typ rozhodnutí a jeho důsledky v kontextu otázky přiměřenosti klade směrnice o volném pohybu. Napadená rozhodnutí neodpovídají ani požadavkům Úmluvy o právech dítěte a jejího čl. 3, neboť je v jejich kontextu opomenut zájem jak dcery manželky žalobce, tak potomka, který bude občanem České republiky. Žalobce ve správním řízení prokázal veškeré relevantní rodinné a soukromé vazby a tyto nebyly správními orgány popřeny. Pokud měly správní orgány jakoukoliv pochybnost o citových vazbách nezletilé dcery manželky žalobce k jemu samému, měly nařídit výslech jeho manželky, což žalobce v rámci vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí navrhoval. Správní orgány měly přistoupit k pečlivému posouzení situace rodiny i s ohledem na narození potomka. Přítomnost žalobce na území České republiky je tedy zcela nezbytná a nepostradatelná. Manželku žalobce nelze do budoucna jakýmkoliv způsobem nutit k vycestování do země původu (srov. 14 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Po žalobci ani jeho rodině nelze vyžadovat ev. přesídlení na Ukrajinu, a to již z důvodu aktuálního probíhajícího ozbrojeného konfliktu, který je v judikatuře tuzemských správních soudů považován za tzv. notorietu. Poukazy ministerstva na to, že je žalobce v produktivním věku a uplatnění na Ukrajině najde, se rozcházejí s realitou ozbrojeného konfliktu v zemi původu a se zásadou non-refoulement. Ani samotná možnost požádat o alternativní pobytové oprávnění nemění nic na skutečnosti, že konkrétní rozhodnutí může být nepřiměřené z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života. Argument k možnosti zisku alternativního pobytového oprávnění byl navíc již přesvědčivě vyvrácen aktuální judikaturou Nejvyššího