10 Azs 220/2022 — Nejvyšší správní soud

51 A 61/2024- 35 - text 5 51 A 61/2024 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. et Mgr. Karla Ulíka a Mgr. Josefa Straky ve věci žalobce M. R. narozený X, bytem X zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného ve správním řízení vedeném pod sp. zn. MV-161197/OAM-2021 takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Shrnutí podání 1. Žalobce podal dne 27. 8. 2024 k Městskému soudu v Praze žalobu podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), na ochranu proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný dosud nerozhodl o jeho žádosti ze dne 30. 6. 2021 o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti. 2. Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 9. 2024, č. j. 9 A 63/2024-8, věc postoupil Krajskému soudu v Praze (dále „krajský soud“), neboť dospěl k závěru, že ten je k projednání žaloby místně příslušný. 3. Žalobce v žalobě uvedl, že žalovaný dosud nerozhodl o jeho žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti ze dne 30. 6. 2021. Žalobce se v květnu 2023 obrátil na Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále „Komise“) s žádostí o uplatnění opatření proti nečinnosti. Komise nařídila žalovanému vydat rozhodnutí do 6 měsíců. Žalovaný v této lhůtě nerozhodl. Žalobce se proto na Komisi obrátil ještě v únoru, dubnu a červenci 2024. Komise na základě každé žádosti vždy uložila žalovanému, aby rozhodl do 30 dnů. Žalovaný přesto zůstal nečinný. Jelikož lhůta k vydání rozhodnutí byla mnohonásobně překročena, obrátil se žalobce na soud. 4. Žalobce si je vědom, že žalobu podává po uplynutí lhůty podle § 80 odst. 1 s. ř. s., má však za to, že tato lhůta odporuje právu na spravedlivý proces a právu na respektování soukromého života. Podle žalobce nelze v této věci uplatnit závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, neboť jeho případ ukazuje, že stanovení (takto krátké) lhůty vede k odepření soudní ochrany, a to zvláště v případě osoby, která je existenčně závislá na daném řízení. Žalobce proto navrhl, aby krajský soud § 80 odst. 1 a odst. 2 s. ř. s. neaplikoval nebo podal návrh na zrušení těchto ustanovení k Ústavnímu soudu. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě namítl, že žaloba byla podána opožděně po uplynutí zákonné lhůty dle § 80 odst. 1 s. ř. s., a proto navrhl její odmítnutí. Konstatoval, že lhůta pro vydání rozhodnutí činila 6 měsíců od podání žádosti. V případech věcně nebo právně složitých bylo možné lhůtu prodloužit o 6 měsíců. Jelikož byla žádost žalovanému doručena 4. 8. 2021, je žaloba opožděná. Dále odkázal na žalobcem zmíněný nález Pl. ÚS 25/19. Posouzení věci soudem 6. Krajský soud se musel v prvé řadě zabývat tím, zda byla žaloba podána včas. 7. Podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže byl návrh podán předčasně nebo opožděně. 8. Podle § 80 odst. 1 s. ř. s. žalobu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy ve věci, v níž se žalobce domáhá ochrany, marně proběhla lhůta stanovená zvláštním zákonem pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, a není-li taková lhůta stanovena, ode dne, kdy byl žalobcem vůči správnímu orgánu nebo správním orgánem proti žalobci učiněn poslední úkon. 9. Podle § 80 odst. 2 s. ř. s. zmeškání lhůty nelze prominout. 10. Nejprve soud považuje za vhodné vyjasnit, jaká právní úprava se na nyní posuzované správní řízení vztahuje. 11. Do 1. 8. 2021 bylo řízení o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti upraveno v § 8 písm. d) zákona o azylu, podle kterého ministerstvo rozhodovalo také o žádostech podaných podle Úmluvy o právním postavení osob bez státní příslušnosti. 12. Zákon č. 274/2021 Sb. pak rozhodování o přiznání statusu osoby bez státní příslušnosti s účinností od 2. 8. 2021 přesunul ze zákona o azylu do § 170d zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále „zákon o pobytu cizinců“). 13. Žalobce v žalobě uvedl, že žádost podal přípisem datovaným dnem 30. 6. 2021. A v podání ze dne 2. 2. 2024, založeném ve správním spise, tvrdil, že žádost podal k poštovní přepravě dne 23. 7. 2021. Přestože správní spis neobsahuje obálku, ve které měl žalobce žádost odeslat, z obsahu správního spisu (viz razítko na žádosti ze dne 30. 6. 2021, potvrzení o podání žádosti či potvrzení o probíhajícím správním řízení) je zřejmé, že tato žádost byla žalovanému doručena dne 4. 8. 2021 (shodně ostatně rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2023, č. j. 6 A 34/202239, odst. 30, ve kterém Městský soud v Praze rozhodoval o žalobě žalobce na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v nevydání průkazu žadatele o určení postavení bez státní příslušnosti k jeho žádosti o přiznání tohoto postavení). Jelikož žalovanému jako věcně a místně příslušnému orgánu byla žádost žalobce doručena dne 4. 8. 2021, bylo předmětné správní řízení zahájeno právě tímto dnem (§ 44 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu), tedy již za účinnosti zákona č. 274/2021 Sb. 14. Přechodné ustanovení čl. IV zákona č. 274/2021 Sb. se v této věci neuplatní, neboť nyní posuzované správní řízení již bylo zahájeno po nabytí účinnosti zákona č. 274/2021 Sb. [srov. usnesení Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 25. 5. 2023, č. j. Nad 82/2023-15]. 15. Proto je pro posouzení včasnosti žaloby relevantní § 170d zákona o pobytu cizinců ve znění účinném od 2. 8. 2021 do 30. 6. 2023. Z obsahu správního spisu je patrné, že z této právní úpravy vycházeli oba účastníci řízení. 16. Podle § 170d odst. 5 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o žádosti o přiznání postavení osoby bez státní příslušnosti vydá ministerstvo bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců od podání žádosti. Tuto lhůtu lze prodloužit až o 6 měsíců, jde-li o věcně nebo právně složitý případ; o tomto se cizinec písemně na žádost vyrozumí. 17. Žalovaný byl tedy povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobce bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtě 6 měsíců od podání žádosti, tj. ode dne jejího doručení žalovanému dne 4. 8. 2021 (viz § 37 odst. 5 správního řádu), kterou bylo možné ve věcně či právně složitých případech prodloužit až o dalších 6 měsíců. 18. Posledním dnem lhůty pro vydání rozhodnutí byl tedy pátek 4. 2. 2022. Pokud by se jednalo o věcně nebo právně složitý případ, byl by poslední den lhůty pro vydání rozhodnutí čtvrtek 4. 8. 2022. Žalobce tak byl podle § 80 odst. 1 s. ř. s. oprávněn podat žalobu nejpozději v pondělí 6. 2. 2023 (v případě věcně nebo právně složitého případu v pátek 4. 8. 2023). Ze správního spisu neplyne, že by nastala skutečnost, pro kterou by lhůta pro vydání rozhodnutí neběžela. Na běh lhůty pro vydání rozhodnutí neměly vliv žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti podle § 80 odst. 3 správního řádu ani k těmto žádostem vydaná opatření Komise proti nečinnosti žalovaného podle § 80 správního řádu, neboť nezakládají novou lhůtu pro vydání rozhodnutí ani tuto lhůtu neprodlužují (srov. rozsudek NSS ze dne 17. 2. 2022, č. j. 8 Azs 281/2021-34, odst. 11). Lhůta pro podání nečinnostní žaloby se i po vydání opatření proti nečinnosti, v němž byla správnímu orgánu stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, odvíjí od marného uplynutí lhůty pro vydání rozhodnutí stanovené zákonem (viz rozsudky NSS ze dne 18. 1. 2017, č. j. 8 As 88/201632, odst. 22, či ze dne 24. 5. 2017, č. j. 1 Azs 270/2016-32, odst. 16). 19. Žaloba podaná dne 27. 8. 2024 tak byla podána po uplynutí zákonem stanovené lhůty dle § 80 odst. 1 s. ř. s., což ostatně žalobce připouští. V tomto ohledu je na místě zdůraznit, že podle § 80 odst. 2 s. ř. s. nelze zmeškání této lhůty prominout. 20. Pokud jde o polemiku žalobce s ústavností této zákonné úpravy, nezbývá soudu než odkázat na již výše zmíněný nález ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19, který je závazný pro všechny orgány i osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Tímto nálezem Ústavní soud zamítl návrh NSS na zrušení právě § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s., neboť neshledal, že by tato ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem. Krajský soud přitom neshledal důvod, proč by se závěry tohoto nálezu neměly právě v nyní posuzovaném případě aplikovat, či proč by měl – po uplynutí relativně krátké doby od vydání zmíněného nálezu – předložit věc Ústavnímu soudu k opětovnému posouzení. 21. Odkaz žalobce na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) ze dne 26. 4. 2018, č. 63311/14, ve věci Hoti proti Chorvatsku, soud neshledal případným pro tuto věc. V odkazovaném rozsudku se ESLP vůbec nezabýval souladem žalobní lhůty s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, ale věcně se zabýval specifickou situací, kdy chorvatský právní řád nezajišťoval osobám bez státní příslušnosti žijícím dlouhodobě na jejich území (v případě pana Hotiho šlo o téměř 40 let) účinn