39 Af 4/2024 – Krajský soud v Praze

39 Af 4/2024- 30 - text 12 39 Af 4/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka, soudce Mgr. Richarda Galise a soudkyně Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: LÚNULA s.r.o., IČO 28546598 sídlem Zahradní 1034, Nové Strašecí zastoupená společností TOMÁŠ GOLÁŇ, daňová kancelář s.r.o., IČO 26879441 sídlem Jiráskova 1284, Vsetín proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17, 19, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2024, č. j. 566211/24/2121-50522-204823, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Soud v projednávané věci neshledal důvod odchýlit se od názoru Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) vysloveného v rozsudku ze dne 25. 4. 2024, č. j. 8 Afs 274/2022-48, č. 4607/2024 Sb. NSS (dále „rozsudek Černohorská Developerská“), že česká právní úprava účinná od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020, podle níž byl úrok z daňového odpočtu ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou zvýšené o 2 procentní body, byla v souladu s právem Evropské unie. Vymezení věci 2. Žalovaný platebním výměrem na daň z přidané hodnoty (dále „DPH“) za zdaňovací období července 2018 ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4283067/19/2121-50522-204823, vyměřil žalobkyni nulovou daň na výstupu a odpočet daně (nadměrný odpočet) ve výši 6 881 Kč. Na základě odvolání žalobkyně Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 31. 3. 2021, č. j. 10582/21/5300-21444-712895, změnilo platební výměr tak, že vyměřilo odpočet daně (nadměrný odpočet) ve výši 1 325 471 Kč. 3. Žalovaný vyrozuměním ze dne 21. 4. 2021, č. j. 1699529/21/2121-50522-204823, stanovil úrok z daňového odpočtu za zdaňovací období července 2018 ve výši 38 538 Kč. 4. Námitku žalobkyně zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 6. 2021, č. j. 3457424/21/2121-50522-204823. Toto rozhodnutí žalovaného zrušil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 11. 2023, č. j. 54 Af 16/2021-37, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaného zavázal k tomu, aby posoudil, zda je § 254a odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále „daňový řád“) v souladu s právem EU a kritérii, která plynou z judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále „Soudní dvůr“). Měl posoudit zejména to, zda úroková sazba podle sporného ustanovení žalobkyni adekvátně nahrazuje finanční ztráty vzniklé v důsledku nemožnosti disponovat nadměrným odpočtem, a to i při porovnání se sazbami úroků, které by žalobkyně musela zaplatit, aby si půjčila částku rovnou uplatněnému odpočtu DPH na finančním trhu. Žalovaný měl v této souvislosti vzít v úvahu sazby u krátkodobých úvěrů, neboť daňový subjekt nemůže dopředu předvídat doby, po kterou mu bude daňový odpočet zadržován, a úrokové sazby (obvyklé marže úvěrových institucí) posuzovat i s přihlédnutím k finančnímu objemu úvěru. 5. Žalovaný o námitce žalobkyně rozhodl znovu. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) ji podruhé zamítl. 6. Proti napadenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále „s. ř. s.“). Žaloba 7. Žalobkyně namítala, že právní úprava úroku z nadměrného odpočtu ve znění od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 byla v rozporu s unijním právem. Kompenzační mechanismus a přiznaná výše odporují názoru Soudního dvora vyjádřenému v rozsudku ze dne 23. 4. 2020, Sole-Mizo, C-13/18 a C-126/18 (dále „rozsudek Sole-Mizo“), a v usnesení ze dne 20. 6. 2023, Sole-Mizo II, C-426/22 (dále „usnesení Sole-Mizo II“). Tvrdila, že úrok z nadměrného odpočtu má odpovídat součtu úroku na úvěrech poskytovaných nefinančním podnikům a inflace, čemuž česká úprava nedostojí. Nárok na zvýšení o inflaci dovozovala z usnesení Sole-Mizo II. Za rozpornou s právem EU považovala i samotnou výši úroku bez připočtení inflace. 8. Závěry žalovaného, že česká úprava není v rozporu s unijním právem, považovala za nepřezkoumatelné. Odůvodnění sice obsahuje tabulku s ukazatelem PRIBOR, sumarizovanými průměrnými úroky z úvěrů poskytnutých nefinančním podnikům a průměrnou mírou inflace, nelze z něj však zjistit, jaké dopady to má pro rozhodnutí. Nelze zjistit, proč v části PRIBOR za prosinec 2018 žalovaný vyšel z ročního souhrnu, a nikoli ze sazby na 1 rok, a proč vycházel z ukazatele „Úroky z úvěrů poskytnuté nefinančním podnikům“. Zdejší soud sazbu PRIBOR považoval za jednu z komponent úvěru, jako přirážku k sazbě úvěru. 9. Podle žalobkyně nelze vycházet z ukazatele „Úroky z úvěrů poskytnuté nefinančním podnikům“, protože do něj nejsou zahrnuty všechny typy úvěrů poskytované podnikatelům. Jde o zkreslenou statistiku i z hlediska vypovídací hodnoty ve vztahu ke konkrétnímu typu úvěru. Ze statistiky nelze vyčíst, jaké typy úvěrů, s jakou formou zajištění, ručením nebo účelem (např. účelové úvěry) se v ní vyskytují, zda je zahrnuta pouze základní část, nebo je včetně přirážky PRIBOR. Jelikož jde o statistiku podléhající ukazateli ARAD, jsou do ní zahrnuty prakticky všechny typy úvěrů bez ohledu na jejich účel a formu zajištění. Statistika je zkreslená o zařazení velkých podniků, které mohou získat výhodnější sazby, a o neekvivalentní typy úvěrů bez rozlišení jejich účelu, formy, rozsahu zajištění nebo velikosti a tržního postavení úvěrovaného. Úrok měl být vypočten ze sazby PRIBOR spolu s úroky z úvěrů poskytnutých nefinančním podnikům, plus inflace. 10. Již v rozsudku EP Energy Trading poukázal NSS na to, že úrok ve výši 1 % + repo sazba ČNB je v rozporu s evropským právem. Úrok ve výši 2 % spolu s repo sazbou rovněž neodpovídá unijním požadavkům, neboť takový úrok je extrémně proměnlivý a konečná výše závisí výlučně na repo sazbě. To jej činí natolik variabilním, že nelze vyloučit snížení sazby na nepatrnou hodnotu (např. 0,5 %), což spolu se základní hodnotou ve výši 2 % nenahradí ekonomickou ztrátu způsobenou odebráním peněžních prostředků a nebude odpovídat žádnému finančnímu produktu dostupnému na trhu se srovnatelnými parametry využití, tedy bezúčelovému poskytnutí finančních prostředků pro volnou potřebu bez jakéhokoliv zajištění či ručení. Vyjádření žalovaného 11. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že výší úroku z nadměrného odpočtu a způsobu jejího výpočtu se zabýval Soudní dvůr v rozsudku Sole-Mizo. Analýzu tohoto rozsudku provedl NSS v rozsudku Černohorská Developerská, ve kterém dospěl k závěru, že právní úprava účinná od 1. 7. 2017 do 31. 12. 2020 byla v souladu s evropským právem. Dle NSS vyplývají z unijní úpravy dva požadavky. Prvním z nich je, že úrok na zadržovaném nadměrném odpočtu musí pokrývat úrok na úvěrech poskytovaných nefinančním podnikům. Druhým je to, že v případě, kdy je úrok vyplácen s časovým odstupem od vrácení nadměrného odpočtu, musí být valorizován, tedy zvýšen o inflaci. 12. Úroky ve věci Sole-Mizo byly vypláceny s odstupem 5–11 let, což mohlo vést ke ztrátě podstatné části reálné hodnoty. V projednávané věci je situace odlišná. Žalobkyni byl nadměrný odpočet přiznán rozhodnutím ze dne 31. 3. 2021, které nabylo právní moci 7. 4. 2021. Vyrozumění o předpisu úroku z daňového odpočtu bylo vydáno 21. 4. 2021. O znehodnocení nelze hovořit. 13. Vnitrostátní model pro stanovení sazby úroku (repo sazba + procentní body), je v souladu s unijní úpravou. Odpovídá i představě generálního advokáta ze stanoviska k rozsudku Sole-Mizo. Generální advokát dospěl k závěru, že sazba by měla odpovídat sazbě příslušné centrální banky pro velmi krátkodobé úvěry zvýšenou o marži, kterou úvěrové instituce běžně používají. 14. Statistika ČNB, ze které žalovaný vycházel, je použitelná. Obsahuje informace o kontokorentech, revolvingových úvěrech a kreditních kartách. Z těchto dat vycházel i NSS v rozsudku Černohorská Developerská. Dle žalovaného je relevantní především kategorie „Úvěry celkem bez kontokorentů, revolvingových úvěrů a pohledávek z kreditních karet“. V rozsudku Černohorská Developerská byla použita i kategorie „Kontokorenty, revolvingové úvěry a pohledávky z kreditních karet“. Dle NSS tato obsahuje ty úvěrové produkty, které mohou podnikatelé použít k překlenutí problému s cash flow. Žalovaný oproti NSS počítal se sazbami příznivějšími pro daňové subjekty. 15. Zákonná sazba pokrývala náklady na úvěry poskytované nefinančním podnikům. Tento závěr je jednoznačný u úvěrů obecně (bez kontokorentů, revolvingových úvěrů a pohledávek z kreditních karet). Téměř po celé období je převyšovala. Jedinou výjimkou je prosinec 2018, ale ani v tomto měsíci nebyla zákonná sazba výrazně nižší. Při srovnání s kontokorenty, revolvingovými úvěry a pohledávkami z kreditních karet je situace obdobná. Rozdíly jsou v pouhých setinách procentních bodů. Zákonná sazba tedy v zásadě pokrývala náklady na úvěr. Replika žalobkyně 16. Žalobkyně v replice zopakovala, že statistika ČNB je zkreslená. Zahrnuje nefinanční podniky, neziskové organi