41 A 43/2025 – Krajský soud v Praze

41 A 43/2025- 21 - text 5 41 A 43/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Oulíkové, soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové a soudce Richarda Galise ve věci žalobkyně: D. T. T., narozená X bytem X zastoupená advokátkou JUDr. Bc. Marcelou Lafek sídlem Národní 416/37, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného, takto: I. Žalovaný je povinen vydat rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vydání zaměstnanecké karty ze dne 13. 11. 2024 v řízení vedeném pod sp. zn. OAM-71511/ZM-2024 ve lhůtě 15 dní od právní moci tohoto rozsudku. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 17 210 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně. Odůvodnění: Vymezení věci a shrnutí žaloby 1. Žalobkyně se žalobou podle § 79 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhá ochrany proti nečinnosti žalovaného v řízení o její žádosti ze dne 13. 11. 2024 o vydání zaměstnanecké karty vedeném pod sp. zn. OAM-71511/ZM-2024. Žalovaný o žádosti dosud nerozhodl, přestože dne 13. 1. 2025 uplynula zákonná lhůta podle § 169t odst. 6 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobkyně před podáním žaloby požádala nadřízený správní orgán, Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále „komise“), o opatření proti nečinnosti žalovaného. Komise vydala opatření proti nečinnosti ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-67022-3/SO-2025, kterým žalovanému přikázala, aby ve věci vydal rozhodnutí do 60 dní od seznámení žalobkyně s podklady pro vydání rozhodnutí. Toto opatření je dle žalobkyně neurčité, staví ji do právní nejistoty ohledně data vydání rozhodnutí a činí lhůtu pro vydání rozhodnutí závislou na úkonu žalovaného. Není tak zřejmé, k jakému datu může žalobkyně účinně žádat soud, aby zjednal nápravu. Žalobkyně dále namítá, že se jedná o lhůtu neúměrně dlouhou, neboť je stejná (60 dnů) jako v případě podání zcela nové žádosti. Je navíc vázána na seznámení žalobkyně s podklady pro vydání rozhodnutí, což znamená, že i kdyby žalovaný reagoval okamžitě, bude lhůta poskytnutá komisí ještě delší. Žalovaný zpravidla k využití práva seznámit se s podklady poskytuje desetidenní lhůtu. Lhůta, v níž má žalovaný rozhodnout, tak fakticky není šedesátidenní, ale minimálně sedmdesátidenní. Vyjádření žalovaného 2. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Tvrdí, že ve věci žalobkyniny žádosti nebyl a není nečinný. Prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí, což vyplývá ze správního spisu. Dne 16. 5. 2025 zaslal žalobkyni výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí. Žaloba byla podle žalovaného navíc podána předčasně, tj. v době, kdy ještě neuplynula lhůta k vydání rozhodnutí, kterou žalovanému komise poskytla opatřením proti nečinnosti. Replika 3. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že by žalovaný ve věci nebyl nečinný, neboť lhůtu pro vydání rozhodnutí stanovenou zákonem o pobytu cizinců překročil více než trojnásobně. Skutečnost, že žalovaný prováděl úkony nezbytné pro vydání rozhodnutí, není pro posouzení jeho nečinnosti významná. K žalovaným tvrzené předčasnosti podání žaloby žalobkyně odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2023, č. j. 15 A 31/2023 – 31. V této věci městský soud věcně projednal žalobu na ochranu proti nečinnosti, která byla podána devět dní po vydání opatření proti nečinnosti, v němž byla lhůta pro vydání rozhodnutí stanovena neurčitě, a stanovená lhůta tak s největší pravděpodobností v době podání žaloby ani nezačala plynout. Dále žalobkyně odkazuje na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 21. 4. 2022, č. j. 2 Azs 248/2021 – 34, a ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022 – 54. V obou případech NSS řešil uplynutí lhůty až po podání žaloby a nepřiměřenost lhůty stanovené v opatření proti nečinnosti, která byla stejně dlouhá jako v případě nově podané žádosti. Žalobkyně dodává, že seznámení s podklady rozhodnutí je úkon, který nařizuje žalovaný, a to v případě, kdy hodlá žádost zamítnout. Navíc jde o právo, které účastník nemusí využít, s čímž opatření proti nečinnosti nepočítá, neboť ani nestanoví jiný „náhradní“ okamžik, od něhož by se běh lhůty odvíjel v případě, že žalobkyně svého práva nevyužije. Počátek běhu lhůty si nemůže domýšlet. Podmínky řízení 4. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální požadavky na ni kladené. 5. Soud ani nemá za to, že by žalobkyně nesplnila podmínku bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti (§ 79 odst. 1 věta první s. ř. s.), tedy že by žaloba byla (slovy žalovaného) podána „předčasně“. 6. Situací, kdy nadřízený správní orgán učiní k návrhu účastníka opatření proti nečinnosti a přikáže vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě, se zabýval Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3523/20. Obecně platí, že bezvýslednost vyčerpání prostředku ochrany nastane až prvním dnem po uplynutí lhůty stanovené v opatření proti nečinnosti. To však platí pouze tehdy, jde-li o lhůtu přiměřenou. V žalobkyní odkazovaném rozsudku ze dne 27. 10. 2022, č. j. 1 Azs 171/2022 – 54, NSS uvedl, že „[m]á-li být soudní ochrana proti nečinnosti správního orgánu efektivní, je nezbytné, aby soud hodnotil i přiměřenost stanovené lhůty, a to právě za účelem posouzení, zda byla splněna podmínka bezvýslednosti vyčerpání prostředků ochrany proti nečinnosti. Nepřiměřeně dlouhá lhůta by totiž odsouvala poskytnutí soudní ochrany, resp. naplnění podmínky řízení o bezvýslednosti předchozích prostředků. Samotné posouzení lhůty jako nepřiměřené tak totiž může vést i ke splnění podmínky bezvýsledného vyčerpání prostředku ochrany. S ohledem na výše uvedené to znamená, že správní soud se musí nejprve vypořádat s námitkou nepřiměřené lhůty a teprve pokud ji shledá jako přiměřenou, vyčká jejího uplynutí. Bylo by absurdní, aby v případě nepřiměřené lhůty vystavil soud žalobce povinnosti vyčkávat na její uběhnutí a podat novou žalobu, jak to učinil v této věci městský soud. Stejně absurdní by však bylo, pokud by soud v řízení o žalobě sám vyčkával na konec této lhůty a splnění podmínky bezvýslednosti, byla-li by tato lhůta nepřiměřeně dlouhá“. Jestliže nadřízený orgán uloží vydat rozhodnutí v nepřiměřené lhůtě, žalobce může bez dalšího podat nečinnostní žalobu, neboť jde z hlediska ochrany jeho práv v podstatě o shodnou situaci, jako když správní orgán na žádost o opatření proti nečinnosti v zákonné lhůtě nezareaguje (viz rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2023, č. j. 5 A 54/2022 – 37, a ze dne 18. 7. 2023, č. j. 10 A 81/2023 – 32). Shodný názor zastává konstantně i zdejší soud (viz např. rozsudek ze dne 8. 4. 2025, č. j. 51 A 5/2025 – 32, či ze dne 31. 10. 2024, č. j. 41 A 19/2024 – 29). 7. V projednávané věci komise stanovila žalovanému opatřením proti nečinnosti ze dne 13. 5. 2025, č. j. MV-67022-3/SO-2025, lhůtu pro vydání rozhodnutí v délce 60 dnů od seznámení žalobkyně s podklady pro vydání rozhodnutí. Tato lhůta je nepřiměřená hned ze dvou důvodů. 8. Zaprvé nebyla stanovena jako pevná. Její počátek je navázán na okolnost, jejíž uskutečnění je plně v dispozici žalovaného (viz shodně bod 13 usnesení soudu ze dne 18. 7. 2024, č. j. 39 A 20/2024 – 32, či obdobně rozsudek soudu č. j. 41 A 19/2024 – 29, bod 19). Bylo tedy zcela na uvážení žalovaného, kdy žalobkyni umožní, aby se seznámila s podklady rozhodnutí. Teoreticky by tak i po nařízeném opatření proti nečinnosti mohl s vydáním rozhodnutí otálet donekonečna, neboť je čistě na něm, kdy usoudí, že jsou již shromážděny veškeré potřebné podklady pro rozhodnutí, a žalobkyni vyzve k seznámení s nimi. Je nasnadě, že takto určená lhůta nemůže být přiměřená, neboť ve výsledku žalobkyni neposkytuje žádnou reálnou ochranu před nečinností žalovaného. Žalobkyni lze přisvědčit i v tom, že práva seznámit se s podklady rozhodnutí ani nemusí využít, v důsledku čehož by lhůta ani nikdy nezačala běžet. 9. Zadruhé je lhůta nepřiměřená i z toho důvodu, že je sama o sobě stejně dlouhá jako maximální zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí podle § 169t odst. 6 písm. d) zákona o pobytu cizinců. NSS přitom ve výše citovaném rozsudku č. j. 1 Azs 171/2022 – 54 dospěl k závěru, že pouze ve výjimečných případech lze akceptovat, aby nadřízený správní orgán uložil v opatření proti nečinnosti lhůtu ve stejné délce, jež je stanovena zákonem k rozhodnutí. Pravidlem by měla být lhůta podstatně kratší. Soud v posuzovaném případě neshledal výjimečné okolnosti, které by stanovení takové lhůty ospravedlňovaly. Komise v opatření proti nečinnosti ani žádné takové důvody netvrdí (jakékoliv odůvodnění v něm prakticky absentuje) a ani žalovaný nijak nezdůvodňuje, proč by měla být lhůta přiměřená. Soud též poukazuje na to, že v době vydání opatření proti nečinnosti již žalovaný vedl řízení o žádosti více než půl rok